Reklama na “český Mein Kampf”

Hitlerův “Mein Kampf” byl v dobách “autorovy největší slávy” vázán do lidské kůže a vycházel v milionovém nákladu. Český překlad Hitlerových “úvah o rasově čistém vůdcovském státu”, vyprovokoval německé ministerstvo zahraničí k nátlaku na jeho tuzemského vydavatele. Bavorská vláda, coby výhradní majitel práv “pamfletu Adolfa Hitlera”, tvrdí, že prosadí zákaz jeho prodeje v České republice. Německo přitom zapomíná, že náš autorský zákon dovoluje vydat knihu “mrtvého autora” již po padesáti letech od jeho smrti, aniž by byl vydavatel nucen žádat stávajícího majitele práv o svolení. Ve Spolkové republice, podobně jako v řadě jiných evropských zemí, platí sedmdesátiletá zákonná lhůta. Domácí vydání Hitlerova “hrůzospisu” je tedy “autorsky” v pořádku. Zásadním problémem causy “český Mein Kampf” je osoba nakladatele Michala Zítka a samotný způsob, jakým byl překlad Hitlerova díla vydán. Kdyby chtěl Zítko českého čtenáře odpovědně seznámit s psychopatologií osobnosti Adolfa Hitlera a s jeho zrůdnou ideologií, musel by “Mein Kampf” opatřit odbornou předmluvou a uvést tak dílo do dějinných souvislostí. Stylizovaná obálka “vůdcova boje”, které vévodí zlatý hákový kříž, svádí k úvahám nad sprostým reklamním trikem, který měl vyprovokovat média k razantní odezvě. Zítkův pravděpodobný scénář “bezplatné reklamy v médiích” vyšel do detailu. “Mein Kampf” se na knižním trhu stal zásluhou masivního zájmu novinářů, téměř okamžitě “nedostatkovým zbožím”. Zítkovu drzost a špinavý kalkul lze vysledovat i z jeho nedávného rozhovoru s reportérem německé rozhlasové stanice ARD, jemuž prokazatelně lhal, když tvrdil, že vlastní třetí největší vydavatelství v České republice. Zítkovo jméno je úzce spojeno se společností “Unholy Cathedral”, která “proslula” vydáváním laciného braku. Produkcí knihy “Mein Kampf” de facto navázal na bohatou tradici svého nakladatelského “domku”, stojícího kdesi na periferii české knižní kultury. Neobyčejně zajímavý dobový materiál přetavil vydavatel svým lemplovstvím a touhou po rychlém a snadném zisku v lehce napadnutelný a bezcenný škvár, o němž se bude bezobsažně donekonečna diskutovat. Čím intenzivněji a hlasitěji budeme o legitimitě Zítkova vydavatelského počinu polemizovat a čím většího prostoru se Hitlerově dílu v médiích dostane, tím více bude “Mein Kampf” lidmi považován za cosi, “co je dobré vlastnit, již jen proto, že se o tom hodně mluví v televizi a píše v novinách”. Přesto se nemusíme obávat o duševní zdraví české společnosti, jež by se podle některých intelektuálů mohlo pod vlivem četby “bible nacismu” náhle podlomit. Opravdoví zájemci o historii si uvedou knihu do dějinného rámce sami. Laikům studium textu “zpříjemní” listování v objemných dějinách Německa, z nichž se však nikdy nedozví, jaký byl faktický dopad Hitlerova tlustospisu na historický vývoj Třetí Říše. Ruce neonacistů se povětšinou stránek “Mein Kampf” dotknou jen letmo, i když “kultovní spis” bude velikou pýchou jejich bezzubých knihoven. Diskutovat ex post o míře společenské nebezpečnosti českého překladu Hitlerových textů je téměř zbytečné. Čeští fanoušci Adolfa Hitlera si totiž svou frontu na “vůdcův boj proti špinavým Židům” radostně vystáli již po první reklamní reportáži odvysílané v televizi a tak jsou jakékoli další spekulace o oprávněnosti vydání zrůdného díla, jen formální záležitostí.

Jeroným Janíček