Záchranářem na Creamfields

Dvě hodiny odpoledne. Na letišti u Roudnice nad Labem vyrůstají obří pestrobarevné plechovky energy drinků a čajů, vlají stany a ožívají stánky s občerstvením. Tu a tam okolo projde pořadatel s visačkou na krku. Holohlaví bicepsmani ochranky vyhazují údy do vzduchu, aby se protáhli. Slunce bodá a jedno oranžové předpotopní auto usazuje tryskajícími proudy vody vířící prach. Za pár hodin se má oplocená a přísně střežená široširá vyprahlá pláň zaplnit příznivci taneční hudby z celé republiky.

MOBILIZACE

Záchranářský autobus parkujeme hned vedle hlavního pódia, z kraje letištní pláně. Jsou v něm lůžka s přívodem kyslíku, veškerý zdravotnický materiál a přístroje. Do útrob autobusu se vejde až deset ležících pacientů. Vedle stojí sanitní vůz s lékařem. Druhá sanita zakotvila zhruba v polovině vykolíkované plochy. Pořadatel si jako zdravotnický dozor najal Zdravotnickou záchrannou službu Transhospital. Je nás patnáct, kteří budeme v následujících šestnácti hodinách “zachraňovat” účastníky megaparty. Zatímco kolegové rozkládají stůl, židle a vytahují markýzu připevněnou k autobusu, já nastříhávám náplasti do tří různých velikostí: drobná odřenina, větší odřenina a větší puchýř. Jsem tu jako stážista - nižší zdravotnický personál.
Tři hodiny odpoledne. Hlavní pódium se začalo otřásat. Brány se otevřely a show může začít. “Bum, bum, bum.” Napočítal jsem něco mezi sto šedesáti a sto osmdesáti údery “čehosi o cosi” za minutu. To “cosi” naráží do autobusu, drtí mozek, rozostřuje vidění a je šíleně hlasité. Slunce prahne do rozpálených těl několika polosvlečených pubescentů, kteří pod pódiem reagují na “bum bum bum” napodobováním epileptického záchvatu. Začala hrát první kapela. Party - lidé se po malých skupinkách pomalu trousí a mizí v areálu letiště, někteří se přidávají k tančícím pod hlavním pódiem. V záchranářské uniformě je mi vedro. Vážně pochybuji, že se v tomhle klimatu dožiju večera, natož rána.

PRŮZKUM TERÉNU

Osm hodin večer. Slunce jde pomalu za obzor a u dveří autobusu se objeví první zájemce o ošetření, mladá slečna. Nasazuji latexové rukavice. Když záchranář tohle udělá, znamená to, že o něco jde nebo půjde. Nikdy totiž nevíte kam, na co a jak budete sahat. Slečnu bodla vosa. Na ruce má sotva viditelný otok, který jí sestra potírá chladivým gelem. Po ní, v průběhu několika hodin, přichází s vosím bodnutím ještě několik lidí. Nedávná mediální masáž Novy o “smrtícím sršni” zabrala.
Jdeme s lékařem obhlédnout terén, což je jedna z našich povinností. V duchu tipuji, koho dnes v noci budeme ošetřovat. Dehydratované a sluncem spálené přestávám počítat ve chvíli, kdy po deseti metrech docházím k číslu padesát.
Vcházíme do největšího tanečního stanu Creamfields, odkud znějí ty nejdrsnější tóny techna. Do nosu a očí se mi dere agresívní dým, stroboskopy útočí. Dělá se mi zle.
“Hele, nemoh’ bys dostat mý kámoše dovnitř, když seš vod tý záchranky? Dám ti pětikilo,” drmolí model v zeleném přiléhavém triku s červeně blikajícím oválem na hrudi.
“Nemohl,” musím ho zklamat.
Na Creamfields padla noc. Bum. Bum. Bum.
“Někdo leží omdlenej na hajzlu,” přihnal se vyděšeně k našemu autobusu jeden z davu. V poklusu spolu s lékařem, sestrou, záchranářským kufrem a dalším kolegou běžíme k řadě toi-toiek (rozuměj plastový záchod na mnoho použití). Po natažení latexových rukavic otevíráme dveře jedné z budek. Plastovou imitaci záchodové mísy objímá v příšerném smradu zhroucená postava mladíka. Opatrně ho vytahujeme a ukládáme do stabilizované polohy na bok. Dech a tep má pravidelné, ale na vnější podněty téměř nereaguje. Je třeba “dobře bavícího se” skoro bezvědomého monitorovat, ochlazovat a čekat, než šéf přijede se sanitou. Mládežník evidentně prolil hrdlem více alkoholu, než byl jeho organismus schopen vstřebat. Někteří znudění partylidé si na památku pořizují tematické foto “s mrtvolou”. Mladík si ublinkl, což je první a nadlouho poslední výraznější projev jeho aktivní komunikace s námi. Sanita dorazila. Chlapec je stabilizován (rozuměj ošetřen tak, aby se předešlo možnému ohrožení jeho života a zdraví) a je odvážen na interní oddělení roudnické nemocnice, kde je ředitel záchranky domluven na případném zásobování. Mezi ochrankou se rozšířila fáma, že dotyčný zemřel. Otírám si z čela proudy potu.

POJÍZDNÝ OBVOĎÁK

Dvě hodiny ráno. Záchranářský autobus v pauzách mezi hudebními produkcemi okupují lidé, kteří si odskočili na vyšetření.
“Škrábe mě v krku,” stěžuje si tónem signalizujícím bezprostřední ohrožení života mladíček s balónkem v ruce. Natáhl jsem se pro desáté latexové rukavice, abych si s ním mohl v klidu “popovídat”. Po krátké poradě se sestrou jsem si posvítil na jeho krční mandle, prohmátl uzliny. Vůbec nic mu nebylo. S pochopením jsem mu předal pilulku paralenu s dovětkem, že může jít o počínající virózu. Odešel spokojen. Záchranná služba funguje po půlnoci jako pojízdná ordinace závodního lékaře. Včetně fronty lidí hromadící se před autobusem jako v čekárně. Drobné odřeniny střídá vymknutý kotník a naopak. Rozdáváme desítky náplastí a “prášků proti bolení hlavy”, což je nejžádanější záchranářský artikl.
“Nemáte špunty do uší?” ječí slečna ve frontě.
“Ne,” vykoukl jsem z autobusu.
“Minulej rok jste je měli,” reaguje vyčítavě, vystupuje z fronty a mizí ve tmě.

NEŠŤASTNĚ ZFETOVANÁ HOLČIČKA

Tři hodiny ráno. “Musíte jí pomoct. Někdo jí dal do pití nějaký drogy a je jí hrozně blbě,” naléhá mladík vlekoucí k nám svou přítelkyni. Holka vypadá na patnáct, ale ve skutečnosti jí je něco přes dvacet. Křehké nic se třese, v očích má slzy a startuje k hysterickému záchvatu. Přítel ji nechce opustit, dojemně jí mačká střídavě pravou a levou ruku, pokládá jí hlavu do klína a vypadá jako ten, který jí tu dávku dal. Dívku vyšetřuje lékař a ukládá ji na improvizované lůžko před autobus, aby byla celému záchranářskému týmu na očích, kdyby se její stav náhle zhoršil.
“Copak sis vzala?” ptám se jí opatrně.
“Dvě extáze a pervitin,” špitla. Dál není nač se ptát … Zhruba za hodinu se vzpamatovává natolik, že je schopna chůze a relativně normální komunikace. Odvádí si ji přítel. Za chvíli střídá procitnuvší dívenku podobně sjetá dívka … Dvě extáze. Nebo tři?
Po šestnáctihodinovém bum bum bum málem omdlévám. Z ticha. Účast na megaparty se mnou udělala své. Stejně tak jako s přibližně sedmi tisíci návštěvníky, kteří si přišli na noční party-maratón dobrovolně vymýt mozek. Nedobrovolnými účastníky se stalo i patnáct lidí záchranné služby se špičkovou technikou vybavenými vozy a profesionálním personálem, aby dělali servis lidem, kteří se přišli dobrovolně “zrušit” …

P.S.: Autor textu na Creamfields nesuploval činnost kvalifikovaného středního zdravotnického personálu. Jeho prací nebyla dotčena práva pacientů na péči v nejvyšší možné kvalitě a autor se coby stážista řídil výhradně pokyny přítomného lékaře a ředitele záchranné služby Bořka Bulíčka.

Jeroným Janíček, Reflex 35/2004