Schizofrenie neexistuje

Počátky soustavného zájmu o duševní choroby se datují do období vrcholného středověku. Katolická církev tehdy přijala nauku o “démonománii”, podle níž byly duševní poruchy pokládány za důsledek posedlosti ďáblem. Duševně nemocní byli odesíláni ke kněžím, nikoli k městským lékařům. “Terapie” se odehrávala výhradně formou modlitby, zaklínáním satana a náboženskými obřady v izolaci vězení. Hrůzný inkviziční spis známý jako “Kladivo na čarodějnice” znamenal pro tisíce duševně nemocných těžko uvěřitelná muka fyzického týrání a umírání v plamenech. Obvyklou formou mučení “posedlých ďáblem” bylo natahování “vyšetřovaného” na válcový žebřík. Ruce se přitom běžně vykloubily v ramenou. Pokud ani tato “terapie” nevedla ke “zdárnému” konci, přistoupil kat k pálení duševně nemocného svazkem svíček na prsou a na zádech. Spousta lidí tak zemřela přímo na mučidlech. V některých státech středověké Evropy byli duševně choří umísťováni do lesních rezervací, kde je mohl kdokoli beztrestně zabíjet jako “vlkodlaky”. U nás se ještě v osmnáctém století duševně choří “ukazovali” za úplatu měšťanům, když fenomén “šílenství” posloužil coby lákavá atrakce pro oko nejednoho českého diváka. Teprve osvícenský lékař francouzského původu Phillippe Pinel položil skutečný základ lůžkové a nemocniční péči o duševně choré. O schizofrenii se začalo v odborných kruzích hovořit až počátkem minulého století.

Očima schizofrenie

Neexistuje žádný jednoznačný výraz ani postoj, který by mohl být označen za schizofrenní. Ve fázi, kdy lidé schizofrenně jednají, jsou extrémně zranitelní, ale i zraňující. Vyskytne se porucha kontaktu s okolím a přitom zaniká možnost obousměrné komunikace. Vnímání bývá narušeno a člověk vidí souvislosti mezi věcmi, které spolu nesouvisejí. Obličeje, rostliny, atmosféra domova i ulice, ale i lidé samotní jsou pro člověka, který onemocní schizofrenií nebezpečné. Může mít dojem, že je jimi sledován a ohrožen. Schizofrenie může vzít člověku i jistotu existence jeho vlastního těla. Dochází k odcizení vlastní osoby, nebo okolního světa. Přidat se mohou i sluchové, čichové, optické i hmatové halucinace. Schizofrenie bere člověku schopnost rozlišovat podstatné od nepodstatného. Myšlení působí jako nelogické a nesouvislé. Rozvíjí se i složitá, šroubovaná řeč. Schizofrenní lidé se dostávají do izolace. Sociální kontakty postupně mizí. Nastává okamžik, kdy se svět jeví jako zploštělý, ochuzený a prázdný. Žádná duševní porucha nemůže být spolehlivě zmapována, i když se o to psychiatrie již dvě století snaží. Možná proto, že jde o záležitosti “duše”, která je nepopsatelná. Řečeno bez nadsázky, na toho, kdo bude schopen vědecky podložit její existenci, čeká Nobelova cena. Navíc popis projevů duševních chorob se na většině kontinentů liší. Jejich obsah zůstává vždy stejný. Těžko uchopitelný do slov a ještě hůře pochopitelný rozumem. Navíc příčina, vyvolávající onemocnění schizofrenií, nebyla dodnes zjištěna. Pochopit nemoc duše znamená v tomto smyslu hluboký prožitek. A toho jsou schopni jen lidé, kteří sami onemocní nebo ti, kteří jsou s nemocnými v úzkém kontaktu. Existuje ovšem ještě jedna cesta k pochopení problematiky duševních onemocnění. “Otevřená” a “dobře průjezdná” informační dálnice.

Léky na F20-F29

V podrobné klasifikaci nemocí je schizofrenie uváděna pod značkou F 20 - F 29 jako Schizofrenie, schizotypní poruchy a trvalé duševní poruchy s bludy. Nemoc postihuje bez ohledu na hranice států jedno procento populace. V České republice trpí schizofrenií 60 až 100 000 lidí všech společenských vrstev. Nejsmutnějším faktem zůstává, že k propuknutí nemoci dochází mezi osmnáctým a třicátým rokem, tedy v nejproduktivnějším věku člověka. U nás je dlouhodobě hospitalizováno zhruba šest tisíc schizofrenních pacientů. Úkolem lékaře je pacienta v akutní fázi “rozpoznané” choroby stabilizovat. Když nemoc propukne náhle a v plné síle, přichází na řadu “léková terapie”. Nová řada vysoce účinných léků na schizofrenii - tzv. atypických antipsychotik - je předepisována bohužel s určitou opatrností, plynoucí u některých lékařů z obav ze sankcí za překročení limitu daného zdravotními pojišťovnami. Například málokdo tuší, že institut regulací financí není aktivitou samotné Všeobecné zdravotní pojišťovny, ale vychází z platné právní úpravy a obecně závazných předpisů Ministerstva zdravotnictví. Minulé vlády České republiky nesou plnou odpovědnost za to, že žádná z domácích farmaceutických firem se dnes nepodílí na vývoji a výzkumu léků. V České republice fungují pouze tzv. generické firmy, produkující “kopie” již existujících léků. Originální firma musí na novém léku pracovat většinou pět až deset let a výdaje za výzkum jdou v přepočtu do desítek miliard korun. Jedno procento nemocných v populaci je pro stát stále zanedbatelné množství lidí na to, aby byl iniciován či podpořen samostatný výzkum, na němž by paradoxně Česká republika mohla velice slušně vydělat a to nejen v ekonomické oblasti. Přitom atypická antipsychotika vykazují minimum nežádoucích účinků a výrazně pomáhají ve zkracování doby léčby. Jedno balení moderních léků na schizofrenii stojí v průměru tři až pět tisíc korun a vydrží nemocnému přibližně jeden měsíc. Proto si každý ambulantní psychiatr dobře rozmyslí, zda předepsat lék za několik tisíc měsíčně a riskovat přitom pokutu od pojišťovny, nebo jestli “sáhnout” raději po léku za několik stovek s výskytem nemalých vedlejších účinků. Moderní antipsychotika se sice nehodí pro léčbu akutní fáze schizofrenie, ale jsou jednoznačně prospěšné pro následnou udržovací léčbu

Souhrn pozorovatelných příznaků typických pro schizofrenii:

• nemocný neodpovídá na otázky a uzavírá se do sebe
• nemocný se vyhýbá sociálním kontaktům
• nemocný přestává dbát o vlastní hygienu a pořádek
• nemocný vydrží dlouho sedět a nic nedělat
• nemocný budí dojem, že je mu všechno lhostejné
• nemocný propadá bludům a halucinacím
• nemocný si povídá “sám pro sebe” (ve skutečnosti postižený komunikuje s vnitřními hlasy, jelikož z halucinací převažují právě sluchové, kdy postižený slyší hlasy, které někdy radí jindy vyhrožují)
• nemocný je nezvratně přesvědčen o věcech nereálných (má v bytě kamery, plní Boží poslání atd.)

“Kolik lidí, tolik typů schizofrenie”

Rozhovor s asistentem MUDr. Martinem Andersem, lékařem Psychiatrické kliniky I. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Stigmatizace lidí trpících duševními onemocněními má v rámci západní civilizace dlouhou tradici. Jak stručně popsat proces, který mnoha set tisícům lidí zničil život, zbavil je svéprávnosti a důstojnosti?

Stigma se táhne od dob antiky, kdy byla našimi “západními” předky poprvé spolehlivě rozpoznána duševní nemoc. Původně stigma znamenalo označení otroků, kteří pracovali v dolech a byli pro tento účel opatřeni cejchem. Stigma je také značka, proti níž bojovalo v šedesátých letech velké antipsychiatrické hnutí ve Spojených státech. Tehdy převládal názor, že za rozvoj a následky vlastní choroby nemůže jen nemoc, ale velkou měrou se podílí označení člověka za nemocného. Říkalo se tomu značkovací teorie, což je v odborných kruzích velmi známý pojem. Cítím obrovský rozdíl mezi duševními a tělesnými chorobami. Duše je sama o sobě považována za výjimečnou. A člověk na svou duši “pyšný”, považuje její existenci za “ojedinělou”. V určité době si lidé mysleli, že duševní nemoci postihují jen ty, kteří se o svou duši málo starají, páchají “hříchy” a nejrůznější “nepřístojnosti”. Duševní onemocnění je dnes naštěstí vnímáno jako biopsychosociální problém. Stigma se coby pojem rozhodně nevejde do několika vět. Nemůžeme o někom říci, že je schizofrenik, obsedant, hysterik, tuberák. Jediný název choroby člověku sebere všechny vlastnosti a stane se z něj jen “ta nemoc”. V očích společnosti v tu chvíli už nejde o člověka, který má tuberkulózu, má rad psy, svou ženu, rád maluje a miluje literaturu. Je to prostě “tuberák”. Stigma jakoby „vysaje“ z člověka všechny vlastnosti a ponechá mu pouze tu jednu. Nemoc. Stigma má ještě jednu nepříjemnou vlastnost. Dokáže zasáhnout všechny členy rodiny. Někdy je proto je lepší kolikrát říci, že se dotyčný pacient zhroutil, protože měl hodně práce. Pro rodinu je taková zpráva daleko přijatelnější, než když jim vysvětlím, že jejich nejbližší má narušenou neurotransmiterovou rovnováhu v mozku či narušené synapse a receptory ovládané dopaminem.

Nemohou si přece jen lidé trpící duševními obtížemi za svá stigmata částečně sami? Třeba jen proto, že nenajdou dostatek odvahy přiznat svou nemoc, přihlásit se k ní…

Rozhodně ne. Ten problém však není černobílý. Často se mě pacienti ptají, zda-li mají svou chorobu přiznat v práci, nebo jestli o tom mají říci partnerovi. Většinou jim radím, aby taková zásadní rozhodnutí ponechali na pozdější dobu a dali tak celému procesu více času. Samozřejmě existují situace, kdy je to žádoucí, například sňatek, kde by měl partner znát celou historii člověka s níž chce jít dále životem.

Nakolik je pro člověka “veřejné přiznání” určitého duševního onemocnění důležité?

Velmi. Pro samotného člověka takové přiznání přichází po dlouhé době a často hodně bolí. Pokud k němu dojde, znamená to dobrý výhled pro další vývoj. Takový jedinec upevňuje svou nabytou sílu, nadhled nad svou chorobou, je schopen se bránit, s nemocí „zacházet“ a zároveň lépe spolupracovat jak s lékaři, tak psychoterapeuty.

Existuje nějaký společný jmenovatel pro všechny duševní onemocnění?

Není to jednoduchá otázka, snad by se dalo říci, že změna stavu, ztráta schopností, určitá dezintegrace dosud fungujících psychických funkcí. Pro příklad si to můžeme srovnat s barvami ve spektru. V barevném spektru existuje několik barev. Ale konečných odstínů barev je nekonečně mnoho. U duševních onemocnění je to stejné. Někdy ční dopředu poruchy myšlení či nálady, neschopnost navazovat vztahy, jindy porucha paměti, soustředění nebo motivace. Navíc každá nemoc má svůj specifický průběh a tak se projevy choroby logicky postupně modifikují. Neodvažuji si odpovědět několika slovy…

Sehrávají média v souvislosti s akceptací duševně nemocných negativní roli?

To je zcela zásadní otázka. Začal bych u zpravodajství. Téměř pokaždé vzbudí senzaci fakt, že trestný čin spáchá duševně nemocný člověk. Je to jednoduše “maniak”, u něhož se automaticky předpokládá touha po krvi a násilí spojená se ztrátou sebeovládání. Když něco podobného udělá jedinec, který se předtím staral o rodinu a nevykazoval známky duševní choroby, tak to společnost daleko obtížněji přijímá, protože se jí to přímo týká. Protože “oni” jsou ti normální. Když spáchá trestný čin schizofrenik, tak je vše „v pořádku“, protože veřejnost přece “tu schizofrenii nemá”, takže ztráta sebeovládání ji nemůže nikdy potkat. Na druhou stranu nejsem v souvislosti s médii zastáncem imperativů. Samozřejmě, že větší informovanost o průběhu duševních onemocnění by byla celospolečensky prospěšná. Ale nemůžeme nikoho nutit. Je nesmírně pozitivní, že například šedesát procent depresivních pacientů dnes již umíme vyléčit, ale tím se téměř nikdo z médií nezaobírá. Společnost jednoduše nemá dostatek informací, aby si mohla o problematice duševních chorob vytvořit seriozní závěr. i když se vytvoří televizní dokument o duševní nemoci, pokaždé je v něm přítomen prvek “vzrušení”, což diváka jedině utvrdí v tom, že duševně nemocní jsou “jiní” nebo “tak trochu nebezpeční”.

Čtyři mýty o schizofrenii

1.Schizofrenie je nevyléčitelná
Schizofrenie nemá nutně celoživotní průběh. Z dlouhodobé perspektivy uspokojivě přežívá jedna až dvě třetiny pacientů.
2.Pacienti se schizofrenií jsou nebezpeční
Většina pacientů se schizofrenií nikdy nespáchá trestný čin. Jde pouze o jedince, kteří nejsou vůbec nebo jen nedostatečně léčeni. Stejně jako u zdravých lidí je riziko násilných trestných činů posilováno zneužíváním alkoholu nebo drog.
3.Lidé se schizofrenií jsou nespolehliví a nemohou pracovat
Pravidelné zaměstnání, bez větší stresové zátěže, lidem trpícím schizofrenií výrazně prospívá. Více než polovina nemocných se schizofrenií je s podporou způsobilá k získání i udržení pracovního místa na volném pracovním trhu.
4. Schizofrenie je druh trvalé duševní zaostalosti
Jsou známy případy jedinců, kteří onemocněli schizofrenií a dosáhli mimořádných tvůrčích a pracovních výkonů. Matematik John Nash se po desetiletích opakovaných pobytů v psychiatrických léčebnách vrátil na matematické oddělení Univerzity v Princetownu. V roce 1994 mu byla udělena Nobelova cena za práci v oblasti teorie her.

Nejznámější mýtus “o psychiatrii”

1. Elektrošoková terapie je nástrojem vrahů
Elektrošoková resp. elektrokonvulzivní terapie je dodnes opředena množstvím fám, přetrvávajících z minulosti. Současná medicinská praxe je taková, že metoda tzv. elektrokonvulzí je prováděna moderními přístroji (často za kontroly počítače, EKG, EEG přístroje) a nemocný je přitom v celkové anestezii, jako při jiných operačních výkonech. Je pravda, že pacient mívá po jako vedlejší účinek narušenu krátkodobou paměť, ale ta se velmi brzy po ukončení léčby obnovuje. Nelze opominout, že zcela bezkonkurečním je u této metody rychlost nástupu úlevy, zejména u hluboce depresivních nemocných, ve srovnání s léčbou farmaky.

První kroky

Praze existuje narozdíl od zbytku republiky několik nestátních zařízení poskytujících plošnou pomoc trpícím psychózami. Jejich kapacity a /span> možnosti jsou však značně omezené. Žádná z těchto organizací neposkytuje služby komplexní v plném rozsahu. Tuto mezeru se pokouší zaplnit psychosociální síť BONA a FOCUS. Snaha o zajištění takto komplexní služby je vedena přesvědčením, že pokud se podaří stabilizovat zdravotní stav a především sociální situaci nemocných, povede se rozhodným způsobem snížit počet jak hospitalizací, tak nákladů na podpory v nezaměstnanosti a další vyplácené sociální dávky. Projekt se zabývá poskytováním terapeutických služeb (pomocí klientům v obtížných situacích) a službami sociálními (poskytnutí ubytování v chráněných bytech či v komunitním domě a zároveň možnost alespoň částečného zaměstnání v chráněných dílnách) tak, aby klienti po opuštění lékařské péče opakovaně neselhávali při vlastním zapojování do běžného života v důsledku složitých sociálních vztahů či sociální situace.
Cílem projektu je rehabilitace a resocializace osob s duševním hendikepem a jejich reintegrace do života v běžné společnosti. Jedná se o efektivní využívání a dotváření psychosociální sítě ve prospěch klientů s předpokladem zlepšení jejich kvality života. Předmětem projektu jsou především pacienti propuštění z lůžkových psychiatrických zařízení, ale i indikovaní klienti z ambulantního systému. Program umožňuje analyzovat selhávání těchto lidí v domácím prostředí, tyto příčiny odstraňovat a stanovit pro klienty individuální socioterapeutický program, který akceptuje míru psychického hendikepu klienta a další limity pro jeho zařazení do běžné společnosti.
Část projektu nazvaná chráněné bydlení je určena pro osoby propuštěné z psychiatrické léčby u kterých je předpoklad, že po získání (znovuosvojení) určitých dovedností, budou schopni samostatného života včetně normální práce. V současné době se jedná o ubytování pro 30 klientů s maximální délkou trvání 15 měsíců, kteří potřebují podporu či pomoc podle jejich stavu od denního kontaktu až po kontakt jednenkrát týdně. Klienti mají možnost v případě akutní potřeby zajištěnu pomoc pohotovostní službou.

Zn: Přeléčený schizofrenik hledá práci

Po odeznění příznaků akutní schizofrenie je nesmírně důležitá následná péče. Navázání běhu života tam, kde byl nemocí narušen, je zárukou, že se choroba nebude vracet. Alespoň ne tak často. Pokud zůstane člověk trpící schizofrenií i po opuštění kliniky či léčebny “sám se svou nemocí”, pak máme jistotu, že se vrátí do nereálného života halucinací a bludů. Ne každý člověk s duševními obtížemi si může dovolit investovat do soustavné psychoterapie. Ne každý se dostane do péče několika vynikajících nestátních psychiatrických a psychoterapeutických sanatorií. Ne každý žije v Praze. Většina psychiatrů ale shodně tvrdí, že nejdůležitější je proces “osamostatňování”, získávání ztracené rovnováhy a sebedůvěry. Bez ambulatní psychiatrické péče, pochopení rodiny a pomoci blízkého okolí to jistě nejde, ale… Prvním krokem může být nalezení nenáročné práce, vedoucí k znovuobnovení ztracených sociálních kontaktů. Společně s fotografem Vítem Kloučkem jsme se proto rozhodli pro malý experiment. Na jeden den jsme se “vtělelili” do “přeléčených schizofreniků” a vydali se hledat práci do centra pražské konzumní zábavy - gigantického nákupního centra Hypernova. Všechny pohovory měly probíhat podle stejného scénáře. Hledáme práci a to jakoukoli. Nejlépe nekvalifikovanou, časově a především psychicky nenáročnou. Sdělení o tom, že jsme přeléčení schizofrenici mělo přijít vždy na konci pohovoru, abychom spolehlivě zjistili, zda-li má věta o duševní chorobě vliv na rozhodování o přijetí či nepřijetí do pracovního poměru. Očekávali jsme opravdu to nejhorší, tedy i střet s ochrankou. Na smluvený signál měl kolega začít s fotografováním. Ihned po prvním pokusu o přijetí na post prodavač v nadnárodní korporaci MC Donald´s jsme zjistili, že útěk nebude nutný. Vedoucí nám s ledovým klidem oznámil, že ho schizofrenie nezajímá. Byl ochotný nás okamžitě přijmout. I přesto, že jsem mu svou “fingovanou” chorobu “násilím nutil”. Dali jsme si hamburger a s pocitem, že jde o vyjímečně chápavého člověka a že to nejhorší nás teprve čeká, jsme volným krokem odpochodovali do společnosti Electrocity. Vedoucí prodejny přišel za pár minut. Typický manažer. Kravata, příliš mnoho zbytečných slov a nepříjemné tykání. Vycítil jsem možnost potenciálního střetu. Poté, co jsme ve skleněné budce vedoucího odříkali smluvený životopis, nastal dlouho očekávaný okamžik. “Jsem přeléčený schizofrenik, nevadí Vám to?”. “Proč by mělo?” opáčil. “Chci zdůraznit, že trpím schizofrenií, takže mě berete i přesto?” Pan vedoucí se na chvíli zamyslel a řekl: “Vážím si Tvé upřímnosti. To se vidí málokdy. Ale vážně v tom nevidím problém. Když budeš chodit včas, je mi to jedno.” Položil jsem průkaz Syndikátu novinářů na stůl a řekl pravdu. Pán v kravatě přešel okamžitě na vykání, ale stejně v nás zanechal hlubokou stopu “normálního člověka”, kterému je jedno, jestli k němu přichází žádat o práci schizofrenik, žlučníkář nebo homosexuál. Při cestě do obchodu se sportovními potřebami jsem přemýšlel o tom, kdy nás už konečně někdo vyhodí. Toužil jsem alespoň po náznaku diskriminace. “Ve sportu neexistuje žádnej hendikep!” odvětil mladík, který nás přijal do práce i poté, co jsme shodně tvrdili, že se ve sportovním náčiní moc nevyznáme a že jsme prostě “duševně nemocní, co chtějí jenom pracovat a začlenit se tak pomalu tam, odkud kdysi vypadli do podivného světa duševního trápení”. Jedinou negativní zkušeností byla návštěva personálního oddělení Hypernovy, kde po odkrytí skutečené identity nastal z nepochopitelných důvodů neuvěřitelný skandál. Naše jednání bylo podle přítomných “neetické”. Vzhledem k tomu, že jsme u vchodu museli povinně odevzdat zálohu na “vstup” do zákulisí této mamutí firmy v podobě řidičského průkazu a dvouset korun, raději jsme co nejrychleji ze zóny hlídané nepříjemnou ostrahou zmizeli. Tady by zřejmě člověk trpící schizofrenií neuspěl. O diskriminaci duševně nemocných nemůže být na půdě Hypernovy řeč. Postrádali jsme jen “normální slušné jednání”. Žádný konkrétní závěr pojednávající “o diskriminaci lidí trpících duševními problémy při přijímání do zaměstnání” nepadl . Dobře jsme věděli, že prodávat hamburgery nebo se vrátit zpět na post univerzitního profesora je přece jen rozdíl. Ve Spojených státech má mnoho společností, dokonce i malých firem “Program péče o zaměstnance”. Pokud u někoho propukne duševní onemocnění, může zaměstnanec dostat nechopenku nebo neplacené volno, ale nemůže být kvůli nemoci “vyhozen z práce”. Americký zákon o invaliditě chrání zaměstnance s jakýmkoli postižením. Lidé, kteří mají pocit, že byli diskriminováni kvůli své nemoci, mohou svého stávajícího nebo potenciálního zaměstnavatele zažalovat. U nás by taková žaloba jen ztěží “prošla”. Ale přesto nás překvapil pozitivní postoj mnoha lidí, kteří za nálepkou “schizofrenik” neviděli “blázna”, ale především člověka. Takové poznání nemůže nikdy vyvážit platnost zákonných norem na ochranu lidí trpících duševními obtížemi a navíc neplatí zcela určitě absolutně.

Jeroným Janíček, 2002

Práce o schizofrenii byla podpořena grantem Nadačního Fondu Ferdinanda Peroutky v roce 2002