Stigmatizace trpících bolestmi duše

XXIX. Konference sociální psychiatrie (Pořadatel: Výbor sekce sociální psychiatrie PS ČLS JEP, Datum a místo konání: 30.11.-2.12.2006, Poděbrady)

„Stigma je především „znamením hanby“ a „symbolem utrpení“, které mnohé z nás – pro „nejpodivnější nemoci ze všech“ - doprovází téměř po celý život. Odmítám věřit tomu, že stigma duševně nemocného ze mě (za mě) sejme někdo jiný, silnější a zdravější. Ostatní mně mohou bezpochyby výrazně pomoci, ale to nejdůležitější chci udělat já sám. Pokud svou odpovědnost za duševní nemoc převedu na jiné (ať už se mně zdá „přidaná hodnota“ v podobě stigmatu jakkoli nespravedlivá), potvrdím a posílím tím celospolečensky rozšířené teze o své nesvéprávnosti a neschopnosti vyřešit cokoli samostatně, a v souladu s obecně uznávanými zákony logiky. Zůstanu tak navěky bláznem, kterého je v moderní době zapotřebí především chránit… Pokud mne má nemoc nepřemůže, neparalyzuje a nezbaví vůle k životu, pak je pro mne tento zápas nejen výzvou, ale i každodenní povinností.“ J. Janíček, 2006

Stigmatizace či nálepkování duševně nemocných je v první řadě následkem necitlivého nebo neodborného zacházení s psychiatrickými termíny, které mohou pacienta v průběhu terapeutického procesu zranit nebo zbytečně zatížit. A pokud se člověk pro léčbu duševního onemocnění teprve rozhoduje, může mu setkání se stigmatizačními stereotypy cestu k odborné péči značně znepříjemnit a ztížit. Nejen zneužívání a nadužívání pojmů z psychiatrie, ale také řada vžitých mýtů a předsudků o psychiatrii a psychických poruchách, může vést k mnoha zbytečným vnitřním zraněním pacienta. Ačkoli dnes již nejsou duševně nemocní upalováni, mučeni nebo jinak fyzicky trýzněni pro „posedlost ďáblem“ nebo „stižení zlým duchem či démonem“, stále bývají jako nositelé určitého potenciálního „nebezpečí“, „nespolehlivosti“ a „nevypočítatelnosti“ diskriminováni ve všech oblastech lidské činnosti, pokud se ke své nemoci přiznají, či jsou k tomu donuceni vnějšími okolnostmi. Svou nemoc dokonce přiznat nesmějí, pokud jsou zaměstnáni u velkých nadnárodních společností, protože by tak riskovali ztrátu prestiže a možnost kariérního růstu. Být duševně nemocným je stále do určité míry důvod ke studu a již jen samotné zjištění psychické poruchy může být pro jejího nositele velmi silným stresorem. Člověk, trpící duševní poruchou, bývá také nepřímo obviňován z toho, že si svou nemoc „vyrobil“, „vymyslel“, případně „že si za ni může sám“, což je dáno pravděpodobně historicky, neboť dříve byli za svou nemoc činěni odpovědnými duševně nemocní společně s těmi, kteří onemocněli leprou nebo tuberkulózou. Symptomy duševních nemocí bývají nezřídka těžko verbálně popsatelné (vysvětlitelné), takže se pacient v případě propuknutí akutních obtíží (hlavně u úzkostných poruch) raději uchýlí k sociálně přijatelné lži („najednou mi klesl tlak“, „snědl jsem asi něco špatného“, „moc jsem toho nenaspal“, „mám potíže se zažíváním“, „trpím arytmiemi“). Přímým důsledkem stigmatizace může být tedy nejen vyloučení nemocného na okraj společnosti a jeho sociální izolace, která průběh většiny nemocí jen zhoršuje, ale také tlak okolí (většiny) na nemocného, aby o své nemoci lhal a násilně se tak „asimiloval“. Dosažení „korektní mezilidské komunikace“ znamená v tomto ohledu jen dílčí změnu, nikoli však zanedbatelnou. Stigma duševně nemocného vymizí, nebo začne výrazně slábnout teprve ve chvíli, kdy se změní myšlení většiny a s tím i její postoje směrem k psychiatrii jako takové. Změnu lze tedy očekávat v okamžiku zrovnoprávnění psychiatrie s ostatními medicínskými obory v očích laické i odborné veřejnosti, což je úkol jak pro psychiatry a psychology, tak i pro samotné pacienty. Stigmatizována je totiž i psychiatrie. K léčbě nemocí, které jsou už tak ztěží představitelné, používá psychiatrie podle mnohých „záhadné preparáty měnící osobnost“, „pouští do lidí elektrické výboje“ a „zavírá za trest pacienty do klecí“. Co se děje „za zdmi“ léčeben je pro mnoho lidí dosud tajemstvím. A tam, kde je příliš mnoho tajemství, bývá stejně (ne-li více) realitě vzdálených představ.

Vinit ze stigmatizace duševně nemocných jen média je příliš zjednodušující. V České republice najdeme pouze pár opravdu kvalitních popularizátorů psychiatrie a mediálně známějších psychiatrů, kteří nadužívané pojmy ze svého oboru znovu a znovu osvětlují, a vrací jim tak jejich původní smysl a pravý význam. Nejpopulárnější jsou bohužel spíše popularizátoři sebe sama, než svého oboru, jejichž mediální působení budí rozpaky a k destigmatizaci duševně nemocných nijak nepřispívá. Stali se totiž součástí místního zábavního průmyslu a psychiatrii tak nutně zredukovali na cosi, z čeho lze vytěžit především řadu vtipných historek (J.Cimický, R.Uzel). Dokud se pro média, resp. pro širokou veřejnost, „neobětuje“ více profesně zdatných psychiatrů, nemůžeme očekávat zásadnější změnu v pohledu na nemoci duše. Pokud hovořím o obětování, pak mám na mysli hlavně obětování času, věnovaného poměrně nevděčné a stereotypní práci, jejíž jádro tvoří neustálé opakování základních poznatků z psychiatrie.

Nejméně stigmatizují pojmové stereotypy, které již ztratily v běžné komunikaci svůj původní význam. V médiích patří mezi tyto nadužívané pojmy z oblasti psychiatrie deprese a schizofrenie. Schizofrenní může být „právní řád“ (M.Weberová), stejně jako „stát“ (M.Bursík), nebo „sjezd ČSSD“ (server Novinky), případně i „jednání politiků“ (J.Paroubek). Schizofrenní je tedy cokoli, co se především podle našich politických reprezentantů tváří „rozdvojeně“ a „jde proti sobě“, nebo co není v souladu a v harmonii s jejich představami o logickém vývoji určitých událostí. Oproti tomu slovo deprese v médiích zdomácnělo natolik, že již dávno nesignalizuje závažné duševní onemocnění, ale spíše špatnou či chmurnou náladu. Depresi již mnoho desetiletí „vlastní“ společně s psychiatrií také ekonomie, meteorologie či geologie, u nichž se používá zcela běžně jako výraz pro snížení či pokles. Depresi mívají v současnosti hlavně celebrity, a to z mnoha důvodů. Způsobit je může „hubený zadek“ (K. Winslet), „vysokoškolský pedagog“ (D.Kraus), „sledování zpravodajství“ (B. Willis) nebo „dlouhá zima“ (J. Cimický). Předcházet nebo léčit depresi lze například „tancem“ (Blesk), „manželstvím“ (Blesk), a případně i tím, že si „vymalujete kancelář modrou barvou“ (Blesk). Jak schizofrenie, tak i deprese, jsou ve světě médií již dokonale vyprázdněné. Ztratily svůj původní smysl a snad i výraznější stigmatizační potenciál. Lidé je používají v běžné komunikaci a popisují jejich prostřednictvím celou škálu stavů a dějů, často naprosto nesouvisejících s psychickými onemocněními. Podobný osud stihl i jiné medicínské termíny, které hbitě zařadili do svých slovníků naši politici i mnozí kolegové novináři. A tak je dnes zcela běžné, když někdo prohlásí (autora tohoto příspěvku nevyjímaje), že nějaký problém či jev vyžaduje „okamžitou léčbu“, „radikální řez“, „vhodný lék“ nebo „tu pravou terapii“, protože je „to nemocné“, přičemž „diagnóza je nám všem jasná“. Kde co je „akutní“, „patologické“ či „chronické“, má své „zřetelné symptomy“, je „to“ jako „paralýza“ nebo „rakovina“, tudíž „to metastazuje“. Přičemž „to“ je „zhoubné“, „smrtící“, „neléčitelné“, „krvácející“, „bolestivé“, nebo „odumřelé“ či rovnou „mrtvé“, tudíž je zbytečné „to resuscitovat“. Zajímavé je, že v těchto souvislostech bývá řeč především o státním rozpočtu, jednotlivých ministerstvech, zákonech, stranických idejích a politických systémech. Potud ubližují vyprázdněné pojmy minimálně. Umocňují spíše chaos, který vytvářejí média v představě o jednotlivých duševních poruchách, a do jisté míry umenšují závažnost obou stavů.

Slova jako “blázen”, “cvok”, “magor” nebo “šílenec” jsou již neoddělitelnou součástí slovní výbavy většiny z nás. Zlidověla, stala se veřejným majetkem a málokdo si je dnes v hovorové češtině spojí se skutečným duševním onemocněním. Například slovo blázen má nesčetně mnoho významů a záleží jen a jen na naší fantazii, co si pod tímto pojmem představíme. Bláznem je například ten, kdo jedná v rozporu s obecně uznávanou logikou (“Putin by musel být blázen, aby schválil vraždu Litviněnka…” ,iDnes), není schopen sebereflexe (“Jenom blázen není zmítán pochybnostmi, jestli to, co dělá, je k užitku jemu a těch ostatních…”, M.Topolánek), nebo klade “nevhodné” otázky (“Tak to jste asi blázen, pane redaktore.”, V.Tlustý). V médiích dnes jen výjimečně někdo označí duševně nemocného za blázna (“Muž za šíření drogové diety souzen nebude, je blázen”, server Novinky), případně zamění duševní onemocnění za bláznovství („V tomto psychotickém stavu může mít podle znalců člověk halucinace a chovat se jako blázen…”, iDnes). Většina výše uvedených pojmů v sobě nese také pozitivní náboj (“ty můj blázne bláznivá”, příp. “ty můj blázinku”).

Slova s nesmírně silným stigmatizačním potenciálem bývají blízká, ne-li totožná, s psychiatrickými diagnózami, které mluvčí dávají do přímé souvislosti s lidským selháním, pokřivenou morálkou, nebo s jednáním, které mluvčímu nevyhovuje. Podvodník není jen prostým podvodníkem, ale „těžkým psychotikem“ (J.Paroubek). Člověk nejednající v souladu se stranickými předpisy je „neurotik“ (M.Zeman) a ten, kdo podá trestní oznámení na ministra je „psychopatem“ (D.Rath). Kdo nevyhovuje svými kritickými poznámkami má „pohled psychopata“ (M.Ouzký), a kdo vede „špatně“ ministerstvo je „člověk vykazující psychopatické rysy“ (M.Topolánek). Pro trpící nemocemi duše je pravděpodobně nejvíce zraňující rovnítko umístěné mezi pojmem psychiatrický pacient a pachatel závažné trestné činnosti. V médiích můžeme vysledovat stovky případů této stigmatizační smrště („Zřejmě duševně nemocný muž ubodal v pátek večer svou tchyni v domě v Bystřici nad Olší…”, iDnes, “V roce 2001 duševně nemocný muž ve škole ve městě Ikeda ubodal osm dětí…”, iDnes, atd. atd.). Podobných sdělení se bohužel dopouštějí i politici, kteří jsou v psychiatrii vzděláni (“Myslím si, že i tak banální věc, že je k nám bezbariérový přístup, není úplně sama sebou. Zvláště v situaci nejrůznějších teroristických útoků nebo činů duševně nemocných jedinců.”, P.Bém). V posledním roce bylo možné v médiích vysledovat desítky naprosto neuvěřitelných výroků našich politiků, kteří se vzájemně posílali “na vyšetření k psychiatrovi”. Obliba hry na “psychiatry a psychology” vyvrcholila nedávným veřejným vystoupením J. Paroubka, v němž bývalý předseda vlády prohlásil, “že by strana také měla při výběru svých kandidátů používat psychotesty.”

Politická diskuse, v níž nemá místo slušná a věcná argmunetace, přerůstá nezřídka v hádku a v soupeření o to, jak co nejúčinněji urazit a zesměšnit svého protivníka. Jinými slovy, jak udělat ze svého oponenta duševně nemocného, tedy nevěrohodného a nekompetentního jedince. Takový druh urážek je funkční pouze v prostředí, kde vládne nízká politická kultura a zároveň i slabé povědomí o psychiatrii. Politici, kteří se k těmto výpadům uchylují, dávají veřejnosti najevo, že duševně nemocný je kýmsi, kdo si zaslouží opovržení, působí nedůvěryhodně, mimo jiné krade a občas i vraždí.

Zcela odlišná situace vládne v médiích, v nichž najdeme více příčin stigmatizace duševně nemocných. Média se v dnešní době bulvarizují, především v oblasti zpravodajství. A bulvarizace s sebou přináší nutnost nabízet divákům krátké, „dynamické“ a klipovité zprávy, u nichž je pravdivost a přesnost sekundární. Hlavní roli hraje silný vizuální dojem a rychlost, s níž je zpráva nejen interpretována, ale také doručena ke konzumentům. Prokazatelně se zkracuje „attention span“, tedy doba, po kterou jsme schopni se soustředit na sdělení (zprávu), což může být důsledek příliš rychlého životního tempa. Tím se prostor pro přemýšlení nad mnohými pojmy a souvislostmi zmenšuje (jak pro novináře, tak pro konzumenty médií) a naopak se zvyšuje počet chybných údajů a dochází tak k nadprodukcí informačního odpadu, tedy zpráv, jejichž hodnota je téměř nulová. Na novináře jsou kladeny čím dál tím vyšší nároky, ve smyslu rychlosti „lovu zajímavých zpráv“. Ke stigmatizaci duševně nemocných na poli médií dochází obecně ze tří důvodů. Tím prvním je již zmiňovaný časový tlak, kdy zprávy se stigmatizačním potenciálem vznikají jako vedlejší efekt při jejich rychlé výrobě. Druhým, více častým důvodem, je snaha dát zprávě „šťávu“, „okořenit ji“ a „zatraktivnit“. Nejčastěji se tak děje v případech informování o závažné (násilné) trestné činnosti nebo o sebevraždách. Duševně nemocný vrah zapůsobí na diváka či čtenáře daleko sugestivněji, než vraždící žlučníkář. Duševní onemocnění je na rozdíl od zaníceného žlučníku čímsi tajemným, co v divákovi může probudit řadu (pro média) žádoucích fantazií. Navíc jde o další stereotyp, který nemá zájem nikdo rozbíjet, protože se jím uměle udržuje žádaný odstup „normálního diváka“ (my) od „pachatele“ (oni). Převážně vraždí „ti“ duševně nemocní, stejně jako kradou hlavně „ti“ Romové. Třetím důvodem, kvůli němuž dochází prostřednictvím médií ke stigmatizaci duševně nemocných, je mizivé povědomí o psychiatrii u drtivé většiny novinářů. Nositel této nevzdělanosti může ublížit nevhodně zformulovanými dotazy nebo vyvolat obavy publikováním nepřesných či zkreslených informací z oboru, což signalizuje mimo jiné i skutečnost, že se novinář nedostal do intenzivnějšího pracovního kontaktu s dostatečně zkušeným psychiatrem, který by jeho sdělení v průběhu spolupráce „korigoval“. Mnozí zkušení a erudovaní psychiatři mají k médiím negativní vztah a své působení v nich vnímají jako cosi podřadného, co může ohrozit jejich „vážnost“. Dávají tak prostor svým méně zdatným kolegům, o nichž jsem již hovořil.

Na základě vlastních zkušeností dokáže duševně nemocnému velmi silně ublížit i ošetřující personál a lékaři v nepsychiatrických zdravotnických zařízeních. Povrchní znalost psychiatrie (absence povědomí o rozdělení duševních onemocnění podle jejich závažnosti a symptomů) a základů krizové intervence vedou mnohdy k velmi nešťastným situacím. Pacient se může cítit nepochopen, když je jeho nemoc ošetřujícímu lékaři naprosto neznámá. Lékař může naopak stav pacienta podceňovat jen na základě jeho psychiatrické diagnózy. Jindy lékař zvolí nevhodnou strategii v komunikaci a začne na pacienta vytvářet zbytečný a neefektivní nátlak. Špatná zkušenost s psychiatrickou diagnózou může mít za následek i její zapření, nebo bagatelizaci ze strany pacienta. Stigmatizace duševně nemocných, k níž dochází při kontaktu pacienta s nepsychiatrickými medicínskými obory, není rozhodně nevýznamná. Její postupné odstraňování znamená začátek budování nové důvěry pacienta trpícího duševními obtížemi v systém, v němž jeho nemoci alespoň v základech rozumějí. Představa lékaře nepsychiatrického oboru, že mu postačí trocha empatie, aby dokázal komunikovat s kýmkoli, kdo je duševně nemocný, je podobně naivní jako domněnka, že na zvládnutí všech stavů, vyžadujících invazivní zákrok, postačí skalpel.

Většinová populace, zdravotníky nevyjímaje, vychází při pohledu na duševně nemocné primárně z představ, které se formují již v rodině (předávají se často z generace na generaci) a z informací získaných z médií. Mýty a předsudky o psychiatrii, podobně jako iracionální obavy z duševně nemocných, žijí v myslích většiny dál. Proto jsem v úvodu zmiňoval fakt, že „korektní komunikace“ je jen dílčím úspěchem v celém destigmatizačním procesu. Kvůli zneužívání psychiatrické terminologie dnes odborníci opouštějí pojmy jako hysterie nebo psychopatie, aby stigmatizaci částečně zabránili, nebo alespoň zmírnili její dopady. I proto dochází k proměně psychiatrického pacienta v klienta, nebo dokonce v uživatele psychiatrické péče. Negativní konotace sousloví „psychiatrický pacient“ je zřejmá. Domnívám se ovšem, že umělým zavedením pojmu klient nebo dokonce uživatel psychiatrické péče se bolest stigmatizovaných o mnoho neumenší. Hlavním předpokladem pro skutečnou změnu ve vnímání duševně nemocných je dostatečné vzdělání zdravotnického personálu nepsychiatrických oborů v základech psychiatrie a psychologie, a nikoli jen lobby za užívání „korektních pojmů“ vůči psychicky nemocným. Totéž platí o společnosti jako celku, byť v menším měřítku. Většina dospělé populace by měla znát „oborové minimum“, jako např. u interního lékařství (většina lidí dnes již přibližně ví, co je to infarkt myokardu a že je léčitelný, jaké mívá infarkt symptomy a jak v případě vzniku infarktu zhruba postupovat). Psychiatričtí pacienti a jejich nejbližší by měli mít možnost snadnějšího přístupu ke kvalitním informacím o různých terapeutických přístupech k léčbě duševních nemocí včetně informací o právních aspektech života s duševními poruchami. Do procesu destigmatizace patří také právo pacienta na život, protože ve velkých léčebnách jej mnohdy opravdu ztrácí. A právě na tomto místě je dobré, abychom se zamysleli nad tím, co všechno lze pod pojmem destigmatizace objevit, a jak fatálně selhává stát při pomoci duševně nemocným i psychiatrii jako takové. Protože hlavním „nástrojem léčby“ v psychiatrii byl, je a bude především člověk (lékař, sestra, ošetřovatel/ka), jehož práci nechce a neumí stát adekvátně finančně ohodnotit. V prostředí psychiatrických klinik a léčeben platí dvojnásob, že by svým vybavením neměly v člověku probouzet úzkost, jakkoli mohou investice do stavebních úprav a nákupu nového nábytku v systému současného českého zdravotnictví budit dojem plýtvání finančními prostředky. To vše s destigmatizací velmi úzce souvisí.

Na procesu destigmatizace by se měla podílet média společně s profesionály, ale také s duševně nemocnými, pokud jim to jejich zdravotní stav umožní, a jsou-li k tomu dostatečně motivováni. Příběhy, které mohou nemocní vyprávět, ať už mají formu obrazu nebo strohého popisu průběhu života s nemocí, jsou pro změnu stávajících negativních stereotypů v myšlení společnosti velmi důležité. Přitom bychom měli mít stále na paměti riziko „pozitivní diskriminace“ duševně nemocných (nebezpečí popírání existence určité statistické korelace mezi těžkými duševními poruchami a pácháním závažné trestné činnosti, event.odmítání faktu, že i psychiatrických pacient může mít řadu negativních vlastností, nezávislých na jeho nemoci, či nezmiňování „zisku z nemoci“) a význam léčivého procesu přijetí vlastní nemoci. Na cestě k destigmatizaci bychom měli hledat a nacházet shody v tom, co přesně a jakým způsobem chceme o psychiatrii a duševních nemocech říkat těm druhým, stejně jako bychom měli vycházet z faktu, že společnost své negativní stereotypy nezmění ze dne na den a bude i nadále závislá především na mediálních sděleních.

Jeroným Janíček
novinář