Tři kluci. Tři kontinenty. Jeden svět.

Ředitelka Českého výboru UNICEF Pavla Gomba měla jednoduchý nápad. Chtěla zjistit, jak se liší základní hodnoty dětí na různých místech světa. Vybrala tři kluky ze tří světů: z africké Rwandy, asijského Bhútánu a od nás. Všem je zhruba stejně (jedenáct až dvanáct let), pocházejí z různých sociálních podmínek, které se ovšem příliš nevymykají místním průměrům. Všichni tři dostali stejné otázky, aniž by věděli, že budou kladeny dalším dětem. Jistě lze právem namítnout, že takový rozhovor by měl být veden se stovkami dětí, abychom mohli hovořit o objektivním srovnání hodnot a pohledů na svět. Přesto jsme se do vyptávání dětí pustili -s přesvědčením, že dětská duše je jen jedna, bez ohledu na místo, kde aktuálně pobývá.

Theodoru Kamanovi je dvanáct let a pochází ze rwandské vesnice Gisenye, jež leží u známého jezera Kivu. Rwanda je malým vnitrozemským státem centrální Afriky, hraničí s Konžskou demokratickou republikou, Burundi, Tanzanií a Ugandou. Největší procento lidí ve Rwandě je katolického vyznání. Oba Theodorovi rodiče, původně farmáři, zemřeli, což není ve Rwandě kvůli vysokému výskytu řady smrtelných infekčních onemocnění a nedávné genocidě nic neobvyklého. Má dva mladší bratry, sestra mu zemřela. Je typickým dítětem ulice. Samdrupovi je jedenáct a žije v klášteře nedaleko města Thimphu v Bhútánu, malé zemi ve východním Himálaji. Podobně jako Tibet, s nímž kromě Indie země sousedí, byl Bhútán dlouho politicky i obchodně izolován od okolního světa, a proto je dodnes opředen mnoha tajemstvími. Nejrozšířenějším náboženstvím v zemi s téměř 2,2 miliónu obyvatel je mahájánový buddhismus. Samdrup má otce, jenž pracuje jako tesař, mladšího bratra a starší sestru. Matka zemřela, když bylo chlapci sedm let. Otec dal Samdrupa do kláštera, protože se o něj nemohl starat. V klášteře nechodí Samdrup do normální školy, pouze každý den odříkává mantry a účastní se náboženských rituálů. V klášteře být nechce, a kdyby mohl, vrátil by se domů. Honzovi Buriánkovi je jedenáct let a žije v Praze. Bydlí s mámou a s jejím přítelem fotografem. Honzův táta, který vlastní stánek s občerstvením, po rozvodu založil novou rodinu, a tak má Honza nevlastního bratra a sestru.

O ŠTĚSTÍ A KRÁLI SVĚTŮ

Které věci jsou podle vás dobré a které špatné?

Theodore: Špatné je, když dítě nechodí do školy a spí na ulici, kde ho může každý okrást. Dobré je, když o vás někdo pečuje, když jste nemocný a dostanete léky, když máte kázeň a chováte se dobře.

Samdrup: Dobré, tak třeba kázeň, pravdomluvnost, respekt ke starším, pokora, štěstí, ochota podělit se s ostatními. A špatné? Smrt, lhostejnost, sobectví a samota.

Honza: Dobré je, když jsou na sebe lidi hodný a chtěj’ za to dobro a za spravedlnost bojovat. Špatný je zlo, když lidi něco ničej a nemaj’ se rádi. Špatný jsou lidi, který ničej dobro a chtěj’ si udělat svůj svět. A dobro je, když třeba přispíváš na dětský domovy, na děti bez rodičů nebo na postižený.

Z čeho jste měli v životě největší radost?

Theodore: Nedávno jsem začal znovu chodit do školy, sice ne úplně pravidelně, ale mám z toho radost.

Samdrup: Loni jsem jel domů zrovna na Den požehnaného deště, to je den, kdy se scházejí členové rodiny a příbuzní. Přijela za námi teta, kterou mám moc rád a už dlouho jsem ji neviděl. Přivezla mi malé rádio na baterky, které mám teď pořád u sebe.

Honza: Skoro ze všeho … z gameboye, z playstationu, z oblečení, protože to mám hodně rád. Nejvíc tříčtvrťáky kalhoty, pak triko s krátkým rukávem a baseballku. A taky největší radost jsem měl u moře a když jsem hrál první zápas ve fotbale.

Jak byste popsali štěstí?

Theodore: Štěstí, to by byl nový život, úplně jiný, když mají lidé všeho dostatek a nemusí se trápit, když nikdo neumírá a lidi jsou spolu.

Sandrup: Když se člověk směje a je mu dobře.

Honza: Štěstí je, když kopu přímák, brankář mi to skoro chytí a já dám góla. To je štěstí.

Co opravdu nemáte rádi?

Theodore: Nemám rád násilí. Nejhorší je, že v noci, když si najdu místo, kde budu spát, přijdou vojáci a všechno mi ukradnou, peníze i sandály, prostě všechno, co mám.

Samdrup: Vadí mi, když musím pracovat a potom na mě zbude málo jídla na oběd nebo na večeři.

Honza: Nemám rád křik. A bolest. Nebo nemám rád, když někdo něco slíbí a pak to nedodrží. A dobrý je opak. Když někdo něco dodrží. A mám rád, když mě máma drbe na zádech a já usnu.

A z čeho vám bývá smutno?

Theodore: Je mi smutno, že nás (děti ulice) nikdo nerespektuje, že nemáme žádnou cenu. Taky mi chybí maminka. Vzpomínám na ni.

Samdrup: Když jsem přišel do kláštera, byl jsem opravdu smutný a chtěl jsem utéct zpátky. Ale to už je dávno, už nejsem smutný. Smutek je, když vás bolí srdce a máte něco v krku, že nemůžete ani dýchat, a nic vás nebaví. Smutek je, když se ráno vzbudíte a pořád jste smutný.

Honza: Když někdo z rodiny umře … a z tý druhý stránky mi bylo smutno, když jsme prohráli se Slavií.

Z čeho máte největší strach?

Theodore: Bojím se války, vojáků - z těch mám strach pořád - a taky se někdy bojím divokých zvířat.

Samdrup: Někdy v noci mám strach jít na záchod. Latríny jsou totiž venku a je tam úplná tma. Někteří kluci, co tady jsou se mnou, už viděli duchy lidí, kteří zemřeli. Nevím, co bych dělal, kdybych také viděl ducha.

Honza: Že se na nás zřítí asteroid nebo že přiletěj mimozemšťani.

Co je podle vás zázrak?

Theodore: Tak třeba cestovat někam daleko, do tvé země. To by opravdu byl zázrak.

Samdrup: Někteří lamové dělali zázraky, například bojovali se zlými démony a zahnali je.

Honza: Zázrak je něco ohromnýho, co se stalo a nikdo nepočítal s tím, že se to stane.

Myslíte si, že je duše?

Theodore: Ano, duše existuje, je neviditelná, má ji každý člověk a sídlí v srdci.

Samdrup: Každý člověk má duši. Přichází, když se člověk narodí, a když člověk umře, zase odejde a putuje, dokud nepřijde znovu.

Honza: Ano, je. Ale jenom dobrý lidi maj’ duši.

Co si představíte, když se řekne smrt a umírání?

Theodore: Otce si už nepamatuji, umřel, když jsem byl malý. Mladší sestra umřela, když jsem ji krmil, a potom jsem viděl umřít i matku. Ta umírala dlouho, držel jsem ji při tom v náručí.

Samdrup: Smrt je jen konec jedné části života. Smrti se nebojím. Pamatuji si, jak byla maminka nemocná a potom umřela, ale nebyl jsem při tom. Říkala, že musím jít pryč z místnosti, jinak by nemohla odejít.

Honza: Máma mi jednou vyprávěla, že ten, kdo umře, jde takovou chodbou ke slunci. Že se dostává do dalšího světa, pokračuje dál. Vím, že když umřeš, tak je to pak už hezký nebo taky hrozný. Pro někoho je to vyloženě dobrý, protože měl problémy se zdravím, měl bolesti a chtěl umřít.

Myslíte si, že je Bůh? A jak podle vás vypadá?

Theodore: Boha nikdo neviděl, takže nemůžu vědět, jak vypadá. Ale určitě existuje, protože díky němu žijeme, on dává lidem život.

Samdrup: Samdrup této otázce nerozuměl. V buddhismu Bůh není, v tom tibetském, který se praktikuje i v Bhútánu, prý je, ale je to dost nejasné. Nechtěl odpovídat možná proto, že s námi byl v tu chvíli další mnich a Samdrup se nechtěl splést …

Honza: To teda fakt nevim, jak Bůh vypadá. Třeba je to král světů, nebe celýho. Spíš král dobra, kterej tě v nebi po smrti pustí dál a pak jedeš třeba vlakem do toho druhýho světa. On se ptá: Byl jsi zlý, nebo dobrý? A když jsi byl zlej, tak se propadneš do zla a tam budeš žít ve zlým světě. Když jsi byl tady hodnej, tak tě nechá v dobru, jakoby tě pošle na dovolenou.

O VELKÝCH LIDECH A O PENĚZÍCH

Na co se nejvíc v životě těšíte?

Theodore: Nevím. Netěším se na nic.

Samdrup: Nevím.

Honza: Nejvíc se těším na vyhlášení naší fotbalový sezóny. Jednou jsme byli druhý v přeboru, dostávali jsme medaile, potlesk, bylo tam šampáňo.

Myslíte si, že se dospělí mají lépe než vy?

Theodore: Určitě. Dospělí se mají kde umýt, mají kde spát, ne jako já. Až budu dospělý, budu mít svůj dům a nebudu už žít na ulici.

Samdrup: Myslím, že ano. Nemusí tolik poslouchat, ostatní musí poslouchat je.

Honza: Ne. Protože maj’ hodně práce a musej’ všechno zařizovat.

A čím byste chtěli být, až budete dospělí?

Theodore: Chtěl bych být pilotem. Občas sedím tady u jezera a dívám se na oblohu, jak tam létají letadla - a já bych chtěl také tak létat. Musí to být krásné, letadla jsou moc rychlá a létají tak vysoko nad zemí …

Samdrup: Já budu žít pořád tady, v klášteře, budu mnich jako ostatní. Možná když se budu hodně snažit a udělám zkoušku, která trvá sedm let, bych mohl být i hlavním mnichem, představeným, ale to se podaří jen málokomu, ta zkouška je opravdu těžká.

Honza: Fotbalistou jako koníček. Jinak chci buď vyrábět počítačový hry, nebo bejt policajtem. Bavilo by mě zastavovat lidi, kontrolovat je a říkat: “Nemáte řidičský průkaz? Ne? Tak vám zabavujeme auto a navalte pět tisíc.”

Čím je podle vás bohatství? A kdo je bohatým člověkem?

Theodore: Bohatství je mít všechno, co člověk potřebuje, takže nemusí myslet pořád na peníze. Bohatý člověk je ten, co podniká nebo má kozy, krávy, pole a postavil si vlastní dům.

Samdrup: Bohatý člověk má hodně krav, velké pole a krásný dům. U nás na vesnici jeden bohatý člověk žil. Tady žádní takoví nejsou.

Honza: Bohatství je mít hodně peněz a mít se dobře. Máš prostě všechno a můžeš si dělat, co chceš. Můžeš mít služky, který ti budou třeba vařit kafe. Bohatý člověk je ten, co všechno má a může si koupit, co chce. Člověk, který si může koupit dům na venkově, auto, motorku, může se stát celebritou. Nějak to udělá za ty peníze, někoho podplatí a ten mu zařídí, aby byl celebrita.

Kdybyste měli neomezené množství peněz, co byste s nimi udělali?

Theodore: (Smích). Vybudoval bych centrum pro děti jako já, co žijí na ulici, aby tam měly všechno, co potřebují, mohly tam spát, mohly se najíst, chodit do školy.

Samdrup: Nevím. Asi bych je někomu dal.

Honza: Já bych polovinu dal na nějaký děti, jak jsem už říkal, a taky na hrady, který potřebujou opravit. A to potřebujou každejch deset let. Protože co bych s tolika penězma dělal? A tu druhou půlku bych rozdělil do rodiny.

Co byste koupili rodičům nebo sourozencům, kdybyste měli takové peníze?

Theodore: Koupil bych krásné oblečení pro maminku, kdyby ještě žila, a hodinky. Pro sebe bych koupil boty, prsten, mobil a taky oblečení.

Samdrup: Sestra by chtěla chodit na střední školu a určitě by byla moc ráda, kdyby jí to někdo zaplatil. Také by chtěla nové oblečení. Jinak opravdu nevím.

Honza: Všechno, co by chtěli.

O SNECH A O HRÁCH

Máte nějaký osobní vzor?

Theodore: Líbí se mi zpěvák Lucky Dube a brankář Fabien Barthez z Manchesteru United. Zpívat neumím, ale někdy tady, u jezera, s klukama hrajeme fotbal.

Samdrup: Nevím. Možná můj strýc, který tady také žije a je už starý, ale moc často ho nevídám.

Honza: Můj vzor je fotbalista Samuel Eto’o, nejlepší hráč Afriky. Je v základní sestavě Barcelony, má dobrou techniku a dává góly. Líbí se mi, protože hodně rozdává míče a ví, co má dělat, když jde na bránu.

O čem se vám zdává?

Theodore: Zdálo se mi, že mám 50 tisíc franků (asi 22 500 Kč).

Samdrup: Nemívám sny nebo si na ně aspoň nepamatuji.

Honza: Mně se zdálo, že jsem byl u moře a byla tam celá rodina v jednom městě. Měli jsme svoje město a mohli jsme si dělat, co chceme.

Co děláte, když máte volno?

Theodore: Chodím jen tak po trhu a dívám se na věci, co tam mají. Nebo chodím do centra, kde jsou i ostatní kluci. Vlastně se ani nedá říct, jestli mám volno, nebo ne - pokud je nějaká šance, jak se najíst nebo vydělat nějaké peníze, hned tam jsem. Když jsem tady, v centru, chodíme plavat nebo hrajeme fotbal. Fotbal s námi často hrají i holky.

Samdrup: Odpoledne míváme jednu hodinu volno. Buď si uklízím v pokoji, ale tam je nás hodně a to mě nebaví. Nebo také chodím ven. Nejvíc mě baví dívat se na televizi, ale tu vidím jen jednou za rok, když můžu jet domů nebo k příbuzným. Máme tady taky dvě štěňátka. Jsou to dva kluci, tak jim říkám Namgay a Wang - ten je menší. Sice za nimi chodí máma a dává jim pít, ale pořád kňučí, že mají hlad, tak jim ještě nosím, co mi zbude od večeře. Nejvíc si hraji s nimi, nosím je i dál k vodě a ke stromu a oni se už těší, až přijdu. To se mi líbí.

Honza: Chodím ven, jezdím na kole, stavíme bunkry, hrajeme si na schovávanou a doma si hraju hry na playstationu. Nejvíc ale hraju fotbal. Třikrát týdně chodím na tréninky a o víkendu hraju zápasy.

Co běžně jíte a jaké jídlo máte nejraději?

Theodore: Na ulici toho moc není, takže jím, co se dá, co zbude nebo co obchodníci na trhu už nemůžou prodat a nechtějí to brát zpátky. Někdy nejím celý den. Když mám peníze, tak si koupím zbytky v restauraci - to je rýže, kasava (rostlina podobná našemu špenátu) a tak. Nejraději mám rybky z jezera a maso.

Samdrup: Ráno máme rýži, zeleninu nebo nějakou omáčku, na oběd máslový čaj a sušenky a na večeři potom rýži, hodně chilli, brambory, někdy i sýr. Hlavní jídlo je večeře. Doma jsem měl hodně rád kuře, když jsme ho opekli na ohni. To jsem už ale dlouho neměl.

Honza: Běžně jím skoro všechno. A nejvíc mám rád havajskou pizzu, těstoviny a kachnu. Moje nejoblíbenější jídlo je grilovaný kuře.

Na jaké místo ve své zemi byste pozvali cizince?

Theodore: Určitě bych pozval cizince sem, k jezeru Kivu, aby se podíval, jak se hýbe voda, jak dělá vlny - je tu opravdu krásně. Naše země nemá moře, ale tohle je skoro jako moře, vždyť ani není vidět na druhý břeh. A také je tady moc krásný hotel, jmenuje se Kivu Sun.

Samdrup: Patrně do naší vesnice. Je to odsud asi dvě hodiny a je tam moc hezky - samá zelená rýžová pole, vysoké hory. Je tam také tepleji než tady, v Thimphu. V létě jsme se koupali v řece, která má dvě části: jedna je mužská, teče z hor a je hodně divoká a studená. Ta druhá, ženská, je klidnější a teplejší. My kluci jsme skákali do té divočejší a byla to veliká legrace.

Honza: Asi na hrad Orlík nebo na Trosky. Moc se mi líbí pohled na Trosky z dálky, když vidím ty dvě velký skály stát vedle sebe.

Autor: Jeroným Janíček, Pavla Gomba
Foto: Pavla Gomba, Petr Kuchař
Zdroj: Reflex 51/2005