Záchranáři v ohrožení

Legendární ředitel a zakladatel moderní pražské záchranky MUDr. František Ždichynec při vzpomínce na své profesní období šedesátých až devadesátých let říká: “K opravdu zásadním a surovým napadením posádek záchranné služby tehdy docházelo zhruba jednou za tři roky. Jednalo se opravdu o výjimečné případy. Dříve byla záchranka respektována.” I přes “skromnou bilanci napadení” má doktor Ždichynec na svém záchranářském kontě zlomený nos, zranění kolena a otřes mozku. Nejméně dvakrát byl v přímém ohrožení života. Zatímco však dříve na záchranáře útočili hlavně opilci a někteří špatně léčení psychiatričtí pacienti, dnes podle bývalého ředitele pražské záchranky stojí proti záchranářům úplně jiný “druh agresorů”.

Agresory můžeme být všichni

“Velkou roli v agresívním chování hraje dnes stále alkohol, někdy i drogy, občas i nemoc - agresívní bývají i někteří psychiatričtí pacienti. Hodně agresorů jsou lidé mdlého intelektu a uboze vzdělaní, nicméně objevují se mezi nimi i lidé z takzvaně vyšších ekonomických vrstev, již mají zase pocit, že jsou něco lepšího a záchranáři jsou něco na způsob jejich lokajů,” říká současný prezident České lékařské komory MUDr. David Rath, který několik let působil jako vedoucí lékař v záchranné službě, a zároveň dodává, co v médiích téměř nezaznívá: “Občas však také agresívně reagují zcela normální lidé, kteří se dostali do velkého stresu z vážného stavu někoho blízkého a agresí maskují bezmocnost, čímž získávají pocit, že blízkému vlastně pomáhají.” Potenciálním agresorem se tak může pod tlakem stát de facto každý. Ke zbytečnému násilí může ve vypjatých momentech přispět již zmiňovaná bezmoc, často vycházející z naprosté neznalosti základů laické první pomoci.
Ve chvílích, kdy bezradně přihlížíme tomu, jak přichází o život někdo blízký, stačí k projevení naší agresivity jediné nevhodné slovo, jediná hloupá poznámka nebo gesto ze strany posádky záchranné služby. V případech nevhodného chování členů posádek záchranné služby doporučuje MUDr. Ždichynec neřešit konflikt na místě. “Pokud jste byli svědky vulgárního nebo neetického jednání zaměstnanců záchranné služby, stěžujte si s určitým časovým odstupem. Stížnost směřujte nejen na vedení příslušné záchranné služby, ale také na krajského zdravotního radu nebo v případě lékaře na Českou lékařskou komoru.”

Řešení: ozbrojování?

Lidé, kteří stojí v čele největších záchranných služeb v republice, téměř shodně tvrdí, že za většinou napadení záchranářů je právě alkohol. V Praze skončilo za loňský rok v nemocnici s vážným zraněním po napadení pacientem devatenáct lékařů a záchranářů. V návaznosti na zvyšující se počet napadených záchranářů na území hlavního města zařídil ředitel pražské záchranky MUDr. Zdeněk Schwarz pro své zaměstnance kurs sebeobrany. Absolvovali jej všichni členové výjezdových jednotek, nicméně kurs byl jednorázový, trval čtyři hodiny a byl orientován spíše na odvracení nebezpečí než na nácvik základních psychologických dovedností z oblasti jednání s agresorem. Za kontraproduktivní lze považovat lednové vyjádření šéfa pražských záchranářů o tom, že starost o svou bezpečnost si jeho muži berou do rukou už teď a někteří nosí do práce zbraň. Záchranáři se do určité míry vždy jistili, ale nikdy s tímto faktem nebyla konfrontována veřejnost.
Tísňová složka, jejímž hlavním cílem je poskytování přednemocniční neodkladné péče by se neměla před veřejností prezentovat jako polovojenská organizace, jež bere “spravedlnost do svých rukou”. Šéf Územního střediska záchranné služby Moravskoslezského kraje MUDr. Roman Gřegoř ozbrojování záchranářů na Ostravsku zatím neplánuje: “Profesionál musí být na podobné věci připraven především osobnostně a psychologicky.” Záchranářská legenda, Ilja Štern, jenž dříve působil dlouhá léta na pražské záchrance, až nakonec zakotvil u Záchranné služby Asociace samaritánů ČR v Kralupech nad Vltavou, je přesvědčen o tom, že z devadesáti procent se lze útokům pacienta vyhnout. O zbývajících deseti procentech prý rozhoduje náhoda a není možné je jakkoli předvídat. “Když jdu k rizikovému pacientovi, většinou k člověku pod vlivem alkoholu, tak jsem maximálně obezřetný. A pozornost neztrácím za žádnou cenu, protože mé zdraví a život jsou v sázce téměř pořád. Jakmile ztratíte pozornost, můžete se snadno stát terčem násilí. ” Jak dlouho trvá, než si člověk osvojí základy komunikace s rizikovým pacientem? Podle Šterna minimálně deset let. “Rozhodně se musíte mít možnost naučit, jak v konfliktních situacích jednat, a to většinou od zkušeného kolegy. Dnes jezdí v sanitě klidně dva mladí kluci, kteří mají pár let po škole, nemají se od koho učit, protože v týmu pracují se stejně nezkušenými,” stěžuje si Štern.
O tom, že si záchranáři občas za svá zranění mohou sami, Ilja Štern nepochybuje: “Vím o případech, kdy konflikt s pacientem vyprovokoval lékař, sestra nebo řidič. Většinou to byli lidé otrávení tím, že je v noci někdo nutí vyjet k případu, tedy obecně ti, kteří na záchrance nemají co dělat, protože je tahle práce nebaví.” Problematická je ovšem spolupráce s policií, která skoro vždy přijíždí pozdě. Záchranná služba má povinnost přijet na místo zásahu do patnácti minut od převzetí tísňové výzvy. Policie žádný časový limit nemá, přitom její zásah může být často důležitější.

Je řešením právní úprava?

Prezident Rath spatřuje částečné řešení útoků na záchranáře v jejich zvýšené zákonné ochraně. “Záměrně nepoužívám termín ,veřejný činitel’, neboť situace těchto profesí není totéž co situace policie. Ale doporučujeme zavést vyšší trestní sazby za napadení příslušníků těchto profesí při výkonu povolání.” V praxi by to znamenalo, že soud by měl v budoucnu možnost agresorovi, který napadl záchranáře při výkonu jeho profese, trest výrazně zpřísnit. V sousedním Německu dochází k napadání záchranářů ze strany pacientů jen velmi zřídka. Jestliže záchranáři jedou k případu, kde by mohlo dojít k jejich napadení, jako například u alkoholiků, narkomanů nebo trestanců, pak je rovnou doprovází policie. Pokud situaci vyhodnotí jako rizikovou až na místě, nezasahují a čekají na příjezd policie, jež má právo zakročit. Záchranáři sami konflikty řešit nesmějí, proto také nejsou ozbrojeni.
Rakouští záchranáři také občas narážejí na verbální nebo fyzické útoky, jedná se ale o ojedinělé případy - a většinou předvídatelné. Posádky záchranné služby jsou pro tyto případy školeny a v případech, kdy rozpoznají nebezpečí, je přivolána policie. Záchranná služba je i v Rakousku společensky uznávána a vysoce akceptována. Kromě toho existují v některých zemích na západ od našich hranic takzvané zkušební místnosti, kde člověk může v rámci výuky první pomoci bezplatně trénovat resuscitaci a dále se vzdělávat v oblasti laické první pomoci. U nás pořádá zcela zdarma kurs první pomoci pro širokou laickou veřejnost pražská záchranka, která také disponuje školicím střediskem s moderními výukovými pomůckami. Absolvování obdobných školení je ve vyspělejších zemích vnímáno jako občanská povinnost a na rozdíl od České republiky se například v souvislosti se získáním řidičského průkazu nejedná jen o pouhou “formalitu”, ale o samozřejmost, kterou je nutné v praxi skutečně ovládat. Některé státy už pochopily, že na krizovou situaci musejí být připraveni nejen zdravotníci, ale také pacienti a jejich blízcí.

Jeroným Janíček, Reflex 29/2004