Když označil kritik Jan Rejžek mého otce veřejně za “estébáka”, dokázal jsem ještě zatnout zuby. Možná proto, že se tak stalo jen pár dní po otcově smrti (jak typické pro mnohé Rejžkovy ataky!). Tehdy jsem neměl sílu psát o tom, že můj otec podlehl tehdejší tajné policii po silném nátlaku, a především kvůli tomu, aby mohl záhy emigrovat. Naposledy se Rejžek opřel do herce Josefa Vinkláře (Reflex č. 20, rubrika Never more). V souvislosti s Koncertem pro hrdiny jej nazval “srabem”. Tento “srab” si kvůli vlastní předlistopadové politické angažovanosti vytrpěl (možná po právu) počátkem devadesátých let své. O tomto faktu svědčí desítky nelichotivých “porevolučních článků” pranýřujících Vinkláře za jeho inklinaci ke komunistům (ať už jakkoli autentickou, či hranou).
A tak se ptám Jana Rejžka, jaké uspokojení mu neustálé generování urážek přináší? Zajímavé také je, že až na pár výjimek napadá Rejžek osobnosti, které jsou již mrtvé, nebo ty, u nichž jest vrozená slušnost, mediální frustrace či pokročilý věk jedinou zábranou v realizaci řádného zbičování kritikova pozadí. A to je prosím podle mého soudu skutečné “srabáctví”, budeme-li se pohybovat ve světě hrubě zjednodušujících kategorií. Rejžka nakonec vůbec nezajímá psychologická dimenze našeho bytí, protože kdyby ji tu a tam ve svých kritikách zohlednil, nemohl by být směrem ke svým obětem tak patologicky zjednodušující. Osoba Jana Rejžka je pro mne živoucím dokladem toho, že kritika je opravdu dobrá (a prospěšná) jen v rukou nezakomplexovaných, vidících nečernobíle, nemoralizujících a neškatulkujících osobností. V opačném případě se stává jakousi lacinou gilotinou, popravující stále dokola ty, k nimž cítí domnělý kritik osobní antipatie.
Jeroným Janíček, Reflex 22/2005
Článek byl publikován
dne Čtvrtek, 11.08. 2005 v 10:15 pm
a je uložen v sekci Reflex, Texty.
Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0.