Můj nejlepší přítel je gay

Pane prezidente, můj nejlepší přítel je gay. A nejen on. Ve svém životě jsem potkal a potkávám celou řadu lidí s touto pro ně – bohužel menšinovou – citovou a sexuální orientací. Rozhodl jsem se proto zcela veřejně lobbovat za rovnoprávné postavení (nejen) svého nejlepšího přítele. Přiměl mne k tomu rozhovor s prezidentem Klausem, otištěný v páteční MF Dnes. Hlava státu v něm prohlašuje, že zákon o registrovaném partnerství není o liberalizaci, že “o tom tam není ani jedno jediné slovo”. Pokud si za adjektivem liberální představíme volnou soutěž, podporující individuální zodpovědnost, odvozenou od liberalismu, pak má jistě prezident pravdu. O tom ani zákon být nemůže. Existuje ovšem i jiný výklad tohoto pojmu, který je synonymem shovívavosti, snášenlivosti či tolerance k jiným názorům a postojům a ten s politicko-ekonomickým světonázorem skutečně nesouvisí. Liberární charakter zákona vyplývá z faktu, že společnost prostřednictvím svých obecně závazných norem uzná novou formu svazku. Uzná také určité formy chování za hodné ochrany, vzhledem k tomu, že se jedná o chování nikoli deviantní, jak se dodnes pomýleně domnívají někteří poslanci za KDU-ČSL, ale za zcela normální - byť v menšinovém měřítku. Václav Klaus v rozhovoru dále podotýká, že “liberalizace homosexuálních vztahů byla u nás provedena sérií zákonných úprav od počátku 60. let.” Je pravdou, že určité pozitivní kroky směrem ke gayům a lesbičkám byly v našem právním řádu již učiněny. V šedesátých letech bylo homosexuální chování vyňato z trestního zákoníku a přestalo být tudíž trestným. Můžeme ovšem tento akt považovat za výraz společenské akceptace, uznání nebo respektu k homosexuálům? Společnost se jen shodla na tom, že tuto minoritní část obyvatelstva nebude za jejich citovou a sexuální orientaci trestat. Dovršením liberalizace v pravém (neekonomickém) slova smyslu je jedině umožnění vedení normálního, respektive běžného způsobu života ve dvou, který by gayům a lesbičkám zajišťoval důstojné uspořádání jejich společných vztahů. Prezident v souvislosti se zákonem o registrovaném partnerství poukazuje též na jeho možné zneužití, kdy si například “dva neženatí nehomosexuální muži či ženy budou chtít snadno opatřit dědictví k bytu” a pak podle něj postačí, “když se spolu zaregistrují.” Z pouhého kalkulu může být uzavřeno i manželství a bůh ví, která z cest by byla pro získání majetkových či jiných výhod snažší. V této souvislosti nelze nezmínit manželství, která nejsou schopna formálně naplnit institut rodiny, ale využívají všech privilegií a výsad, které jim naše společnost dává. Také proto mi bývá trapně ve chvílích konfrontace se slabomyslnými výroky některých našich poslanců, kteří mnohdy vulgární rétorikou brání institut rodiny před zlými homosexuály. Proč je tradiční rodinu v tomto kontextu nutné bránit? Stane se snad registrované partnerství v České republice natolik populární právní formou soužití, že my – manželé či otcové – začneme hromadně podávat žádosti o rozvod, opustíme své ženy a děti, a začneme se vzájemně hromadně registrovat? Nebo budou naše ratolesti při pohledu na registrované partnery a partnerky ohroženy “virem homosexuality”, a tak se z nich začnou v průběhu puberty stávat gayové a lesbičky? To si opravdu nemyslím. Po pečlivém přečtení zákona jsem nabyl dojmu, že jej mnozí kritici vůbec nečetli, nebo s jeho obsahem záměrně manipulují. Nejzákladnější z něj je obecně známo, ale tato norma navíc upravuje i řadu souvisejících zákonů, v nichž za slovo manžel klade navíc slůvko partner a tak je registrované partnerství postaveno na roveň manželství. Touto právní úpravou se slova jako rovnoprávnost či respekt mohou změnit v realitu. Můj nejlepší přítel by jednou chtěl uzavřít registrované partnerství v zemi, kde se narodil. Možná by to bylo vůbec poprvé, kdy by jeho rodina mohla prožít velmi cenný okamžik, protože jejich syn by konečně nebyl společností pouze trpěn, ale skutečně akceptován. Podle prezidenta republiky “k datu středa 8. února bylo 374 vášnivých výkřiků nepodepisujte, 8 názorů podepisujte.” Pakliže bychom “toto měli brát všichni v úvahu”, jak říká Václav Klaus, pak bychom něměli opomenout ani jiná čísla. K šestémů září minulého roku podepsalo petici pro zákon o registrovaném partnerství 2833 lidí, přičemž podle říjnového průzkumu podporuje takové svazky šedesát dva procent našich spoluobčanů. I tato čísla bychom měli, myslím, brát velmi vážně. A jelikož tento zákon “mnohým pomůže a nikomu neublíží”, pevně věřím a doufám, že jej prezident republiky nechá vejít v platnost.

Jeroným Janíček, Právo, 14. února 2006