Píše-li se o agorafobii, jež je pokrevní a věrnou sestrou panické úzkosti, nacházím v odborné literatuře buď smutné fragmenty individuálních lidských osudů – jakési anamnézy věčného utrpení – nebo objevím popis symptomů nemoci a její stručnou charakteristiku. Osobní zkušenost s úzkostí, jež dokáže zcizit “duši” nebo ji postupně zdeformovat natolik, že relativně zdravou a svobodnou osobnost zredukuje na “zvíře přežívající v kleci patologických emocí”, mne přivedla k malému shrnutí některých aspektů této destruktivní choroby. Motivem mého snažení je poukázat na složitost agorafobie a podtrhnout, že téměř nikdy neexistuje v člověku odděleně, tedy sama o sobě. V tomto ohledu bych byl vděčnější, kdyby psychiatrie zůstala u prapůvodního a výstižnějšího pojmenování “neuróza”. A snad kdesi v koutku duše přebývá i snaha “pomoci” svým sdělením těm, kteří stojí teprve na začátku, neboť stagnace znamená v případě agorafobie prožívání neustávajícího koloběhu umírání.
V průběhu minulých tří desetiletí byla agorafobie, tedy strach z otevřených prostor, stále více ztotožňována se situacemi, odehrávajícími se na veřejných místech, tedy v supermarketech, vlacích, tunelech, výtazích, metru nebo na mostech. A právě na těchto “veřejných” místech, kterých je nepřeberné množství, začíná hrát hlavní roli panická úzkost. V okamžiku, kdy “potenciální agorafobik” prožije svůj první kontakt s panikou, padá do hluboké a temné propasti pochybností o svém zdravotním stavu. Začíná se o sebe bát.
Už si nevzpomenu, co přesně vyrazilo dveře vedoucí do skrytého pokoje mého mozku, v němž od narození pospávala neuróza. Náhle se dostavil nepopsatelný strach. Strach ze smrti udušením a ze selhání srdce, které uhánělo zběsilou rychlostí k vyčerpání. Strach z toho, že se ztratím sám v sobě. Ale je docela jedno, co “neurózu” probudí ze spánku. Někdy to bývá silný traumatický zážitek, jindy stačí delší tlak stresu, požití psychoaktivní látky nebo obyčejná narkóza. Začal jsem se o sebe postupně bát. Vyhledával jsem stále častěji pomoc kardiologů, internistů a imunologů. Vzhledem k tomu, že jsem si nebyl schopen spojit úzkost se symptomy, vnímal jsem je odděleně. Lékařům jsem zazlíval, že nejsou schopni odhalit mou srdeční vadu, způsobující muka srdeční neurózy. Utratil jsem mnoho peněz za soukromou lékařskou péči. Ale touto cestou jsem musel projít. Byla tu stále možnost, že mé obtíže jsou organického charakteru. Postupné vyvracení této alternativy mne ovšem nedokázalo přesvědčit. Po každém dalším záchvatu jsem absolvoval nová vyšetření a má nedůvěra k lékařům se zvyšovala, podobně jako strach o život. Dal jsem strachu šanci a on ji dokonale využil. Každé zavytí sanity pro mne znamenalo utrpení a symbol potenciálního ohrožení. Dva či tři roky jsem navštěvoval lékaře, trápil se svou “imobilitou”, jež mi neumožňovala volný pohyb po městě. Zoufalství umocňovaly pocity méněcennosti. Vydržet hodinu v restauraci pro mne bylo naprosto nereálné. Omezil jsem své sociální kontakty. Byl jsem považován za nespolehlivého,
protože jsem nebyl schopen nikam dojít, jen dojet, a tak jsem se začal uzavírat před okolním světem. Bál jsem se dalších záchvatů paniky. Svou práci doma a v relativním bezpečí rádia jsem povýšil nad všechny světské radovánky, jimiž jsem z nouze začal opovrhovat. Nechal jsem na sebe strach působit příliš dlouho. Stal jsem se strachem. On se stal mnou.
Strach pomalu zabírá v duši agorafobika čím dál větší prostor, až ji nakonec anektuje. Obavy o vlastní zdravotní stav bývají při záchvatu a v okamžicích, kdy dochází k jeho “podvědomému zpracovávání”, velice intenzivní a naprosto opodstatněné. Symptomy paniky častokrát simulují projevy infarktu myokardu, hypoglikémie či zvýšené činnosti štítné žlázy. Agorafobik zažívá těžko představitelná muka v podobě bušení srdce, pocitu nedostatku vzduchu, závratí, pocitů na omdlení, třesu, dušení, pocení, pocitů na zvracení, depersonalizace, ztuhlosti a mravenčení v končetinách, návalů horka, bolestí na hrudi a především strachu ze smrti. Popsané příznaky se mohou vyskytnout při záchvatu jednotlivě nebo v nejrůznějších kombinacích.
Zažíval jsem především bušení srdce a závratě. Vzpomínám si, že na počátku rozvoje agorafobie mne trápil stav, v němž jsem celý jakoby vibroval a měl pocit, že zešílím. Čím více jsem na šílenství myslel, tím silnější byla odezva mé psyché. Myšlenky se začaly hroutit, v hlavě nastal nepopsatelný chaos. Několikrát vše vyústilo v hysterický záchvat, na jehož konci byly i slzy a chuť skoncovat se životem. Motání hlavy přicházelo nečekaně a ponejvíce mne trápilo (a občas i trápí) ve frontách, v obchodech, na úřadech, jednoduše tam, kde jsem musel nehybně čekat. Míval jsem ruce chladné jako led. Po mimických svalech naopak stékala žhavá láva. Mé nohy byly ochromené, slabé a těžké. Byly dny, kdy jsem nebyl schopen ujít několik desítek metrů. Takové byly ostatně všechny mé dny strávené v manželství s agorou.
Tragédie tohoto specifického strachu ovšem tkví také v jeho ztotožňování s místem, kde k záchvatu došlo a v nepředvídatelnosti panické ataky. Agorafobik se začíná “nebezpečí” vyhýbat. Jde o naprosto logickou reakci (boj nebo útěk) vycházející ze silně negativního prožitku, který nebylo v daném okamžiku možné vědomě ovlivnit. Panika ovšem dokáže “pracovat” samostatně, bez pověstné “agory”, neboli tržiště. Jejím teritoriem se může stát dokonce i ten “nejbezpečnější kout domova”, neboť je již dávno ukotvena v duši. Agorafobik je dobře střežen svým strachem, který nepouští svého vězně často ani na vycházky, a pokud ano, tak jen v doprovodu strážného, jímž nejčastěji bývá ten nejbližší z rodinného kruhu. Trpí úzkostnými myšlenkami, v nichž dominuje především strach ze smrti, ze ztráty kontroly nad sebou, ze “zešílení”. Z medicínského hlediska nejsou v delší perspektivě tyto sugestivní představy, podpořené prožitkem plným děsu a hrůzy, ani v nejmenším nereálné, a to i přes jejich záměrnou bagatelizaci z řad psychiatrů. Někteří démoni přicházejí daleko dříve, než si je sám agorafobik stačí uvědomit. Především téměř vždy přítomná “lehčí forma deprese” dokáže spolehlivě rozbít zdravé sebevědomí jedince, zúží jeho vnímání okolního světa na prožívání osobní tragédie a nemohoucnosti.
Často jsem podléhal silným pocitům vlastní zbytečnosti, neopodstatněnosti a nesmyslnosti vlastní existence. Myslíval jsem paradoxně na smrt, ačkoli jsem se jí jindy tolik bál. Jediné píchnutí u srdce dalo podnět mozku, že je organismus v nebezpečí. Jiná, skutečná nebezpečí jsem nevnímal, protože skutečné bylo pro mne právě “to subjektivní”. Subjektivita se stala objektivitou. Za předpokladu, že by tento stav trval příliš dlouho, vykopal bych si pravděpodobně velice slušný hrob. Mohu říci, že jsem dokonale zmátl svou centrální nervovou soustavu. Nebyl jsem po několika měsících již schopen odlišit “subjektivní nebezpečí” od “objektivního”.
Jedním z bolestných aspektů panické úzkosti je kontakt “pacienta” s “lékařem” (nikoli terapeutem) při samotném záchvatu. Dosud neléčený agorafobik prožívající silnou tenzi, která se již somatizovala, naráží na nepochopení a častokrát i na posměšné poznámky lékařů a okolí. “Pacient” je při záchvatu ve stavu hypersenzitivity a je mnohdy “odkázán” na pomoc rychlé záchranné služby. Okamžik primárního zajištění “pacienta” znamená často zmenšení či dokonce vymizení jeho tenze, tedy i symptomů. Do nemocnice přichází tedy “částečně stabilizován”, neboť samotný fakt, že je “pod kontrolou”, úzkost odbourává. Lékařům interního oddělení nebývá agorafobik schopen vysvětlit, co se s ním právě děje, protože to neví. Má strach. Mnohé symptomy nejsou vůbec zjistitelné, jsou subjektivní, a tudíž “nedůvěryhodné”. Navíc pokud se zdravotní stav pacienta po pěti minutách od příjezdu sanity nápadně zlepší, a to bez aplikace farmak, jde o podezřelý případ. Pacient je v lepším případě pokládán za hypochondrického. V tom horším je to “cvok”. Lékaři rychlé záchranné služby jsou většinou jiného názoru, než jejich kolegové v nemocnicích. Vědí, že tachykardie může (a nemusí) znamenat předzvěst srdečního selhání, a to bez ohledu na věk pacienta. Jsou nuceni okamžitě jednat. Setkávají se den co den s “případy”, které je nekompromisně přesvědčují o tom, že “o fungování lidského organismu” toho víme příliš málo na to, abychom mohli nad “něčím tak banálním”, jako je gradující tenze a zrychlený tep jen tak mávnout rukou. Navíc nikdo nemůže vyvrátit tvrzení, že i agorafobik může dostat infarkt. Naopak někteří internisté, pokud dojdou k závěru, že pacientova tepová frekvence je jen o trochu rychlejší a vše, co reprezentuje “nemoc”, je “pouhý” strach (pokud jej zaregistrují), začnou být ironičtí. Jestliže pacient není v ohrožení života, jeho zdravotní stav “objektivně” nevykazuje žádné výrazné změny k horšímu, není tedy důvod se jím podrobněji zabývat. Pokud je panickou atakou stižen již léčený agorafobik, užívající antidepresiva, bývá kontakt s internisty ještě smutnější. Diagnóza je automaticky dána předem. “Napíše si ji sám pacient”, což je vzhledem k jeho aktuálnímu a tudíž nepředvídatelnému zdravotnímu stavu citelná chyba.
Nejkritičtější moment jsem prožil při panické atace “venku”, na ulici mezi lidmi. Byl jsem před kolapsem, tepová frekvence nabrala takové obrátky, že jsem nebyl schopen normálního pohybu a prosil jsem anděla strážného o kyslík. Tmělo se mi před očima a byl jsem slabý. Ústa jsem měl vyschlá a sotva jsem se zmohl na žádost o pomoc. Objevil se strach. Strach ze smrti. Chtěl jsem co nejrychleji do nemocnice. Nevěděl jsem, co se se mnou děje. Schopnost racionálního uvažování se v takových situacích vytrácí. Mou tiše, ale naléhavě vyřčenou prosbu o pomoc vyslyšel až desátý, možná patnáctý člověk. Bezmocnost dokonale zpevnila bludný kruh úzkosti. Necítil jsem jediný závan empatie ze strany kolemjdoucích. Kdesi v podvědomí jsem cítil, jak jsem jim lhostejný, a přitom nepříjemný… doma jsem se jednoho večera roztřásl a začal mizet v sobě. Věděl jsem, že je zle. Opět se roztočilo kolo utrpení. Než přijela sanita, měl jsem dvakrát pocit, že se mě skutečně dotkla smrt. Chladná, bezohledná, necitlivá. Jakoby mi dvakrát zabodla svou ocelovou kosu do zběsile tepajícího srdce. Byl jsem zahalen v šedé mlze. Zkuste tohle vykládat internistovi. Vnímal jsem jen pevný stisk strýcovy ruky, která byla mým jediným pojítkem s okolním světem…
Při jedné z panických atak, již jako léčený agorafobik, jsem byl sanitou odvezen do nemocnice. Řečeno s jistou dávkou černého humoru, jako obvykle. Ovšem jako obvykle jsem bojoval se strachem ze smrti, s nesnesitelnou tenzí, s rozbouřeným srdcem a nedostatkem kyslíku. Lékařka, která mne tehdy přijala, začala klást nesmyslné dotazy. Poté, co jsem řekl, že jsem v ambulantní psychiatrické péči, pojala podezření, že jsem sebevrah. Stále dokola se vyptávala, zda-li nepomýšlím na nějaké nestandardní ukončení svého života. Obsah pokládané otázky se mi zdál neuvěřitelně hrubý a hloupý. Veškerý zbytek sil jsem vynaložil na to, abych lékařku přesvědčil, že se opravdu momentálně nehodlám zabít, že jediné, co momentálně potřebuji, je pomoc. Na posměšně položený dotaz, jak bych si takovou pomoc představoval, jsem již nebyl schopen odpovědět. Jen jsem znovu vyjmenoval symptomy, které mne aktuálně trápily. Odvozu na psychiatrii jsem se ubránil s vypětím posledních sil.
Ke stigmatizaci duševně nemocných nedochází na uzavřených odděleních rozlehlých psychiatrických klinik a léčeben (s výjimkou nesprávně zvolené farmakoterapie), nýbrž paradoxně ve společnosti obecně. Bohužel se na tomto obludném procesu, vyrůstajícím z kořenů neznalosti, nedostatku pochopení a průměrnosti podílejí i samotní lékaři. Agorafobik (podobně jako většina duševně nemocných) přitom v první fázi léčby potřebuje citlivé zacházení (akceptaci), a nikoli bagatelizaci symptomů, jež ho pronásledují na každém kroku. Je sice pravdou, že na konci terapeutické cesty by měl být schopen “chytat ryby zcela samostatně” (MUDr. Anders), ale na začátku? Na začátku je pacient zcela sám, v situaci, které ani on sám nerozumí. Musí uplynout mnoho času, než se začne otvírat světu a hovořit o svých problémech bez ostychu, než dokáže svou “neurózu” verbalizovat, než se přestane stydět za svou “neschopnost přejít ulici”, než se zbaví tenze a myšlenek na dostupnost rychlé pomoci, než pozná sám sebe a porozumí řeči své choroby. A právě řeč nemoci je jedním z nejmocnějších (auto)terapeutických nástrojů. Pokud jí pacient dokáže naslouchat (nikoli ji nekriticky poslouchat), stanul úspěšně na startu. Trať bývá obvykle stejně dlouhá jako jeho život a ono uvědomění si její délky znamená šok a zároveň výzvu.
Věděl jsem, že o uzdravení nemohu usilovat. Pochopil jsem, že žádné uzdravení v pravém slova smyslu neexistuje, s výjimkou odstranění symptomů nemoci. Uzdravení by znamenalo návrat k původnímu životu. O to usiluje psychiatrie. “Vrátit” pacienta co nejdříve do takzvaně normálního života, aby byl co nejrychleji schopen vykonávat vše jako dřív. Psychiatrie bývá v tomto ohledu krátkozraká a krutá. Vzpomínám si dobře na den, kdy jsem byl nucen vyhledat okamžitou psychiatrickou pomoc. Záchvat paniky počal gradovat a tak nezbývalo, než najít nejbližší krizové centrum. Psychiatr tehdy neudělal víc, než musel. Strčil mi do ruky recept na jakási antidepresiva a s nepříliš uvěřitelným ujištěním, že neumírám, jsem po chvíli opustil kliniku. Pochopitelně, že se mi ulevilo. Tentokrát stačil obyčejný lidský kontakt. Po týdnu jsem navštívil téhož lékaře. Když jsem si dovolil poznamenat, že jím předepsaná antidepresiva mají pro mne nepřijatelné vedlejší účinky, byl jsem ostře napaden. “Pokud se chci léčit, musím je začít jíst, a ne si číst příbalový letáky.”
Psychiatrie se pro mne stala poslední možností, jak začít bojovat, zároveň jsem v tomto oboru našel přítele, který mi dává nedocenitelnou možnost “výměny názorů”. Jedině kvůli němu nepohlížím na psychiatrii s despektem a nevnímám ji povrchně jako dříve. Nabízelo se naštěstí mnoho alternativ léčby, jen se rozhodnout. A tak v koši na odpadky skončilo nemálo krabiček nejrůznějších antidepresiv a anxiolytik. Na začátku svého trápení jsem začal užívat diazepam, jediné anxiolytikum, které dokázalo mou tenzi “zředit”. Hledal jsem svého terapeuta “s diazepamem v kapse” dlouho. Nikdo mi “neuměl” pomoci.
Teprve nyní chápu, byť jen v obrysech, že pomoci si musím sám. Na startu ale nemůžete nikdy stát sami. Pokud zvolíte terapii, nastoupíte docela novou životní cestu. Začal jsem se poznávat. Masky odpadávají jako shnilé kusy masa. Bolí to. Zároveň je to cesta plná dobrodružství, na níž nepotkáte nikoho jiného, než sami sebe. Popíráte se, zápasíte, křičíte a tlučete hlavou o zeď, kterou si chvíli před tím postavíte. Lžete, i když mluvíte pravdu. To všechno je už výhradně individuální záležitostí. Musel jsem překonat ještě jednu bariéru. Strach z antidepresiv. Pomohla důvěra v terapeuta, “patologicky” pojaté studium účinků této látky a rodina.
Paniku zažije ve svém životě alespoň jedenkrát každý z nás. Ale jen určité procento lidí podlehne její (ne)mocné síle. Podobně jako u většiny duševních onemocnění je pro její rozvoj “příznačná” kombinace vlivů dědičných a vrozených (zvýšená senzitivita) a naučených v průběhu života (přílišná úzkostlivost, zvýšené nároky na svůj život). Z pohledu psychoanalýzy je otázka léčby agorafobie velmi problematická, ačkoli populárně-vědecké publikace (Ján Praško, Hana Prašková – Jak zvládat paniku a strach cestovat?) tvrdí pravý opak. Uzdravení nebývá příliš časté a pokud k němu dojde, je poznamenáno častou recidivou.
Ale co ve skutečnosti znamená uzdravení? Pokud by to bylo pouhé vymizení příznaků nemoci, nepotřebovali bychom víc než psychofarmaka. Pesimismus psychoanalytiků nahrává behavioristickému přístupu k nemoci, jenž “dobrovolně” nutí pacienty k opakovaným expozicím (vystavováním se nepříjemným situacím, které agorafobika nejvíce nejvíce děsí). Prodlužováním expozičního času se u pacienta docílí maximální možné hranice úzkosti, po níž přichází uvolnění a “zázračné poznání, že úzkost nezabíjí”. Tento přístup, přivádějící pacienty zpět do “jejich” hrozivých míst nebo situací, často s pomocí antidepresiv či anxiolytik, řeší pouze symptomatickou část nemoci. Tato léčba nemá výraznější vliv na skutečné zkvalitnění života agorafobika. Tyto postupy míjejí metaforickou povahu nemoci a spolu s ní i samotné principy (Esther da Costa Meyer).
Agorafobie má i své klady, o nichž jsem se nezmínil. Například dokážete skutečně vychutnat a docenit každý okamžik “na svobodě”, tedy tam, kde to máte nejraději, bez myšlenek na paniku, na houkání sanitního vozu, na smrt. Takové chvíle jsou pro mne dodnes nesmírně vzácné. Skrze ně jsem se naučil vstřebávat krásu života v nejrůznějších podobách. Dokážu se radovat ze zdánlivých drobností. Naučil jsem se relaxovat. Již alespoň tuším, co mé psyché i tělu prospívá. Jsem možná citlivější než “většina”, ale za jakou cenu? Čím déle budou lidé stižení “neurózou” váhat, zda-li je nezbytné navštívit lékaře, tím delší bude i proces jejich léčby.
Existuje řada mimomedicínských cest, které přímo nabízejí léčbu všech symptomů jakékoli duševní poruchy. Esoterika je mocné placebo. Náboženství je mocné placebo. V terapii samozřejmě nastal okamžik, kdy jsem ucítil intenzivní potřebu vyplnit strádající část duše něčím smysluplným. Zmítala mnou touha po duchovním smyslu života. Hovořím ovšem o úskalích, jež mohou agorafobikovi cestu k sobě samotnému řádně zkomplikovat. Ve stavu zoufalství jsme náchylnější ke slepému přijímání bludů a naprostých nesmyslů, zvláště nesou-li v sobě příslib vyléčení. Dokonce jsme za tyto bludy ochotni platit nehorázné sumy.
Nebezpečí “alternativních” (nevědeckých) přístupů k léčbě agorafobie tkví ve snadné (a časté) manipulaci s nemocným. Později se (toto riziko ovšem hrozí i u terapie) může stát pacient přímo závislým na svém léčiteli, jenž z jeho utrpení velice slušně profituje. Odchod z “léčby” neznamená jen okamžitou recidivu, ale dokonce zhoršení symptomů nemoci – pacient je zcela závislý na svém guru. Existují ovšem i korektní “léčitelé”, kteří vědí, že za určitou mez již nemohou jít. Učí nemocného relaxovat a tišit jeho rozbouřenou psyché. Alternativní medicína má v léčbě agorafobie jistě své opodstatnění, ovšem stejně jako náboženství, nedokáže neurotika ” uzdravit”.
Aby pacient mohl dojít k poznání (poznatelných) příčin své nemoci a k jejich pochopení, měl by se rozhodnout pro kombinaci “náročnější” terapie a farmakoterapie (pokud farmakoterapii vyloženě neodmítá nebo se jeví jako opravdu nezbytná). Hledání “toho pravého projekčního plátna” (terapeuti prominou), na jehož bílou plochu bude pacient několik let promítat svůj život, je nesmírně náročné a namáhavé. Takové hledání vyžaduje nemalou odvahu nebo skutečné zoufalství a bolest, kterou už není možné snášet. Investice vložená do hledání “toho pravého terapeuta” se rozhodně vyplatí, protože agorafobie brutálním způsobem potlačuje většinu vitálních instinktů, zabíjí naši vlastní přirozenost, jež zůstává často uvězněna (a nepoznána) v pevnosti strachu, potlačených pudů a přání, obehnána těmi nejvyššími zdmi našeho vnitřního světa.
Dnes jsem schopen hovořit o agoře otevřeně. Psychologie mne vlákala do své náruče a věnovala mi nemálo cenných darů. Dovedla mne k poznání, že nejsem oprávněn vyžadovat po lékařích takovou pošetilost jako je empatie, neboť jde o vrozenou schopnost vcítění se. Mohu se snažit výhradně sám za sebe. Nebát se. Nebát se hovořit bez studu o věcech, jež jsou zbytečně tabuizovány a zjednodušovány. Chci uvěřit, že se zlepší náš stále dosti pokřivený přístup k lidem, kteří jakkoli trpí. A že se zlepší jejich přístup k sobě samým. Věřím, že i přes veškeré slabosti “dokážeme“ říci životu ono Franklovo pověstné ANO.
Jeroným Janíček, Konfrontace, 2002
Článek byl publikován
dne Čtvrtek, 11.08. 2005 v 9:12 pm
a je uložen v sekci Konfrontace, Texty.
Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0.
10.Listopad 2005 v 2:21 am
Právě jsem přečetla váš článek a jsem vám za něj velice vděčná .Popsal jste přesně to co prožívám už léta já do všech podrobností . Až se mi to zdá neskutečné, jako by jste popisoval můj vlastní život . Už deset let se léčím s tím rozdílem že jsem nebyla schopná docházet ani na psychoterapii ,proto psychožka chodila za mnou domů . Došlo to tak daleko , že nejsem dodnes schopná opustit domov a ani zůstávát sama doma . Tím vlastně ještě omezuji rodinu , které už jdu pěkně na nervy.Psychožka už ke mně nechodí ale terapii mám s ní přes telefon , taky už měla toho docházení ke mně dost ,a jsem jí vděčná i za ten telefon jednou týdně , moc mi to pomáhá . Mám asponˇpocit že v tom nejsem sama a je tu někdo kdo mi rozumí , co prožívám a cítím .Antidepresiva užívám už jen při velkých úzkostech , ostatně moc nepomáhají . Záchvaty paniky přijdou stejně , akorát se snažím vyhýbat spouštěčům . Záchranku a lékaře už taky nevyhledávám , už jim nevěřím a mám z nich nový strach .
Poznávání sama sebe je moc bolestné a nahání mi to další stach z vlastního nitra , a démonů uvnitř . Tak jak to popisujete vy . A navíc prázdnoty a beznaděje do budoucna . Jsem bezradná a chytám se každého stébla , které by mi pomohlo žít dál normální a plnohodnotný život .Moc Vám děkuji za Váš článek . tetamarketa
5.Prosinec 2005 v 9:37 pm
Nevím, kdy přesně to začalo,ale už to trvá asi 3 roky. Dlouho jsem si myslela,že jsem opravdu blázen,že si pořád něco vsugerovám(v podstatě vlastně ano) a bála jsem se to komukoliv říct. Pořád dennodeně neustále jsem s tím bojovala, dusila to v sobě a vymlouvala se na neustálou nevolnost. Nikdo nemohl pochopit proč je mi pořád ,, špatně´´ a považovali mě za hypochondra. U mě to není strach ze smrti…vlastně je to docela komické ačkoliv mě to tak rozhodně nepřipadá…abyste rozuměli mám strach z průjmu, mám strach z toho že nikde nebude záchod nebo místo kam bych si mohla odskočit a jak na to myslím opravdu ho začnu dostávat,polije mě pot,točí se mi hlava, nesnesu ničí hlas, dotyk…šílím. Pak když se ujisím,že si můžu kdykoliv odskočit jsem o trochu klidnější,ale nikdy..nikdy ne úplně. Závidím lidem,že se můžou jen tak procházet po ulicích..všichni jenom já ne…nemůžu se soustředit na plnohodnotné prožívání každodenních věcí protože pořád řeším to že mi je nebo bude zle. Jednu dobu jsem začala chodit za školu,nedokázala jsem totiž jet autobusem…prostě jsem měla příšerný strach a tak jsem zůstávala doma…pak jsem se jednou doma úplně zhroutila a řekla rodičům co si myslím že mám protože jsem asi den předtím četla článek o agorafobii.Přirozeně mi nikdo nevěřil..Mysleli si,že chci být snad něčím zajímavá nebo tak…trochu se to uklidnilo a já jsem strach překonala.se strašným úsilím,ale ano…vlastně ho překonávám pořád..jsou věci,které více méně zvládám v podstatě protože musím..nikdo ale nechápe co u toho prožívám.Každý den mám strach,že se zblázním, stratím nad sebou kontrolu a všechno snažení půjde do hajzlu…vlastně to nikdo nemůže pochopit neví co znamená pro agorafobika třeba cesta vlakem nebo nákupy v centru velkoměsta…Až skončím školu sním o tom,že jen tak popadnu bágl a vyrazim skrz Evropu,vlakem,stopem…mám z toho hrozný strach,ale zároveň je to výzva…jestli to někdy dokážu bez toho aby mi bylo celou dobu zle a nic z toho neměla budu na sebe pyšná a právem…Chci vám poděkovat, protože jste mi tím článkem dodal odvahu a odhodlanost. Nevěřím na antidepresiva nebo něco podobného,je to ve mně…kromě toho by to znamenalo si TO plně připustit…a to je moje jediná zbraň…nepřipouštění….Ještě jednou díky
Hanka,17 let
12.Říjen 2006 v 3:43 am
Ani nevim, jak zacit, vsechno, co jsem si ted precetla je mi tak zname, je to me ja, je to muj strach, je to vsechno, ceho se bojim…Vsechno, co bych chtela rict, uz tady bylo recene, snad ani nevim, co k tomu dodat, snad jen, ze jsem se pokousela tomu celit s pomoci antidepresiv jiz dvakrat a pokazde se to povedlo, ALE na jak dlouho? Pokazde, kdyz jsem vysazovala prasky s vnitrnim sebevedomim a viru sama v sebe, ze jsem v poradku, po nejake dobe se to zase vratilo zpatky, zkratka jsem do ted nemohla najit nic trvaleho, nic jisteho…A agorafobii a sni pribuznou panickou atakou bojuji bezmala 4 roky a kdyz to cislo pisi, dela se mi zle, zle z toho, ze po celou tu dobu jsem se ji nemohla zbavit, je to pronasledovatel me same…Mozna je sobecke to rict, presneji napsat, ale tak nejak jsem rada, ze jsem zabrousila sem a vim, ze na svete nejsem sama, ze mozna na te ulici, na prechodu pro chodce se mozna mijim s lidmi, se kterymi bych si mohla co rict:-))
Nicmene diky, dodali jste mi odvahu dat tomu treti sanci a treba padesatou, kdyz na ni prijde, sanci na to zase normalne zit…
Dekuji
Lucka, 22let
10.Listopad 2006 v 8:32 pm
Ahojky,
Asi po peti minutach, abychom nezmeskali obrad, jsem nasedla do auta a se silenym pocitem strachu, co kdyz se mi zase bude chtit, kde zastavim atd., jsme vyjeli. Celou cestu jsem na to musela myslet a to i kdyz jsem nechtela, naopak, cim vic jsem na to nechtela myslet, tim vic jsem musela. Na radnici jsme dojeli, utesoval me fakt, ze tam jsou toalety. Beztak behem celeho obradu se mi tato udalost stale vracela. Kdyz bylo po vsem, jeli jsme domu, sice myslenky stale smerovalo na to same, ale uz jaksi klidneji, protoze jsem vedela, ze jedu DOMU, kde jsem v bezpeci. Jenze to jsem netusila, ze jsem znovu nastartovala neco, ceho uz jsem se kdysi pracne a pomalu zbavila. Nekdy mam takove stavy, ze nemam chut ani zit, rikam si, ze nez mit takove stavy, tak radeji zadny zivot. Ale ja nechci, aby me to opet pohltilo. Koncem listopadu jsem objednana u jedne psycholozky, tak jsem zvedava, co mi rekne a poradi. Asi budu mit ze zacatku ostych ji o tomhle “prujmovem” problemu vykladat, ale na druhou stranu, jsme jenom lidi, ne? Chci mit bezva kluka, chci se chodit bavit s prateli a delat vsechny ty mozne jine veci jako driv. Nejhorsi jsou ty myslenky! Radsi bych mela problem s tim zvracenim nez s timhletim… Snad jen cas a odhodlani ukaze, jak vse dopadne… Nekdy mam strasnou chut proti tomu bojovat, ale jindy to na plne care vzdavam a zivot pro me nema smysl. Tak jsem Vam tu napsala sve pocity a zazitky s “agorou”, jen doufam, ze to neni moc zmatene, psala jsem tak rychle co to slo, abych zachytila vsechny sve vzpominky, minulost i pocity, ktere citim, co nejpresneji a nevynechala ani ň. Vsem, kdo timto trpi, preji uspesne vyleceni a pevnou vuli a odhodlani, i kdyz sama vim, jak snadno se to rika, ale hure uskutecnuje… Verča
musím se pridat k Hance, trpim totiž tim, cim ona - cili strach, ze se nekde po…. Uz jsem takovyto strach zazila asi pred tremi lety, byl to stav, kdy jsem se bala, ze se pozvracim, nemohla jsem jezdit MHD, do skoly me rano vozil tata, ze skoly jsem tu cestu autobusem nejak pretrpela, vlastne jsem ve skole ani nic krom jednoho sucheho rohliku nic nejedla, prave ze strachu, ze budu zvracet a ze se mi vsichni budou smat apod. Taky jsem pritom zhubla o 6 kg. Tenhle stav trval asi 2 roky, ale postupne jsem zjistovala, ze se mi vlastne zvracet nechce, ze si jen neco namlouvam. Postupne jsem zacala chodit i ven /a to hlavne diky nej kamaradce, ktera rekla:” jdes a hotovo, zadny ne nechci slyset!”/, i kdyz jsem se strasne bala, sla jsem a nakonec jsem se i hezky bavila. Kdyz mi obcas bylo tak spatne, ze jsem si myslela, ze se pozvracim, seknu sebou, ze nemam kam utect, protoze nohy me nechtely poslouchat, rikala jsem si, sakra co to delas? Chces zit cely zivot takhle? A postupem casu jsem to pomaloucku prekonavala a rozdejchavala. Po pomalem vyleceni /trvalo to asi 2 roky/ jsem skoro zila uplne normalni zivot. Az do nedavna. Moje byvala spoluzacka se vdavala, ja jsem tam jela autem spolecne se svou kamaradkou a co se mi cestou nestalo. Zacala jsem mit krece v brise, vnitrni tres, polejvalo me horko a myslela jsem, ze omdlim. Zastavila jsem /diky bohu pri ceste byl bar/ a skocila jsem si na zachod. Samozrejme me proste postihl prujem
4.Leden 2007 v 11:35 pm
ahoj Verčo,taky mám tenhle problém,už se léčím téměř 4 roky.Ráda si s tebou kdykoli popovídám o naší nemoci,pokud budeš mít zájem,tak se mi ozvi na staky@seznam.cz.Snad jsi postoupila v léčbě po návštěvě psycholožky-držím palce.Verča- opravdu se jmenuju jako ty
16.Leden 2007 v 3:54 pm
ahojky a díky za vaše postřehy,mám teď přítelkyni s tou to chorobou,atk jsem se musel informovat,co to obnáší.mám ji moc rád a nechci ji opustit,tak vše čtu a snažím se pomoci,díky za vaše stránky
16.Leden 2007 v 8:04 pm
Koukejte svou přítelkyni neopouštět a pilně studovat
Chce to “jen” moře lásky a oceán trpělivosti. Nebo naopak. Tak :-)))
11.Únor 2007 v 11:05 pm
Ahoj,přečetla jsem si Vaši zkuešenost s touto nemocí,nikdy jsem o ní neslyšela,ale včera se mi stal takový zážitek,že jsem se začala zajímat na netu o něco podobného co se mi stalo,abych nalezla odpověď na mou příhodu,abych pravdu řekla,přečtla jsem zde více abych získala co nejvíce informací a stejně nejsem z toho moudrá…Popíši svůj zážitek snad mi na něj dá někdo kdo to bude číst odpověď.Jela jsem na náveštěvu ke své kamarádce,dělá mi modeláž nehtů,uvažovala jsem jak tam zase přežiji několik hodin bez jídla,neboť pohostiná není,jen kafe-čaj.Jedu tam vždy v době kdy doma nejím,jindy to není pro ní(kamarádku)možné,protože víc jak 30 let nesnídám,jen kafe a jím až tak po 3h po probuzení,což vychází když jsem u ní,jednou už se mi tam stalo,že se mi udělalo špatně od hladu a cítila jsem se trapně,sice jsem si na příště udělala svačinu,ale když mi dělá nehty nemám možnost držet jídlo a jíst,spíše by se hodily nějaké křupky na zobkání ale pokud bych si je koupila sama a nabídla,vím,že bych se z nich najíst nestihla,pustili by se mi do nich tak jako když jsem si pro záchranu koupila čokoládu a chtěla si ulamovat a nabídla,jenže mnoho mě z ní nezbylo,nebyla mi k ničemu.Včera jsem si vzala také čoko tyčinku,cítila jsem už po cestě z busu,že mám hlad a budu muset brzy onu tyčinku sníst,přišla jsem tam,vypila nabídnutý čaj a jen jsme usedly k nehtům,začalo mi být špatně od hladu šla jsem pro tyčinku,ale už to nezabíralo,bylo mi čím dál hůře,horko,třes po celém těle,na omdlení(to se mi stalo již mnohokrát,tento stav z hladu s překouření za mlada,nebo z braní krve od doby co se jako na 10 letém dítěti na mě učily budoucí sestry a já potom omdlela,protože mi rozpíchali paži),kamarádka mě poslala k otevřenému oknu a řekla mi ať zhluboka dýchám,myslela jsem,že to překonám jako vždy, začala jsem se cítit lépe a najednou se k tomu přidalo něco co jsem zažila poprvé,srtrašné brnění rukou,bolest na hrudníku a brnění jako by bránice,křeč do rukou,brnění nohou a levé půlky hlavy,kamarádka zavolala záchranku,ptali se mě jestli držím dietu,řekla jsem,že ne,ale stále se chovali tak že mi nevěří a poučovali mě jak mám jíst,potom se mě ptali co mě rozčílilo,opět jsem řekla že nic,nechápala jsem otázky,dali mi dýchat do pytlíku a injekci,hospitalizaci jsem odmítla,kamarádka slíbila,že se o mě postará a odveze mě domů-tuto možnost ovšem neměla a já musela domů k dětem,jela jsem zpět busem a vše je od včera v pořádku až doma jsem si všimla,že mi napsala lékařka ze záchranky jako diagnozu hyperventilace a tak jsem začala hledat na netu co to znamená.Něco z těchto příznaků je shodné a něco ani ne tak nevím.Předem děkuji za jakékoliv odpovědi a vyjádření. Sára
12.Únor 2007 v 3:48 am
Milá Sáro, nejprve musím zdůraznit, že nemám medicínské vzdělání, tudíž ber následující řádky s jistou rezervou a neváhej se na vše zeptat především svého praktika, který na to bezesporu postačí. Pátrání na internetu je do jisté míry nebezpečné, protože Tě některé informace mohou zcela zbytečně vystrašit, bývají pochybné kvality, nebo jsou naopak příliš odborné. Jinak hyperventilace je mimořádně nepříjemným a obtěžujícím stavem (nikoli diagnózou v tradičním slova smyslu), kdy člověk - nejčastěji vlivem strachu a úzkosti - abnormálně rychle a povrchově dýchá. A to vede ke ztrátám oxidu uhličitého v krvi. V důsledku to znamená, že stoupne zásaditost krve (dojde k tzv. alkalóze). K příznakům patří necitlivost v končetinách, mdloby a hlavně pocit dechové nedostatečnosti (lapání po dechu, což hyperventilaci prohlubuje…). Přidat se může celá řada dalších příznaků (pocit svírání na hrudi, zvýšení tepové frekvence atd. atd.). Nepříjemné jsou i další stavy s hyperventilací spojené, jako je např. panická hrůza ze smrti. Dýchání do pytlíku, podobně jako zadržení dechu na pár vteřin “v břiše”, je ideální první pomocí při hyperventilaci. Ostatně výjezdová jednotka záchranné služby použila pro terapii tohoto stavu zmíněný “recept” a jak je vidět, tak úspěšně… A pokud Ti dovolili podepsat negativní revrs, pak si byli dobře vědomi Tvého stavu. Pokud by byl závažný resp. pokud by jej tak vyhodnotili, odvezli by Tě - i přes protesty - s největší pravděpodobností do nemocnice. Budu je maličko bránit, protože člověk ve stavu zvýšené úzkosti vnímá řadu podnětů z vnějšku zkresleně, mohou Tě iritovat i docela normální dotazy. Ale abych to shrnul. Pokud se u Tebe stavy úzkosti nevyskytují častěji a šlo o ojedinělý případ, pak se není třeba znepokojovat a vyhledávat další informace o “hyperventilaci”. Pro klid duše doporučuji - dle uvážení - zajít na základní vyšetření k praktikovi a svěřit mu, co Tě potkalo. Možná Tě pošle na nějaká další vyšetření a možná také ne, ale to bych opravdu nechal na něm/ní. Podle toho, co píšeš, by možná stálo za úvahu, zda by nebylo vhodné navštívit psychoterapeuta, který by s Tebou probral Tvé časté pocity na omdlení, resp. mohli byste se na ně podívat i z jiného úhlu. Rozhodně je ale dobré nejprve vyloučit jakékoli somatické onemocnění a to musí jedině lékař. Měj se pěkně. Jeroným
23.Březen 2007 v 12:17 am
Ahoj, přečetla jsem si se zájmem odpověď na Sářin příspěvek a připomněl mi moji vlastní zkušenost s hyperventilací. Postihla mě už třikrát, vždy po prožitém stresu silnějšího kalibru. Nejhorší to bylo dva dny po tom, co u mých dveří zazvonil cizí muž a představil se mi jako manžel milenky mého muže. Ten nic nezapíral a řekl, že odejde ode mě a našeho tříletého dítěte. Byla jsem v šoku, ale pak se to nějak srovnalo a “docvaklo” mi to až o dva dny později. Moje hyperventilace vypadala tak, že jsem ležela na koberci, končetiny mě nejen brněly, ale úplně se mi kroutily ruce do podivných křečovitých pozic (později jsem to ani nedokázala napodobit), lapala jsem po dechu, tmělo se mi před očima, přestávala jsem slyšet, měla jsem křeče v žaludku, každou chvíli jsem se musela odplazit na wc, kde jsem střídavě zvracela a měla totální průjem. Strach ze smrti jsem necítila, byla jsem prostě smířená s tím, že asi umřu. Trvalo to mnoho hodin, vlastně skoro celou noc. Naštěstí se synek neprobudil. Můj muž měl výčitky svědomí, byl se mnou, volal mi pohotovost, ovšem lékařova diagnóza byla: “máte průjem - pojedete do nemocnice na infekční”, což jsme odmítli, protože tam byla zjevná příčina od “nervů”. Nakonec mi pomohla anxiolytika a horká vana (ta mi pomáhá na kdeco). O dva roky později se mi to stalo opět, zachránil mě zase Neurol. - Zajímalo by mě, jestli ještě někdo další má zkušenost s kroucením končetin?!?
29.Březen 2007 v 5:25 pm
Ahoj, při čtení těchto komentářů mam pocit, jako by někdo vyprávěl můj příběh…Můj zatím největší životní problém je agorafobie…Připadá mi nemožné, že bych např. šla nakoupit sama do hypermarketu, vlastně bych k němu ani nedošla (nedojela). Pokud se mnou jde přítel nebo někdo z rodiny, kdo o mém strachu ví, tak to jde. Myslim, že tento strach mám “vypěstovaný” ze školy… Mývám totiž záněty močového měchýře (kdo to zná, nejlíp pochopí, že WC je v této době jeho největší přítel) a nutně jsem potřebovala. Učitelka ale neměla pro mojí potřebu pochopení a odmítala mě na WC pustit. Nakonec mi to dovolila, ale s vyhubováním, že už mam věk, kdy bych to měla vydržet. To způsobilo, že jsem později začalo chodit na WC před každou hodinou, aby se tato zoufalá situace neopakovala. Měla jsem hrůzu z hodin, ve kterých učitelky (učitelé) nedovolili odejít na WC.. Tento strach jsem měla, kamkoliv jsem šla, k tomu se přidal strach z toho, že se pozvracím (dopravní prostředky). Nejdřív jsem si psychické problémy nechtěla připustit, ale nakonec jsem se odhodlala objednat se k psychiatričce. Dost jsem se bála a vůbec jsem nevěděla, co tam budu řikat a jak ji vysvětlim svoje problémy. Chtěla jsem si popovídat s někym, kdo bude chápat, jak mi je. Doktorka se mi ale jen zeptala, co mi je a když jsem začala řikat, že se bojim chodit z domu ven sama, tak mi na to řekla, že to neni dobré, že mě musí všichni vodit jako medvěda…Napsala mi antidepresiva a to bylo vše…Bylo mi ještě hůř…Kdykoliv tam jdu, tak čekam šílenou dobu v čekárně, což je pro mě (i mého přítele, který musí chodit se mnou) časově i psychicky náročné. Napíše mi jen recept, objedná a jdu domů. Byla jsem tam asi 5 x a ještě si se mnou nepopovídala… Šla bych k jiné, ale mam strach, že to bude to samé…
Jsem ráda, že jsem se mohla podělit o svoje problémy.
Přeji všem pevnou vůli při uzdravování. Mějte se, Věra.
30.Březen 2007 v 11:41 pm
Milá Věro, bylo by dobré zvážit návštěvu psychoterapeuta, který se Ti rozhodně bude věnovat a naslouchat, a společně s Tebou i hledat řešení… Agorafobie je nesmírně zatěžující jak pro trpící, tak pro jejich nejbližší a proto se vyplatí psychoterapeutickou pomoc vyhledat a neodkládat ji. Profesionálů, kteří se terapií úzkostných stavů zabývají, ať už z řad psychologů nebo psychiatrů, je dnes celá řada. Pro začátek také doporučuji četbu některé z Praškových knih o úzkosti nebo přímo o agorafobii, které jsou běžně v knihkupectvích k dostání (podívej se na web www.portal.cz). Přeji hodně sil! Jeroným
30.Březen 2007 v 11:50 pm
Ad Veni. Panické ataky jsou bohužel nesmírně pestré ve svých projevech a myslím, že i “kroucení končetin” k nim může patřit. Ale v tomto případě je ideální, pokud se obrátíš přímo na odborníka. Pokud nechceš chodit k lékaři, doporučuji navštívit internetovou anonymní poradnu na webu www.deprese.com, kde Ti dotaz zodpoví přímo psychiatr (deprese.com není jen o depresích, ale také o úzkostech…). Jeroným
17.Červen 2007 v 1:23 am
Ahoj, po přečtení všech příspěvku jsem si řekla, že musím přispet i se svými zkušenostmi s agorafobií. Také jsem měla ten pocit, že pan Janíček jsem já. Prostě mám stejné zkušenosi, které je zbytečné rozepisovat. Bylo by to stejné.Akorát nikdo nepíše, jesli se pořád cítí jak po silné chřipce, a nikdy se necítí být úplne v pořádku.Motání hlavy atd., a nebo mi to příjde jako po velmi silné opici,), a to mám denodenně. Někdy je to lepší, a někdy zase horší. Hodne asi taky záleži na změně počasí..Trpím agorafobií už 15 let. 10 let jsem vlastně byla jak ve vězení, a někdy i měsíce nevycházela ven. Při těch záchvatech jsem ale neměla stach že umřu. Bylo to tak nesnesitelný, že kdyby mně někdo při mém záchvatu pověděl že mi třeba například píchne injekci, po které usnu navždy, tak bych se nerozmýšlela ani minutu, a souhlasila bych s tím…Nakonec to dospělo k tomu, že jsem přestala chodit k doktorům úplně. Nemístních poznámek a urážek, jako že jsem hypochondr atd., jsem si užila hodně moc..Myslim si, že kdo to neměl, nikdy pochopit ani nemůže, ale takovému člověku bych tento stav dopřála alespoň na měsíc.Před 5ti lety jsem se znovu odhodlala navštívit psychiatra..Dříve jsem vyzkoušela hodně léků, které mi absolutně vůbec nepomohly. Skoro těch pět let užívám Xanax a Aurorix a jsem bez záchvatů, a to je to hlavní, ikdyž vím, že Xanax je hodně návykový, ale konečně už nejsem úplný vězeň, a jdu i mezi lidi, a ty ostatní stavy se dají zvládat..Ale atˇjdu kamkoliv, mohu jen autem a řídit já. Prostě mít ten pocit, že když se mně najednou udělá více nevolno, že sednu do auta, a jedu domů. Čím dál od domova, tím větší obavy a nevolnost a panika kterou ale už zvládnu..Dovolená v zahraničí vlastně pro mě není, ale to je ta nejmenší oběť této nemoci..A také nesnáším, když musím někde být načas..Bylo by ještě toho hodné co napsat, ale bylo by to na román. Děkuji za tuto možnost, že jsem se mohla podělit o moje zkušenosti. Mám své přání..,aspoň pár dnů, se cítit skvěle, a dala bych za to cokoliv./ Moje moto je “nevzdávat nic a snažit se i přez únavu a nevolnosti, aspon něco málo dělat, a něčemu se věnovat”Důchod nemám, a už o něj ani neškemrám..Jen co jsem mohla za ty léta vydělávat peníze,mně mrzí./Než to přišlo, tak jsem v tu dobu uměla vydělávat víc jak kdejaký chlap..Člověk si připadá uplně k ničemu..,bezmocný..Přeji Vám všem ze zkušeností s agorafobií, aby jte se uzdravili. S pozravem všem Jana
20.Červen 2007 v 2:31 am
Jano, necítím se stále jako po chřipce, mám trochu jiné obtíže, ale vím, o čem píšete. (Ne)zbývá, než si vychutnávat dny, kdy “to” jde a užít si je naplno. Jeroným
20.Červen 2007 v 9:40 am
Jeronýme, možná to bude taky tím, že mám k tomu ještě problémy s páteří, a dočetla jsem se někde, že od páteře je toho hodnně.Páteř je vlastně krunýř celého těla. Moc děkuji za vaší odpovědˇ. Jana
20.Červen 2007 v 10:24 pm
Jano, nevím, “čím to je” nebo “čím to může být”, ale když už “to” je, musí/mělo by se pracovat na tom, aby to nebylo, nebo bylo, ale v daleko menší míře
I když je to práce mnohdy skoro zbytečná, vyčerpávající, vysilující, únavná… Ale má smysl! Jeroným
14.Srpen 2007 v 9:45 pm
MHD nejezdim jiz sedm let,po rozhovoru s pí.doktorkou jsem se zarekla,ze už k žadnemu “lekari” nepujdu,při popisovani mojich potízi se me snazila uklidnovat odpovedmi typu “no,ja jezdim vytahem jen do pateho patra a vys jdu po svych,protoze se bojim” takovych pestrych odpovedi mela v rukavu jeste nekolik. Dosahla toho,ze dnes mi nemuze zmerit ani tlak,protoze pri jednom takovem meření(kdy jsem mela zase ten svuj stav) zacala vyšilovat, že nebýt Vánoce,pošle mě s ním do nemocnice.No,jak myslíte,že to dopadlo? Ano, mam o jednu fobii navíc! Ale věc ,která mě tak nějak trápí je,že jediný co mi pomáhá je alkohol.Ne,nemusím být opilá, ale, když mám náběh na záchvat stačí si dát dvě deci vína a nervy se mi zklidní a mužu alespon dýchat. A volat si zase sanitu? Aby mi hodili gumovou rukavici na dýchání a otráveně pronesli no,jo hysterie-nechci to toho vína vypiji radši litr.Po Lexaurinu co jsem brala se mi chtělo strašně a pořád spát po vínu jsem vysmátá a zvládám jít i ven. Tak nevím,vím,že vytloukám klín klínem.Ale konec konců není to jedno na čem se stanu závislá?Jestli na prášcích nebo na chlastu-obojí jde na mozek i játra. Všem Vám přeji ,abyste našli chápavější doktory než já a držte se!!! Jo, ještě jsem se chtěla zeptat nepomohla by třeba hypnoza?
16.Srpen 2007 v 10:06 am
Děkuji, je to veliký boj z nejasným koncem, bohužel.
Všem přeji hodně síly. Honzík,25let.
31.Prosinec 2007 v 5:31 pm
Přeji krásný den Všem………
Jmenuji se Šárka,je mi 30 let a napíši Vám svůj problém.Sama se v tom pěkně plácám už několik měsíců a vlastně nevím dodnes co mi vlastně je.Kamarádka mne navedla na tyto stránky, neboť mé problémy se jí zdají být velmi podobné…….
Takže jsem po 13 operacích dělohy.Před 15 měsíci mi vše vzali.Po té jsem omdlela v obchodě,praštila se do hlavy,měla otřes mozku a byla v krátkodob.bezvědomí.Měsíc nato mi začalo peklo na zemi a trvá dodnes.
Začalo se mi dít něco divného.Divné stavy….
Několikrát přijela záchranka,několik hospitalizací…Nyní jsem po x vyšetření snad už všeho.Vše v normě.Jen tlak 50/30 ,90/60…nízký.V magnet.rezonanci našli na mozku cystu…ta ale mé potíže nedělá.Na EEG mám abnormalitu ve větším množství a teď mne čeká hospitalizace v Motole na specializované neurologickoepileptické klinice, kde mne budou nepřetržitě monitorovat mozek a srce.Před 12 měsíci jsem 8 měsíců docházela ambulatně na psychiatrii….prý hyperventilační tetanie a panická porucha.Brala jsem Diazepan,pak Lexaurin a ještě nějaké 2 léky a ty mi i vyměnila.Byla jsem na tom mnohem hůř.Pak jsme léčbu postupně ukončili a bylo mi líp.Jenže mé stavy…záchvaty byly dál.TeĎ popis záchvatů…Brnění v kostrči, zima,třes končetin,tlak na hrudi,špatně se mi mluví,přestávám vidět,slyšet,motám se a jsem dezorientovaná a okamžitě musím vyhledat wc…mám průjem.Píchají mi při tom Apaurin do svalu.Po záchvatu jsem dezorientovaná a zmatená a mám výpadky paměti.V poslední době jsem i hysterická.Začala jsem se bát kamkoli chodit a s dalšími záchvaty se strach zvyšoval,teď už i s průjmu,který mne u toho provází.Doma mám postel a wc a tak jsem klidnější.I když záchvaty mne berou i doma.Je to nepředvídatelné,bez příčiny.Někdy je to po 3 měsících,jindy i 4x do 14 dnů.Takže nikam sama nejdu ani do obchodu.Pouze s doprovodem.Ale i tak mne obavy pronásledují.Doktoři nevědí co mi je,zda poúrazová padoucnice,…ale spíš to prý na ni nevypadá.Tak jsem se objednala opět i ke své psychiatričce.Pak půjdu opět i k psycholožce a chci zkusit hypnozu.Nemáte s ní někdo zkušenost???Děkuji za Vaše vyjádření, názry a rady k mým stavům.S díky a přáním všeho jen toho nej nej do N.roku se loučí Šárka
3.Leden 2008 v 5:47 pm
Mam podobne pocity,je to zvlastni,ale nedokazu to poradne popsat,bojim se jezdit autobusem,mam strach,ze odpadnu nebo dostanu epilepticky zachvat.Nekdy si pripadnu jako duch,snad ze to nejsem ani ja,ale prazdno ktere kraci.Nejhorsi je to v prostorech kde je spousta lidi a taky v praci,pracuji ve fabrice.Zajimalo by me jestli ty pocity co mivam,se muzou doopravdy stat.Nebo je to jen pouhy klam
21.Leden 2008 v 2:24 pm
Konečně jsem našel co jsem hledal,to co jsem četl,bylo ůchvatné,nevěděl jsem,že je to celkem normální,že tohle co trápí mě má i někdo jiný,stalo se mi to před třičtvrtě rokem,ale pak to samé co vy jel jsem v autě jako spolujezdec,bylo mi zle pač jsem byl nevyspinkaný,napnutý,a jely jsme,a mě se rozbušilo srdce,dostal jsem strach,skroutily se mi prsty na ruce,sucho v ůstech,nemohl jsem se hýbat,snažil jsem se dýchat,ale čím víc tím hůř,přijela sanitka,v tu ránu mi začlo být dobře,dali mě na jipku,a bylo mi nádherně,a začal jsem malinko brečet,ale druhý den jsem šel domů,všechny orgány jako miminko,krev jako miminko,nic divného nebylo,byl jsem ůplně v naprostém pořádku,doktor mi při propuštění říkal,že se mi to nemůže už stát!!!ai věděli co mi je,to nevím,do protokolu mi napsali věci kterým nerozumím(Názvy latinské nebo tak něco)
můj doktor mě prohlédl,poslal ke psychiatrovi,tomu jsem popsal svůj stav,a bylo,dal mi nějaké prášky SERLIFT,v nich je jakýsi
serotonin,(látka co dodává pocit štěstí do mozku) a už se mi to nestalo,ale přestal jsem tyto tabletky brát po 2měsících a byl jsem pořád v pohodě,ale teď před měsícem,se mi to zase objevilo,ale už né ten třes atd,ale jen motání hlavy,závrať,olívání potu,strach vyjít,ať se mi to nestane,třeba teď jsem tady napsal proto,protože nám navezly štěrk na cestu k domku a já navozil a nalopatoval,asi 150 koleček a rozprostíral ho,a štíplo mě 3krát při nádechu u srdce,zase mi divně bylo,začal jsem se motat,uklidňovat,zavolal jsem mamce,pokecal a byl jsem v pořádku,vždycky si musím najít aktivitu a vono to přestane,no a pak jsem si sedl k internetu,našel tohle,a zase jsem zjistil,že jsem jenom magor a že neumřu,ani nevím proč mám nebo máme tento strach,že umřem,no nic umřem,stejně to tady není zase tak skvělé,abychom se museli bát umřít nebo ne?ale tím nemyslím,že chci!!!:-),teď mi je fajn a STRAŠNĚ MOC DĚKUJI TOMU ČLOVĚKU CO TO TU POSLAL!!!!!
PS:měl jsem v plánu si odpočinout,abych nedostal infarkt nebo něco,ale to se nemůže stát,je mi 21let,jsem pracující,a jsem jen trochu ,,magor,, tak jdu dodělat tu cestu a navozit ten štěrk! A myslím si,že najít si nějakou aktivitu je ten nejlepší lék!!!!!PA Honza
7.Únor 2008 v 11:40 pm
ahoj děcka, dnes je to poprvé , co jsem slyšela o této nemoci a musím se přiznat že jsem tomu zezačátku nemohla uvěřit co se to ve vás musí dít.nejdřív jsem se tomu smála protože jsem to nikdy nezažila a jsou to někdy fakt pro mě vtipný,neuvěřitelný příhody , ale proč jsem tady a píšu vám.vlastně mám přítele teda aspoň si to myslím a trpí agorafóbií.nevím co se to v něm odehrává ale dopadá to i na mě.brečím kvůli jeho stavům.někdy se to fakt nedá vydržet co on mi vykládá za věci.pořád říká že má v sobě nějaký blok a dál už nemůže jít.nebudu vám tady říkat co to vyvolalo v něm a asi proto že to není nic pěkného a není se čím chlubit.chtěla bych si od někoho z vás poradit co mám dělat.je mu všechno jedno,je zaměřený sám na sebe,nevychází s rodiči,ba naopak se doma s rodiči necítí v bezpečí a chce se kvůli tomu stěhovat,nedokáže se soustředit na běžné úkony apod.k psycholožce chodí už tak přes půl roku a dává mu nějaké léky a když si je neveme tak je to hrozný.bojím se že je problém někde ve mně a že mu jeho stavy zhoršuju ale chci mu naopak pomoct.včera jsme se kvůli blbosti pohádali a on se se mnou chtěl rozejít přitom vím že někde v něm je to že se nechce rozcházet ale naopak mě potřebuje.dnes mě poprvé přiznal co se s ním vlastně děje a já si teď pomalu uvědomuju že není chyba ve mně ale ani v něm protože za to nemůže.mám ho tak strašně ráda že jsem mu řekla že ho v tom nenechám samotnýho.prosíííííííííííím jak mu můžu pomoci aby se z toho dostal.chci v něm zase probudit toho fajn kluka co se rád bavil, byl rád středem pozornosti.cítím že se dusí sám v sobě a natahuje jen ruku a nemůže se zachytit.ujišťuje mě že už pomalu cítí že bude brzy fajn.
7.Únor 2008 v 11:44 pm
miluju ho i s tímto problémem.nemá žádné city ale já je nepotřebuju.potřebuju jen být s ním a vědět že je v pořádku a že mu na mě taky záleží a váží si toho že s ním chci vše prožívat…
7.Únor 2008 v 11:46 pm
jo a s tím bušením srdce, pocením se ve tváři a pomyšlení na smrt o tom raději ani nemluvím…je to nepopsatelně děsivý
28.Únor 2008 v 4:45 pm
Nevím,zda stále ještě fungují tyto stránky,protože vidím poslední debatu v srpnu,když ne,tak se aspoň vypíšu.Touto chorobou trpím od havárie,tj 7 let.Chodila jsem k lékařům a chtěla vědět,co se děje,stále jsem byla přesvědčená,že mám něco s páteří a nikdo mi to nemohl vymluvit.Vždy jsem byla za hypochondra a až teď po prostudování vaší stránky konstatuji,že agoru mám.Možná mě to trošku potěšilo,protože vím,co mi je,ale hodně mě dostal fakt,že to nejde vyléčit.Brala jsem už asi 3* léky a vždy je vysadila s tím,že mi je dobře a že to zvládnu sama.Nejhorší je,že mi nikdy nebylo zcela dobře,mám pořád pocit clony před očima a to trvá celé dny,bez přestávky,takže nejde jen o záchvaty.Jsem z toho strašně unavená,navíc mám 3letého chlapečka a po nocích brečím,protože jsem mladá a život před sebou,ale jaký život.Nejsem schopna se s prďolkou třeba vydat na výlet,nebo jen tak na dlouhou procházku,vše zastává manžel,ale maličký přichází o strašně moc.Teď jsem se dala znovu na studia,že to potlačím,ale nepomáhá mi to.Ano,z toho,co zde vykládáte vidím sebe,ale to přece nejde,takhle žít.Nechci být na do smrti svázaná doma.Jsem momentálně hodně na dně,už nechodím k lékařům,protože se bojím i tam.Max. někam zajedu autem,ale výlety,či dovolené jsou tabu.Teď si sháním práci,ale s těmito stavy to nezvládám.Ano,že bych měla být opravdu zbytečným článkem tohoto světa.Strašně se bojím a také jsem hodně pila víno,aby mi bylo aspoň chvilinku dobře,ale takhle to nejde,já nevím,jak dál,přesto jsem ráda,že jsem vaši stránku oběvila a mohla se vypsat.Jestli najdete lék na celkové uzdravení,pošlete mi ho.To je moje naděje.Za těch 7 let jsem už totiž hrozně unavená a slabá a síla bojovat se mi také vytrácí.Kladu si jen stále otázku,proč právě já….závidím lidem,co mohou pracovat,jezdit do ciziny a užívat si naplno života,protože já mám pocit,že pomalu vyhasínám…..a co dál???Nezlobte se,jestli jsem psala nějak nemístně,napsala jsem jen co cítím.Mějte se hezky.Marta
13.Srpen 2008 v 2:21 pm
Já bojuji 20 let s agorafóbií. N i k d y Vás zdravý člověk nedokáže pochopit. Léky beru. Stavy klidu v duši jsou vzácné. Z rodiny podporu nemám, lítám si v tom sama. Chodím, či spíš bojuji s chůzí při cestě do práce,
bojím se, zda další den ještě dojdu. Na dovolené nejezdím, bojím se. No, držme se, snad že bychom udělali nějaký klub, kde bychom si nejen sdělovali zkušenosti s nemocí - ale hlavně, kdo a jak na ni vyzrál. Ahoj všem !!!
27.Červenec 2009 v 12:34 pm
AHOJ ,TADY VSICHNI.jA S TIM BOJUJI 2 ROKY,MUSIM ZAKLEPAT ,ZE JE ME LIP,BERU CIPRALEX.RANO A VECER.ZACLA JSEM SI VENKU PRIDAVAT TURY,KTERE UJDU.JASNE NENI ME DOBRE SEM TAM,ZAVRATE,STUHLY NOHY.ALE UZ SE TO SNAZIM IGNOROVAT.ZKUSILA JSEM 1X VYSADIT CIPRALEX,PO 3 DNECH SE TO VRATILO,NESTABILITA,ZTUHLOST,ZAVRATE ATD…A TAK JSEM SE ZNOVA VRATILA K CIPRALEXU.PRACUJI,V PRACI NEMAM UZ POTIZE,SNAZIM SE DOST CHODIT.NEDIVAM SE NA HORORY,NEROZCILUJU SE,SNAZIM SE BYT OPTIMISTA.JSOU DNY I TYDNY KDY SE CITIM SKORO DRAVA,PAK PRIJDOU 2-3 DNY A ZAVRATE SE OBJEVY.ALE TO UZ SAMA NEVIM,JESTLY JE TO OD KRCNI A BEDERNI PATERE NEBO PP.ME POMAHA CIPRALEX AKAZDY DEN UJIT DELSI TRASU.A KDYZ ME POPADNE TROCHU STRACH,JIT NECO DELAT,NEMYSLET NA TO.VIM ZE JSEM BYLA ZA HYPOCHONDRA,ALE UZ NAZORY LIDI CO O TOM NIC NEVI,IGNORUJU,MOZNA NEKDY TO POZNAJI SAMY.I KDYZ TO NIKOMU NEPREJI.OMLOUVAM SE ZA VELKE PISMENA.BLBNE ME KLAVESNICE A CARKY A HACKY NEMAM.PREJI VSEM ABY SE UZDRAVILI V RAMCI MOZNOSTI.JA FUNGUJI RELATIVNE DOBRE.