Bolest: 155 mýtů

Představy laiků o práci záchranné služby se v mnohém liší. Řada z nás si myslí, že se jedná o službu, která má moc odvrátit smrt. Že se kdesi na dně záchranářského kufru ukrývá injekce proti smrti, kterou lze v případě nejvyšší nouze použít. Ale kdo by takovou pomoc neočekával, když jde o život? Mýty, nepravdy a nepřesnosti, arogance a nadřazenost je zastoupena v hojné míře na obou stranách. Proč? Kde je chyba? Především ve vzájemné (ne)komunikaci.

Když někdo nebo něco schází

Nejrozšířenějším mýtem mezi laiky bývá přesvědčení, že u každého zásahu záchranné služby musí být přítomen lékař.Vysvětlovat přímo na místě, že posádka vozu rychlé zdravotnické pomoci dokáže pacientovi poskytnout dostatečně kvalifikovanou pomoc vzhledem k charakteru jeho onemocnění nebo zranění, a že se tak děje na základě diferencované péče, je poněkud pošetilé. A svým způsobem i nebezpečné. Každý z nás chce pro sebe logicky to nejlepší, což v okamžicích zdravotních obtíží znamená většinou pomoc lékaře. Jedná se o první moment, kdy se záchranáři mohou setkat nejen s nepochopením pacienta a jeho bezprostředního okolí, ale také s fenoménem agresivity. Bezmoc, jinými slovy frustrace z neschopnosti podat účinnou laickou první pomoc, může agresivitu ještě umocnit. Ve chvílích čekání na příjezd záchranky se postiženému člověku, vystavenému mnohdy nemalé bolesti a stresu, může měnit vnímání času. Minuta se dokáže přetavit do téměř neohraničeného časového úseku. Za předpokladu, že se do této krizové situace vmísí alkohol, nebo jiné návykové látky, může jedno jediné špatně zvolené slovo ze strany posádky zdravotnické záchranné služby, vyřčené v přítomnosti těch, kteří očekávají jejich pomoc, znamenat katastrofu. Spouštěčem agresivity pacienta či jeho příbuzných může být také „dobře míněný vtip“ některého z přítomných záchranářů, přehlížení a nadřazenost nebo dokonce vyložená hrubost. Komunikovat znamená především vysvětlovat, tlumit emoce, tišit a naslouchat. Laik si může velmi snadno splést oxymetr s jakýmsi zastaralým přístrojem na měření tepové frekvence. Laik může mít také pocit, že pokud mu nejsou okamžitě podány léky, je záchranáři nedostatečně ošetřen. Laik si může myslet, že delší setrvávání na místě zásahu znamená neodbornost posádky, která si s pacientem neví rady. Laik si může myslet cokoli, ale pokud se s ním záchranář pustí do ostré polemiky, nebo mu nenaslouchá a ignoruje jeho dotazy, může se dopracovat až k ráně pěstí. Proto by měl být každý záchranář vybaven nejen pepřovým sprejem, ale především schopností odhadnout situaci a uměním adekvátně zareagovat. Nesmíme zapomínat na fakt, že záchranář není izolovanou jednotkou, ale součástí týmu, který pracuje společně a je navíc navázán na další tísňové složky. O to může být zvládání složitých situací jednodušší, pokud ovšem někdo z týmu zrovna „nevynechá“. V médiích se dozvídáme o agresivních útocích na záchranáře poměrně často. Kolik takových incidentů je v tomto kontextu zbytečných? Kolika z nich by se dalo zabránit asertivním jednáním záchranářů?

Bez informací problémy neubydou

Komunikace je ovšem daleko širší pojem. Záchranářům budou přibývat další a další problémy na místě zásahů, pokud nevznikne plošná informační kampaň, která by seznámila veřejnost se základy fungování zdravotnických záchranných služeb. Jeden leták vhozený do schránky, samolepka nebo dobře fungující internetové stránky pro tento účel zdaleka nestačí. Veřejnost by měla vědět, proč nesmí nikdo kromě posádky a pacienta do sanity, podobně jako by měla znát rozdíl mezi rychlou zdravotnickou a lékařskou pomocí. Veřejnost by měla vědět, že záchranná služba může odmítnout zasáhnout tam, kde by to pro její členy mohlo znamenat přímé ohrožení života či zdraví. Ubylo by bezpochyby zbytečných stížností na práci zdravotnické záchranné služby a poklesl by i počet nedorozumění v terénu. To by ovšem odpovědní politici museli chtít situaci měnit a nespoléhat pouze na to, že „záchranka funguje, protože je našim obyvatelům k dispozici dvacet čtyři hodin denně na území celé České republiky“. K mylným představám o záchrance přispívají i zdánlivé maličkosti. Například nadužívání pojmu „rychlá záchranná služba“. Mimochodem tento absurdní termín je v naší společnosti vžitý natolik, že jsem jej na oficiálních stránkách jedné z tísňových složek objevil pod zkratkou RZS. Fakt, že mi jeden z kolegů přepsal nedávno v reportáži zdravotnickou záchrannou službu na rychlou záchranku se v této souvislosti jeví jako symptomatický.

Co pacient skutečně neocení

Pacient rozhodně neocení, pokud je jeho zdravotní stav záchranáři trivializován, nebo naopak s nervy drásající vážností jakkoli komentován. Nejhorší variantou pak bývá, pokud dotyčný vůbec netuší, co se s ním děje, a nikdo z posádky s ním dostatečně nekomunikuje. Pohled na trpícího příbuzného, kterého nechá lékař po prvotním „zaléčení“ za přítomnosti rodiny transportovat záchranáři do sanity se slovy: “Odneste to!“ je dalším z mnoha spouštěčů možné agresivity. Každý pacient potřebuje individuální psychologický přístup, proto zažitá schémata v mnohém a často selhávají. Někdo je naopak spokojen, když se s ním příliš nemluví a je rychle transportován do nejbližšího zdravotnického zařízení. Hlavní roli ve vztahu záchranář a pacient hraje empatie a to i tehdy, je-li pacient v bezvědomí nebo dokonce na samotné hranicí života a smrti, protože i tehdy může vnímat to, co se s ním děje. Pojem empatie se samozřejmě velmi složitě naplňuje v praxi, kdy je záchranář pozvracen, pozurážen a následně vykázán do (ne)patřičných míst. Ovšem empatie neznamená nechat se umlátit agresivním pacientem k smrti a přitom s ním prožívat jeho tíživou životní situaci. Za tímto pojmem není skryto ani silné prožívání tragedie na místě zásahu, které by mohlo ad absurdum vést až k úplné ztrátě kontroly nad sebou samotným a k neschopnosti podat účinnou pomoc. Empatie je částečně vrozená a dílem získaná schopnost vžít se do pocitů druhého, porozumět jeho jednání a na základě toho se umět rozhodnout jak jednat dál. Fakt, že je někdo odborně velmi zdatný z něj ještě nedělá profesionála, podobně jako schopnost v krizových momentech účelně komunikovat s pacientem a s jeho okolím. Profesionalita je cosi, co v sobě slučuje oba prvky. Argument, že pacientovi, který zápasí se smrtí, je docela jedno, zda se o něm hovoří jako o „jasný mrtvole, modrý jako švestka“, ale že záleží hlavně na medicínských dovednostech, je sice svůdně srozumitelný, leč pomýlený. Odmyslíme-li si skutečnost, že pacient může slyšet, co si záchranáři povídají, i když jeho srdce mlčí, jedná se také o záchranu bezprostředního okolí. Akt záchrany, respektive její forma, bývá nedílnou součástí vizitky, kterou po sobě záchranáři na místě zásahu zanechají. Výrazem empatie je také umění nenechat se strhnout primitivními kolegy k nálepkování a vulgarismům. „Pacoš“ a „chcípák“ je především člověk a „přiblblá chřipečka“ nebo „hysterák“ je také nemoc. Hranice mezi využíváním a zneužíváním služeb poskytovaných záchrankou je velmi neostrá. Striktně vymezená pravidla pro aktivaci této tísňové složky mohou laikům také značně zkomplikovat život. Prodleva způsobená obavami z volání na „stopětapadesátku“ může mít i fatální následky. Laik by měl mít právo vědět, že se na linku 155 může obrátit i ve chvílích, kdy je „pouze“ zneklidněn náhlou změnou svého zdravotního stavu, která se zpočátku nemusí projevovat nijak dramaticky. Dispečink záchranné služby jistě není zdravotnickou poradnou pro nudící se širokou veřejnost, na druhou stranu je „institutem“, jehož operátorky – soudě dle vlastní zkušenosti – dokáží profesionálně poradit i v případech, kdy nejde o stav, vyžadující neodkladnou zdravotnickou péči. Pacient dokáže ocenit vstřícný přístup, který v sobě může zahrnovat i tak obyčejně lidské gesto, jako je stisk ruky, který mívá moc přímo magickou. Zvláště ve stresujícím prostředí, plném neznámých přístrojů, záhadných ampulek a cizích lidí i pojmů, do něhož se dokáže vetřít i smrt. V této souvislosti se zcela zapomíná na řidiče DRNR. Takzvaní „převozáci“ jsou považováni za podřadnou součást, či výstižněji součástku, zdravotnických záchranných služeb. Role člověka, který doprovází nemocného v neakutním stavu je v naší společnosti výrazně podceněna. Jestliže je někdo v očích veřejnosti „utrápený saniťák“, pak jde právě o řidiče dopravy nemocných. A bohužel nejen v očích veřejnosti laické, ale i té odborné. Na „převozy“ se chodívá nezřídka za trest, když je záchranář kvůli pochybení „sundán z rychlé“. Přitom způsob komunikace řidiče může mít významný vliv na pacientův psychický stav. I řidič DRNR je tím, kdo se podílí na léčbě pacienta a není jen jakýmsi stěhovákem živých bytostí.

Dg.: Laický záchranář

Laičtí zachránci se povětšinou netěší u svých profesionálních kolegů přílišné popularitě. V médiích se ovšem dozvídáme pravý opak, ale zkušenosti z terénu jsou skutečně odlišné. Nejeden lékař či záchranář v civilu se při poskytování první pomoci setkal při kontaktu se svými kolegy z jiné záchranné služby s arogantním a nadřazeným jednáním. Pokud se laik snaží do příjezdu záchranky poskytovat zraněnému první pomoc, skutečně neocení přehlížení nebo aroganci ze strany profesionálů. Pro laika může být pokus o základní neodkladnou resuscitaci psychicky natolik vyčerpávající, že pokud není posádkou záchranky podpořen, například prostým poděkováním, je velmi pravděpodobné, že svůj pokus o záchranu lidského života již nikdy nezopakuje. Podobnou podporu potřebují i ti, kteří se snaží být záchrance k ruce na místě zásahu. Proč jejich nabídky nevyužít? Možností jak to udělat bez větší časové ztráty je celá řada, od pomoci s transportem pacienta do sanity až po pověření dotyčného „ochranou“ posádky před davem zvědavců. Proč z pozice zdravotnické záchranné služby plně nevyužít potenciál nejrůznějších spolků dobrovolných záchranářů i nadšených jednotlivců, kteří mají o poskytování první pomoci zájem a průběžně nezlepšovat jejich chabou odbornou úroveň? Nebo je taková představa v našich podmínkách čirou utopií? Přitom se jedná o zcela zásadní moment, který může v oblasti první pomoci znamenat celospolečenský obrat k lepšímu. Zdravotnické záchranné služby mohou svou dojezdovou dobu stále zkracovat a vylepšovat své technické vybavení, ale výjezdová stanoviště nebudou nikdy stát na každém rohu, aby jejich jednotky mohly okamžitě zasáhnout. Dodnes velmi podceňovaná a „hluchá“ doba do příjezdu záchranky otvírá prostor pro každého z nás laiků. U fibrilace komor, nejobvyklejší bezprostřední příčiny úmrtí, se každá „prázdná“ minuta rovná snížení naděje na záchranu pacienta o deset procent. Správně zvládnutá laická první pomoc u stavů přímo ohrožujících život logicky významně zvyšuje naději na přežití. Podobně jako nesmyslné prodlevy v ošetření - byť „zajištěného pacienta“ - v nemocnici tuto naději snižují. Kvalitní komunikace profesionálních záchranářů s pomáhajícími laiky a následně se zdravotnickým personálem na příjmech v nemocničních zařízeních je nesmírně důležitá, protože pokud dojde k selhání jednoho z těchto článků záchranného řetězce, naděje na záchranu lidského života rychle klesá. S výjimkou motivace schází také širší nabídka kvalitních kurzů první pomoci, protože v momentě konfrontace netrénovaného laika s pacientem v akutním stavu, vzniká u velké části zachránců silný psychický blok, jež jsou schopni překonat především tehdy, jsou-li k tomu dobře vyškoleni. A to se týká i celé řady lékařů a sester v nemocničních a ambulantních zařízeních. Absentuje též základní povědomí o první pomoci jako celku. Není výjimkou, že laik považuje za první pomoc jen neodkladnou resuscitaci či stavění krvácení. Přitom samotná aktivace tísňové linky 155, zajištění místa autonehody nebo psychická podpora může znamenat velmi významnou pomoc těm, kteří ji aktuálně potřebují. Laici netuší, že si v široké oblasti první pomoci mohou najít vždy své pevné místo, v němž budou užiteční a svým jednáním nepřivodí více škody, než užitku a to jak pacientovi, tak i posádce zdravotnické záchranné služby. Motivace k záchraně lidského života je tím, co může společnost potlačit a odsunout až kamsi na samotný okraj svého zájmu, nebo naopak podporovat a oceňovat. Čemu dáváme přednost u nás?

Realita je přece jiná

Drtivá většina zdravotnických záchranných služeb se potýká s řadou zásadních problémů. Schází lékaři i zdravotničtí záchranáři. Nedostává se tolik potřebných financí ani respektu. Záchranářská realita je daleko syrovější, než si většina laiků dokáže vůbec představit. Práce v časové tísni, bez ohledu na počasí a denní či noční hodinu, intenzivní tlak okolí na okamžité stanovení diagnózy a na zahájení odpovídající léčby, agresivní prostředí, konfrontace se smrtí. To jsou jen střípky záchranářské reality. Jenomže laici vidí právě jen a jen střípky, přičemž záleží na tom, které z nich jim zdravotnická záchranná služba ukáže. Tuší vůbec laici, že práce zdravotnického záchranáře a lékaře záchranné služby má charakter činnosti u lůžka neodkladné péče s prvky rizikové práce? A přesto je veřejným tajemstvím, že existují výjezdové jednotky, u nichž je lékař jen „pro forma“, protože je naprosto neschopný, ale z legislativního hlediska je jeho přítomnost nutná. A jsou výjezdové jednotky, u nichž naopak neschopnost zdravotnických záchranářů nahrazuje svou prací lékař. Na území jakéhokoli regionu se nám může dostat kvalitativně naprosto odlišné neodkladné péče, odvislé pouze od toho, kdo zrovna na záchrance slouží. Vyhláškou garantovaná dojezdová doba patnácti minut bývá v některých oblastech naší země nedosažitelným limitem a naopak dojezd do několika málo minut není nutně indikátorem kvalitně poskytované péče. Výjezdy k pacientům, kteří po lékařích zdravotnických záchranných služeb vymáhají „servis“, který by jim bez problémů mohl poskytnout řidič taxislužby, budí oprávněný vztek. Možnost vyhledat psychologickou pomoc ve chvílích, kdy je záchranář opakovaně vystaven traumatizujícímu zážitku, například neúspěšné resuscitaci, také absentuje, stejně jako když mu hrozí syndrom vyhoření. Přiznávám, že v tomto kontextu se volání po empatii a vyšší profesionalitě může jevit jako provokativní nebo dokonce směšné a naivní. V neposlední řadě záleží také na tom, co všechno od zdravotnické záchranné služby očekáváme. Jestli nám postačí rychlý transport do nejbližšího zdravotnického zařízení nebo vysoce odborná přednemocniční neodkladná péče, poskytovaná zkušenými lékaři a záchranáři, kteří mají možnost kontinuálního vzdělávání. Mohou být generovány stovky směrnic, příkazů a etických kodexů, ale ve finále záleží především na tom, jací lidé příslušnou záchrannou službu řídí. Řadoví zaměstnanci jsou téměř vždy odrazem těch, kteří stojí v jejich čele, na což bychom nikdy neměli zapomínat.

Jeroným Janíček, Rescue Report, 2/2006
Foto: Jeroným Janíček a Tomáš Polák