Média a politici

MediaReport - společnost Ferdinanda Peroutky s.r.o. pořádal 8. listopadu 2001 konferenci na téma “Média a politici” ve spolupráci s Českou sekcí Asociace evropských novinářů, Centrem pro mediální studia UK FSV a Nadačním fondem F. Peroutky. Referenti se ve svých příspěvcích vyjadřovali k problematickému vztahu médií a politiků nejen ve střední Evropě, ale přiblížili i praxi v demokratickém světě. Spontánní reakce všech zúčastněných vzbudil zejména úvodní příspěvek místopředsedy vlády ČR a kauzy týdeníků Respekt a Reflex. MediaReport - společnost Ferdinanda Peroutky s.r.o. vydala počátkem roku 2002 sborník příspěvků doplněný texty John Lloyda (Financial Times), Adama Michnika (Gazeta Wyborcza), Jaroslava Veise (poradce předsedy Senátu ČR), Tomáše Vrby (NYU) a Jeronýma Janíčka (R1).

Dvanáct let a dost

Jednou z největších bolestí české současnosti je patologický odstup mezi občany a jejich politiky. Veřejnost pak zcela právem vidí ve svých politicích pouze odborníky na moc. Dnes bohužel fatálním způsobem selhává skutečný dialog mezi novináři (veřejností) a politiky. Fakticky neexistuje žádná komunikace, s výjimkou výměny informačního odpadu. Výsledkem je chaos na mediální scéně, který má kořeny kdesi na počátku devadesátých let.

Novináři (veřejnost) se v polistopadové euforii nechali zcela unést velkolepými plány politiků na lepší a ještě lepší budoucnost země. Autoři těchto plánů byli tiše obdivováni (společná fotografie autora a novináře ve vřelém obětí se velmi cenila) a v duchu filozofie hluchoslepoty k malým, větším i velkým politickým chybám se rozvíjela i naše postrevoluční žurnalistika. Když jsem v polovině devadesátých let začal matně vnímat vztahy mezi politiky a novináři, plně jsem pochopil význam slov “nekritičnost” a “servilnost”. Neopodstatněné obavy z autority, často podepřené jen politickou funkcí a televizní reklamou na obličej, vedly většinou k plochým a nudným rozhlasovým a televizním debatám. A tak malý český politik vyrostl, zlenivěl, zvykl si na svou nedotknutelnost a začal být arogantní. Začal si být jistý sám sebou. Zjistil, že cokoli řekne, může bez větších problémů později dementovat a svést svou chybu na neschopnost médií. Zásluhou mnoha novinářů, podílejících se na formování polistopadové politické žurnalistiky, se politik zabydlel v luxusním mediálním apartmá. V nejútulnějším salonku dodnes přebývá pan prezident. Ostřejší politická debata s hlavou státu nepřichází v úvahu. Proč? Nesluší se přece klást konkrétní a nepříjemné otázky někomu, komu „vděčíme za svobodu”. Tento absurdní pohled na prezidenta republiky umocňují “sváteční” televizní debaty, v nichž je prezidentův čas tak drahý, že je lépe položit “obecnou kvazifilozofickou otázku než přímý a jasný dotaz. Tvrdím, že veřejnost nezajímá prezidentův pohled na proces globalizace tolik jako jeho vztah k místní politice. Nezpochybňuji autoritu prezidenta. Dovoluji si pouze tvrdit, že má i svou “verbální” odpovědnost vůči veřejnosti, vyplývající z funkce prezidenta. Aktem Samomluv z Lán absenci této odpovědnosti jen potvrzuje.

Současnost je naštěstí poznamenána i chutí mladších kolegů politiky skutečně donutit při veřejných vystoupeních myslet. Zrušit jejich drahé permanentky na pobyt v bezpečném mediálním pohodlí bude složité. Pokud dnes novinář položí dobře zformulovanou otázku, je politikem často napaden. Politik je logicky zaskočen žurnalistovou náhlou zvídavostí, kterou se nebojí označit za ” vrchol drzosti”. Bohužel veřejnoprávní média stále ustupují politickým tlakům, zaměstnávají některé novináře, kteří se bojí říci veřejně svůj názor a hloupost zaměňují za slušnost. Komerčním médiím chybí chuť jít v politické žurnalistice do větší hloubky, protože “průměrný divák či posluchač by nepochopil…”.

Je nesmírně důležité, aby politik pocítil, že éra jeho uměle vytvořené všemoci v České republice končí. S tím souvisí i neustálé prosazování našeho práva na svobodný přístup k informacím a víra v jejich svobodné šíření. Politik si musí uvědomit, že každé jeho lživé slovo bude pečlivě zaznamenáno a zveřejněno a že paměť médií, a tedy i veřejnosti, přesáhne hradbu minimálně dvou volebních období. Odvolávat se na nedostatek zkušených žurnalistů je čirá marnost. Téměř v každém oboru chybí dostatečný počet profesionálů. Imperativem pro všechny kolegy novináře, bez ohledu na naše oborové zaměření, zůstává neustávající účast v náročném procesu sebevzdělávání, touha po poznání a dostatek individuální odvahy. Stačí mít na paměti, jak chudý a zmrzačený je jazyk současné české politiky.

Jeroným Janíček, 2001