Když nechcete zemřít

Věnováno MUDr. Františkovi Ždichyncovi

Tři roky poté, co jsem na stránkách Konfrontací shrnul část svého života s agorafobií, se k tomuto tématu vracím znovu. Důvodů je více. Stále přicházející e-maily, které mne utvrzují v tom, že jsem popsal cosi, co je nejen pro mne důvěrně známé. Dále chuť zprostředkovat těm, kteří stanuli spolu se mnou na druhém břehu (ale i těm, kteří nám při cestě životem pomáhají), alespoň několik střípků z pěti let intenzivní dynamické psychoterapie a z mého nedávného přechodu k psychoanalytické psychoterapii.. A nakonec mne k napsání následujících řádků vybízí i recidiva.

Tento strohý medicínský pojem, označující návrat nemoci, která již byla vyléčena, nebo u které vymizely alespoň její příznaky, se mi zhmotnil před několika měsíci v obrovské monstrum, otřásající celým mým životem. Učím se tedy nově přijímat svou bolest, smiřovat se s úzkostí a pokračovat ve své cestě životem dál. A hlavně nerezignovat.
„Když chceš, všechno můžeš ovlivnit, postavit se tomu. A tak je to i s Tvým strachem, před kterým utíkáš. Pokud přijde znovu, zkus jej pozorovat z vnějšku,“ doporučoval mi jeden z mých nejlepších přátel, když došlo v mém terapeutickém procesu (v životě) ke zvratu k „horšímu“ a agorafobie se vrátila naplno, i když jinak, protože i já jsem jiný a přesto stále stejný. „Ve chvíli, kdy cítíte, že se blíží neodvratný konec, zkuste pud smrti, jeden z nejsilnějších a nejmocnějších pudů na světě „nepotlačovat“ a říci si: ano, toto je můj Konec, jsem připraven, můžeme jít,“ podotkl v diskusi nad mou znovuobjevenou hrůzou jeden z lékařů-nepsychiatrů, kterého si nesmírně vážím. Říci přesto (nebo právě proto!) životu Franklovo pověstné „ANO“, když chcete „NE-BÝT“, ale ještě předtím vás ničí hrůza z toho, že „NE-BUDETE“ je daleko těžší, než jsem si myslel v době, kdy vznikal můj první psaný pohled z druhého břehu.

Před pěti lety jsem vstoupil do psychoterapeutického procesu, aniž bych tušil, jak výrazně změní můj život, mé chápání světa a především mne samotného. Vše, co člověka může napadnout, nebo co může pocítit a procítit směrem k jiné lidské bytosti, se mi v průběhu terapie odehrává směrem k terapeutovi. Každá z desítek (nebo stovek?) emocí má v terapeutickém kontextu svou omezenou životnost, rozdílnou sílu a jiný náboj. Ostatně jako v životě. Jedno nelze oddělit od druhého, protože oba světy se prolínají, propojují a vzájemně ovlivňují. Není jen terapie a jen život. Není ani terapie, jako součást života a ani život, jako součást terapie.

Po odeznění prvních příznaků agorafobie (dále budu používat raději výstižnější a osobnější slovo úzkost), se mi otevřel úžasný prostor pro práci se sebou, pro hledání vlastního, ryzího, autentického já. Začal jsem si více věřit, více chápat a rozumět svým vlastním potřebám a především jsem se učil chápat motivy svého chování. Přede mnou (i ve mně) se postupně začal objevovat ten, kterým jsem odmítal nebo nemohl být a ten, jímž jsem. (Staro)nová osobnost se neobjevila náhle. Nejprve vystoupily do popředí její kontury, nepřiznané vlastnosti, nepřiznané myšlení, nepřiznaná a nikdy předtím nezjevená tvář. Rozdíl mezi původním a současným, mezi předpokládaným a autentickým, byl obrovský. A mohu s jistotou říci, že jsem nahlédl jen část svého opravdového já. Náhled na vlastní „já“ pro mne byl hodně bolestný, protože spolu s ním uvnitř odumřela celá řada nesmírně příjemných sebeklamů, v nichž mi bylo dobře. Stanout sám před sebou nahý není příjemné, ale může to být užitečné, pokud se o sobě chcete něco dozvědět.

Na počátku jsem se domníval, že úkol „mého“ terapeuta je vcelku jasný. Nese před sebou zrcadlo, do něhož se v průběhu dynamické psychoterapie dívám, a to, co říkám, cítím a jak jednám, následně interpretuje, abych se mohl v celém tom tajuplném procesu posunout dále nebo se spustit do větší hloubky (tajuplným procesem rozumím život). Po několika letech jsem se začal logicky ptát: „Kdo je ten, s nímž sdílím tak dlouhou dobu své nejniternější pocity? Kdo je ve skutečnosti ten, který mi pomáhá, naslouchá a pracuje se mnou? Kým je onen strážce mých tajemství?“
Nyní by se mi s trochou nadsázky chtělo napsat, že je především pomáhajícím, naslouchajícím a interpretujícím strážcem mých tajemství. Ačkoli je to bezesporu pravda, je zde stále přítomna má zprvu nepřiznaná touha takového člověka dobře poznat. Ovšem, co to znamená „dobře poznat“? Vědět, co cítí? Znát jeho soukromí? Snahu poznat svého terapeuta lze ovšem interpretovat různě. Od touhy více a lépe poznat sebe sama, přes útěkové tendence (budeme se raději bavit o společných tématech a společnou řečí), až po docela obyčejnou lidskou zvědavost. „Zajímá mě, jestli to ten člověk se mnou myslí opravdu vážně!“ projelo mi za dobu terapie snad stokrát hlavou, ačkoli jsem se předtím stokrát přesvědčil, že to vážně myslí. Potřeboval jsem jen ujištění. Opakovaně. Podobně, jako každý z nás někdy potřebuje od druhého slyšet, že „to s ním myslí opravdu vážně“, i když to dobře ví nebo alespoň tuší. Do mé mysli se tu a tam vtírává také otázka: „Je můj terapeut dost silný a zkušený na to, aby unesl všechna má trápení?“ a hned za ní následuje další: „Neopustí mne ve chvíli, kdy jej budu nejvíce potřebovat?“. Zatím mne neopustil, ani se nezhroutil. Pacientů mu neubývá a na razítku má stále vyryto své „MUDr.“.
Každý, kdo terapií prochází, se nejspíše o svého terapeuta zajímá v kontextu svých vlastních obtíží, bolestí a nevyřešených „dušelamů“. Zajímalo mne i to, zda terapeut profesionálně nehraje jen svou roli terapeuta. Jistěže hraje, podobně jako každý z nás hraje v životě řadu svých nejrůznějších partů. Důležité je, zda jich nezneužívá ve svůj prospěch (což se děje velmi často i podvědomě), na úkor těch druhých. Stanovit únosnou míru pro takové „zneužívání“ je nesmírně těžké, protože každý z nás svým jednáním „něco sleduje“. Je to přirozené. Vybavuje se mi řada vlastních rolí, které jsem i přes svou upřímnost odehrál v terapeutickém křesle. Přestat kontrolovat to, co říkám, jak jednám a jaké to má dopady na druhého, není zdaleka banálním úkolem. Alespoň ne pro mne. Jedno je jisté. Vztah mezi terapeutem a pacientem není rovnocenný. Z podstaty věci nebo z pohledu pacienta ani takový být nemůže, což ovšem neznamená, že nemůže být upřímný a přátelský. On takový být, podle mého názoru, dokonce musí. Je tedy nakonec terapie přece jen jistou formou přátelství mezi dvěma lidskými bytostmi? A naopak. Může být přátelství dvou lidských bytostí jistou formou psychoterapie?

Dynamická terapie způsobila relativně velmi rychlý ústup mých úzkostí. Netušil jsem (nebo si nechtěl přiznat), že se mohou ještě někdy vrátit. A to v daleko větší síle, než bych si byl býval dokázal představit. Recidivu rozhodně nemůžeme izolovat od aktuální životní situace. Vcelku logicky je spojena s možným vyčerpáním, nadměrnou stresovou zátěží a životní nespokojeností. Ale u mě se úzkost znovu objevila ve chvíli, kdy jsem přešel od dynamické psychoterapie k psychoanalytické psychoterapii. Cítím, že částečně s tím může razantní zhoršení nemoci souviset. Ztratil jsem totiž z dohledu svého terapeuta. Přišel jsem o jistotu „svého křesla“, do něhož jsem roky usedal a hleděl z očí do očí člověku, který mi přitom naslouchal. Najednou nemohu kontrolovat svá gesta a sledovat verbální i neverbální zpětnou vazbu. Zjišťuji, že jsem se celé ty roky, strávené v pohodlí terapeutického křesla, neuvěřitelným způsobem kontroloval a sledoval. Zajímal jsem se o to, co které slovo u mého lékaře způsobí. Snažil jsem se (ať už vědomě či nevědomě) průběh terapie mediovat, a to tak, aby mne měl můj terapeut rád, respektive aby mě měl mít za co a proč mít rád.
Pozorného čtenáře jistě v této souvislosti napadne, že „to tak musím mít i v životě“. Ano, jedná se o jedno z ústředních témat mé vlastní terapie, mého vlastního života. Proto předpokládám, že většina pacientů v terapeutickém procesu sleduje (kromě samotného vyléčení) nějaký svůj vlastní cíl či cíle, a snaží se těmto cílům terapeutický vztah podřídit, nebo jej alespoň tak nastavit. Ale je tomu v běžném životě jinak? Fakt, že takové tendence kvalitní terapeut rychle rozpozná a snaží se s nimi pracovat, je něčím, co pacienta nemusí vůbec napadnout. Naopak. Může si být jist, že jeho „vnitřní strategii“ terapeut nerozpozná, i když s ní už ve skutečnosti pracuje.
A s tím souvisí i můj bolestný přechod k psychoanalytické psychoterapii. V horizontální poloze se náhle cítím zcela bezbranným, bez možnosti kontroly čehokoli. Mé masky opadávají, hraní rolí se stává obtížné až nemožné. Začínám být autentický, což se mému egu samozřejmě vůbec nelíbí. Na začátku terapie jsem byl také autentický, ale jaksi po dávkách, kontrolovaně, opatrně, přiměřeně a „tak akorát“. Nově prožívám v terapii strach a nemám se jakoby o koho opřít, ačkoli odkudsi zezadu zaznívá důvěrně známý hlas. Většina komunikačních „fíglů“ přestává účinkovat. Na základě psychoanalytické psychoterapie jsem zjistil, že v klidu vlastně prožívám permanentní úzkost, jindy přebíjenou silnějšími impulsy z vnějšku. I proto se člověk, sžíraný úzkostí, možná často bojí zůstat sám se sebou. Domnívám se, že v tichu samoty, jindy v tak příjemném a intimním prostoru, se nám trpícím, úzkost zvýrazňuje, její hlas je zřetelnější a řeč nekompromisnější, než když je naše pozornost plně zaměstnána. Proto si nejspíše stanovujeme cíle, jejichž dosažení s sebou nese obrovské osobní nasazení a často končí totálním fyzickým i psychickým vyčerpáním. Abychom neslyšeli křik své úzkosti, doslova si vyrábíme problémy a překážky, abychom jimi a jejich řešením byli plně zahlceni. Tato zvláštní forma hyperaktivity a bezohlednosti k sobě samým (stejně jako k okolí!) tak nakonec vede ke kolapsu, k obrovským ztrátám energie a ve finále i ke ztrátám času. Přitom kvalita cílů, pro něž kolabujeme, bývá mnohdy velmi diskutabilní.
Zpočátku jsem v psychoanalytické psychoterapii bojoval se silným odporem ke změně, ačkoli mi nebyla „naordinována“. Zvolil jsem si tuto cestu zcela dobrovolně, protože jsem cítil, že potřebuji terapii zintenzívnit. Jestliže jsem předtím postupně odhaloval své pravé já a na cestu mi svítilo „zcela samozřejmě“ slunce, nyní se spouštím do hlubin své vlastní duše. A právě tam, kdesi v temných hloubkách psýché, se skrývá řada zasutých, nepojmenovaných a nečekaných momentů a skutečností, kterých se tolik obávám. Terapeut mi k tomu řekl: „Budeme se pomalu spouštět do hloubky a já vám budu pomáhat prosvětlovat tu temnotu“. Tu a tam mne napadne, že v té hloubce přebývají démoni, zodpovědní za můj současný strach a hrůzu. A právě tito démoni vystupují při psychoanalýze napovrch, vybublávají ven, do vědomí. Často také mívám pocit, že se musím definitivně „probát“ až na dno (nebo na dřeň), projít katarzí, naplno prožít veškerý svůj strach, o němž předpokládám, že je mnohonásobně silnější a intenzivnější, než ten, který prožívám v úzkostech, abych mohl vnitřně zesílit, zpevnit a dozrát. Jenomže k tomu, aby se člověk mohl s vlastními démony skutečně utkat, zpracovat je a následně je i přijmout, potřebuje opravdu velkou dávku vnitřní energie, kterou musí někde načerpat. Není možné brát pouze z rezerv, které vytvoří léky a občasná relaxace. Domnívám se, že psychoanalytická psychoterapie (podobně jako kterýkoli jiný terapeutický směr, který na někoho zapůsobí obdobně) vede, nebo může vést člověka k jisté (sebe)disciplíně. Sám zatím tuším, že bych měl pro sebe udělat více, abych mohl s nemocí bojovat. Proti nové formě „sebepoznávání“ nyní nově stojí silní nepřátelé: lenost, odmítání a rezignace.

Rezignace je pro mne, hned po úzkostech, asi nejsilnějším nepřítelem. Dokázala ve mně probudit chuť nežít. Ano, i myšlenky na sebevraždu jsou v životě lidí, trpících úzkostí přítomny a nejsou zdaleka jen projevem depresivních onemocnění. Ve chvíli, kdy jsem prošel opakovaně, v průběhu velmi krátkého časového období, mnoha záchvaty úzkosti, přišlo mi jaksi „výhodnější“ rezignovat. Cítil jsem jen svou prázdnotu, slabost, únavu a zbytečnost. Přestal jsem prožívat radost, v životě jsem nemohl najít nic, na co bych se těšil (nebo jsem to ani nehledal). Vnitřně jsem odmítal vyvíjet jakoukoli činnost, ačkoli jsem musel.Začal jsem pomýšlet na to, že sebevražda by mohla být jedním z možných východisek z labyrintu utrpení. Ovšem „pohrávat si“ v psychoterapii s tímto pojmem je stejně nebezpečné, jako v životě. Terapeut musel „otestovat“, nakolik jsou mé tendence k sebevraždě opravdové. Ukázalo se, že jde spíše o metaforu, za níž se skrývá touha utéci z bludného kruhu utrpení, než o autentickou snahu skoncovat se životem. Zajímavé je, že když člověk prochází panickou atakou, prožívá nesdělitelný strach z neodvratného konce. Jakmile tento strach odezní, začínám se většinou obviňovat, koho jsem pro zvládnutí své hrůzy obtěžoval, pociťuji nesmírnou únavu a pocit z vlastního „selhání“. Na konci ataky je tedy (skoro) pokaždé přítomna chuť nežít, neexistovat, nebýt … Poněkud bizarně znějící teze o tom, že po strachu ze smrti následuje nutkání jít neodvratnému konci vstříc, je bohužel naprosto reálná.

Intenzita staronových úzkostí se v mém případě najednou zvýšila. Některé z příznaků vymizely, jiné přibyly. Například pocit dušení, jenž byl v době propuknutí nemoci kdesi na druhém nebo na třetím místě, rázem zesílil a zaujal první pozici. Vyrovnat se s tím, že mám tu a tam nedostatek kyslíku k tomu, abych mohl normálně žít, nebylo a není vůbec snadné. Vypozoroval jsem, že jedním z největších „vyzyvatelů“ člověka, trpícího úzkostmi, je (přehnaná?) starost o své vlastní zdraví. Na počátku záchvatu bývá drobný impuls, který většina ostatních přehlédne. Stačí téměř neznatelné zvýšení tepové frekvence, malá závrať, obyčejná bolest hlavy, nebo píchnutí v zádech. Zdravá reakce (ať už mám k tomuto pojmu jakkoli rezervovaný vztah, v této souvislosti opravdu funguje) bývá taková, že pokud se dotyčný nad zanedbatelnou změnou a přechodnou změnou svého zdravotního stavu vůbec pozastaví, pak si ji vysvětlí naprosto logicky. Tedy, pokud se rozzlobil, pak se mu následně logicky rozbuší srdce. Tečka.
Jenomže člověk, který prožívá úzkost permanentně (nebo velmi často) a je nucen s ní bojovat, postupuje tak, že si drobnou a jinak logickou změnu svého zdravotního stavu logicky nevysvětlí. Začne přemýšlet o tom, co všechno by mohla znamenat. Kupříkladu infarkt myokardu. Z této úzkostné myšlenky vzroste hodnota krevního tlaku, zvýší se tepová frekvence a dochází postupně k hyperventilaci (rychlé povrchové dýchání, vedoucí k nadměrným ztrátám oxidu uhličitého v krvi, v důsledku čehož vzniká alkalóza, neboli vzestup zásaditosti krve, k příznakům patří necitlivost končetin, mdloby a pocit neschopnosti popadnout dech). A to je přesně stav, který se symptomaticky infarktu opravdu začíná blížit.
Přichází druhá fáze. Z domněnky, že to může být infarkt, se stává přesvědčení, že to je infarkt. V hrůze z tohoto zjištění opět vzroste krevní tlak, opět se zvýší tepová frekvence a povrchové dýchání zavádí člověka do tunelu zúženého vědomí. Tento moment je pro pochopení mechanismu fungování panické ataky nesmírně cenný. Hlasy jsou méně slyšitelné (zaznívají jakoby z velké dálky), vidění začíná být neostré, lze pozorovat psychomotorický neklid (většinou mávám přehnaně rukama a hledám jinou ruku, která by mne mohla zachytit). V tunelu zúženého vědomí se člověk vlastně ocitá sám se svým strachem. Doslova zajíždí dál a dál do jeho nitra, čímž se vzdaluje realitě a není schopen „normálních“ reakcí.
Osobně považuji tento stav za podobný psychóze (ačkoli jsem ji sám, doufám, nikdy opravdově neprožil a usuzuji tak pouze na základě studia odborné literatury), nebo změněnému stavu vědomí (který jsem naopak opakovaně v období puberty prožil). Existují různé modely chování, které vás posunou ještě do větší temnoty a zmatenosti. Například přehnaná starost o váš stav, ale ještě více bezradnost a vystrašenost druhého. Paradoxně i silně negativní reakce (intolerantní až vulgární chování lékaře) z vnějšku může člověka v úzkostném záchvatu z tunelu „vyvést“. Ovšem ihned poté, kdy jsme zpět v realitě, by měla následovat chápající a vlídná reakce. Práce s úzkostí je proto skutečným uměním pro obě strany.
Podnikl jsem proto sám na sobě – poněkud nedobrovolně – následující pokus. V okamžiku, kdy ve mně gradovala úzkost, požádal jsem zkušeného přítele – záchranáře, který byl shodou okolností poblíž, o změření krevního tlaku a pulsu. Naměřil mi hodnotu, která by za normálních okolností znamenala přinejmenším indikaci k okamžitému transportu do nejbližšího zdravotnického zařízení. Samozřejmě, že jsem se po sdělení abnormální hodnoty ještě více vyděsil (ujištění od zjevné autority o tom, že „o nic nejde“ nepřišlo) a má úzkost vzrostla až na neúnosnou míru. V té chvíli mi změřil tlak a tep znovu. Po společném zvládnutí panické ataky mi přítel přiznal, že při prvním měření lhal, protože zjistil zcela normální hodnoty. Jen chtěl zjistit, jak zareaguji na informaci o opaku. Druhé měření ukázalo skutečně enormní nárůst obou hodnot, vyvolaných pouze první (aktivační resp. spouštěcí) informací o tom, že se nejspíše jedná o „něco vážného“. Tento pokus rozhodně není hodný následování (a už vůbec ne v domácím prostředí!), ale má svou nedocenitelnou výpovědní hodnotu. Dokazuje, jak v úzkosti fungujeme a jak silný a mocný může být náš strach, jaký vliv má na chod našeho organismu.
Na druhou stranu před námi vyvstává druhý extrém a tím je přisuzování veškerých nemocí psychice. Sám dobře vím, že umím přehlédnout nemoc, jež má čistě organický původ, a to jen proto, že v ní hledám zjevnou souvislost s aktuálním psychickým stavem, respektive její psychický základ. V tomto ohledu sehrály svou významně negativní roli mé letité peripetie s hledáním příčin úzkosti na poli nepsychiatrických medicínských oborů a hluboká frustrace z nekonečné řady mnohdy až absurdních zdravotních vyšetření, které ovšem nepřinesly žádný výsledek, krom opakovaných zjištění, že jsem organicky zcela v pořádku.
Podvědomě (a zcela iracionálně) jsem přestal medicíně věřit, ztratil jsem v ní svou původní důvěru. Od té chvíle vnitřně odmítám jakýkoli invazivní lékařský zákrok. Dospěl jsem k opačnému extrému, doprovázeném řadou nových fobií. Od strachu z odběru krve až po děs z „odvrtání“ banálního zubního kazu. Poznal jsem ze zákulisí medicíny příliš mnoho. Uvnitř mnoha oborů jsem očekával existenci nesmírně složitých, až posvátných postupů, ale k mému úžasu jsem objevil jen řadu poměrně jednoduchých a nikoli všemocných a všespásných postupů, kterých užívají k léčbě druhých lidé z masa a kostí, kteří se mnohdy dopouštějí chyb.
Onen laický náhled do nitra medicíny způsobil malou duševní katastrofu právě proto, že je stále především laický. Pokud to není nezbytně nutné, vyplatí se po příčinách organických nemocí z pozice laika nepátrat, nestudovat symptomy jednotlivých nemocí a nezkoušet „pochopit medicínu“. Uvážíme-li, že řada informací z oboru se k nám laikům dostává již značně zkreslená či vytržená z kontextu základního medicínského vzdělání, můžeme konstatovat, že soukromé medicínské badatelství ve stavu vnitřní nepohody může vyvolat jen další nadbytečné komplikace. Odlišit ve stavu úzkosti somatické od psychického (co je „jen“ psychická nástavba a co organický podklad) je nadmíru složité a řada psychiatrů bere tento úkol v současnosti zcela vážně, coby výzvu ke klinickému výzkumu.

Psychoterapie v mém případě způsobila ještě jeden zajímavý fenomén, o němž jsem se minule zmínil jen okrajově. Tehdy jsem jej nazval „zájmem o psychologii a psychiatrii“. Tento deklarovaný zájem má svá mnohá pozitiva a zcela jistě souvisí s vlastním začleněním do psychoterapeutického procesu. Začal jsem přemýšlet nečernobíle, ačkoli jsem si myslel, že mi toto vidění světa nebylo nikdy vlastní. Učit se pomalu rozumět sobě i ostatním je nesmírně cenné, ale … primárně jsem hledal vysvětlení pro své obtíže. Nejprve v literatuře čistě medicínské (laické povědomí o somatických chorobách mnohé lékaře nesmírně dráždí, a člověku s úzkostí ponejvíce ubližuje, protože ve chvílích záchvatu má na výběr z mnoha alternativ potenciálního onemocnění), následně v psychologické. Úskalí intenzivního zájmu o psychologii spatřuji (sám u sebe) v ignorování jiných oblastí života. Vše pro mne rázem získalo psychologický rozměr. Vybudoval jsem si své psychologické sídlo kdesi vysoko nad zemí (tedy opět mimo realitu), z něhož jsem občas shlížel dolů a analyzoval. Každý zkušený psycholog ví, že svou práci a zájem musí vyvažovat jinými, vcelku standardními aktivitami. V opačném případě riskuje šílenství a to doslova. Proto je (nejen) pro „zainteresované trpící“ dobré odkládat pravidelně psychologii stranou, vzít do ruky sekyru a jít naštípat dříví. Tento primitivní příměr ovšem neznamená nic jiného, než vlastní volání po životní harmonii a vyváženosti, pravidelnosti, disciplíně, rytmu …

Symptomy nemoci se tedy vrátily zpět. Období recidivy je obdobím velkého rozčarování, velkého zklamání a velké bolesti. Dělo se tak v okamžiku, kdy jsem byl již pevně přesvědčen o tom, že to nejhorší mám vybojováno. Už se nechci ptát proč (ale ptám se stejně), nechci pátrat po skrytých spouštěčích (a přesto po nich pátrám), nechci se nemocí vůbec zabývat (a přesto se jí zabývám). Psychická zátěž je to hned trojí. Nemoc (v akutním stádiu) sama o sobě člověka velmi silně vyčerpává a otupuje. Nově narušuje mezilidské vztahy (a ponejvíce ty intimní), protože potřeba pomoci těch druhých se mnohonásobně zvyšuje. A nakonec vystupuje do popředí i pochybnost o správnosti kdysi nastoupené léčby.
Bolest recidivy má oproti prvním záchvatům odlišnou dimenzi. Při (i po) každém záchvatu sice dodnes pochybuji o tom, zda se nejedná o jeden z mnoha akutních, život a zdraví ohrožujících stavů, jejichž dopadů a konců jsem byl osobně přítomen a jež se dotkly pokaždé někoho z blízkých. Přesto kdesi uvnitř cítím, že se jedná o cosi důvěrně známého, co ke mně prostě patří a nejspíš i patřit bude, a to s určitými přestávkami a s nejrůznější dynamikou, až do smrti. Jen se tak trochu hořce ptám sám sebe, do které smrti, protože člověk s každým dalším úzkostným záchvatem vlastně umírá. Nicméně znovuobjevená úzkost je bezpochyby další obrovskou životní výzvou. Výzvou k nalezení nové racionality, které se mnohdy člověku, žijícímu s úzkostí nedostává. A také výzvou ke zlepšení vztahu k sobě samotnému a k okolnímu světu.

Jeroným Janíček, duben 2005 (Konfrontace č.3/2005)