Horalé, obecně prospěšní

Naposledy se o Horské službě a jejím financování mluvilo před rokem a půl. Dlouhá zima a metrové závěje i v očích veřejnosti tématu přidaly na důležitosti. Co se vlastně změnilo? HORSKÁ SLUŽBA změnila status, patří pod jiné ministerstvo a má víc peněz. Ostatní problémy zůstaly. Horští záchranáři dodnes nemají svůj zákon a jasná pravidla pro práci. Nemělo by to vadit jenom jim, ale i nám, potenciálním uživatelům jejich služeb.

Seděl jsem ve stanici Horské služby na Božím Daru a hlášení bylo stručné: „Páteř na Neklidu.“ Popadl jsem bundu, seběhl po strmých schodech dolů před stanici. Ve vteřině jsem seděl na skútru za záchranářem Šafaříkem, který si s sebou jako obvykle bral batoh se zdravotnickým materiálem. Dlahy, krční límec, ruční křísicí vak a obvazy. Nově disponují horalé i automatizovaným defibrilátorem, což je elektrické zařízení, které může pomoci při zástavě srdce. Většina lidí si myslí, že lidé z Horské služby jsou profesionální zdravotníci, ale pro poskytování první pomoci mají stejné oprávnění jako kterýkoli jiný občan. Takže pokud nespolupracují s lékařem dobrovolníkem, nemohou například podávat zraněným léky, jež jsou na předpis, a do příjezdu záchranné služby musí často vystačit s dobrým slovem. Bez ohledu na míru bolesti, kterou zraněný zakouší. A v Krušných horách není nic zvláštního, když ke zraněnému letí vrtulník až čtyřicet minut, protože nejbližší stanoviště Letecké záchranné služby je až v Plzni-Líních. Skútr zastavil u vleku, kde ve sněhu ležel tak pětadvacetiletý snowboardista. V tomto případě už ho prohlédl lékař Horské služby. Konstatoval podezření na poranění páteře a vysílačkou přivolal rychlou zdravotnickou pomoc z Karlových Varů. Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl čtvrté odpoledne a záchranka měla podle vyhlášky přesně patnáct minut na dojezd ke stanici na Božím Daru, kam jsme měli pacienta dovézt. Tři záchranáři mladíka předpisově položili na vakuovou matraci, která slouží ke znehybnění. Pak ho umístili do takzvané lodičky, již připevnili ke skútru, a mladíka přikryli oranžovou plachtou. Záchranná služba byla na místě ve tři čtvrtě na čtyři. Předání pacienta proběhlo hladce. Na posádce záchranky bylo vidět, že se s lidmi z Horské služby dobře zná. Jako by šlo o jeden záchranářský tým. Nejspíš nic výjimečného, jen za minulý rok Horská služba ošetřila 7731 úraz.

ZMĚNY? K LEPŠÍMU!

Rudolf Chlad je náčelník Horské služby pro oblast Krušné hory. Službě zasvětil většinu svého života a e-maily končí stylovým: „Horám zdar!“ Nastoupili jsme do modrého záchranného vozu s náhonem na všechna čtyři kola a vydali se na prohlídku okolních záchranných stanic. „Horská služba je rozdělena podle hor do oblastí. Pod ty spadají okrsky, které mají své záchranné stanice rozmístěné tak, aby pokryly co nelépe celé hory. V Krušných horách máme osm okrsků a dvanáct záchranných stanic. Na každé z nich má vždy někdo službu, což neplatí jen o několika málo stanicích, určených výhradně pro letní sezónu.“ Horská služba u nás existuje už sedmdesát let, takže už ji vlastně všichni považujeme za samozřejmost. Přitom právě její status se měnil často. Od roku 1990 existovalo Sdružení horských služeb ČR, kdy jednotlivé oblasti (Šumava, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky a Beskydy) měly svoji právní subjektivitu. V roce 2001 vznikl jeden právní subjekt - občanské sdružení Horská služba České republiky. To bylo financováno převážně z rozpočtu ministerstva zdravotnictví. O tom, že peněz není dost a u tísňové složky, jež je součástí Integrovaného záchranného systému ČR, není občanské sdružení zrovna optimální způsob organizace, se hodně mluvilo. Proto došlo v průběhu roku 2004 k dohodě, že Horská služba přejde pod ministerstvo pro místní rozvoj jako podpora cestovního ruchu. Na základě rozhodnutí vlády byla vytvořena obecně prospěšná společnost - Horská služba ČR, o. p. s., která od 1. ledna 2005 přebrala odpovědnost za činnost v České republice. Má svůj úřad v čele s náčelníkem-ředitelem, správní a dozorčí radu a zhruba stodvacetimiliónový rozpočet. Stačí to? Zatím ano, ale je jasné, že s prudkým rozvojem lyžařských areálů se zvyšují nároky na Horskou službu a ta nestačí držet krok. V každém případě se zlepšilo vybavení. Například auto, v němž jsme jeli, VW Transporter s náhonem na všechna kola, je jedním z osmi, která Horská služba nově dostala. Každé stálo přes milión. Na většině stanic jsou k dispozici sněžné skútry kanadské výroby. Na těch velkých disponují i terénními čtyřkolkami pro letní období. Podobně se zlepšilo i další technické vybavení, včetně osobní výzbroje. Každý člen Horské služby včetně dobrovolníků dostává oblečení a výstroj v hodnotě zhruba padesát tisíc korun a má možnost (povinnost, chcete-li) absolvovat horolezecký, lyžařský a záchranářský výcvik. Vystoupili jsme na Neklidu, v lokalitě s pěti vleky ve výšce 1130 metrů nad mořem. Okolo nás svištěli lyžaři, vzduch byl čistý a ostrý, lehce sněžilo. Po pár krocích jsem se dostal až k okraji svahu, za nímž „končil svět“. Měl jsem chuť chvíli jen tak zírat do stříbrošedého neznáma, ale náčelník Rudolf Chlad mě zmrznout nenechal. Šli jsme debatovat na stanici. Materiální vybavení se totiž změnilo, ale povaha dobrovolné práce je pořád stejná. Horská služba v Krušných horách má sedm sezónních zaměstnanců, ostatní do celkových pětapadesáti, kteří tu slouží, jsou dobrovolníci. Novinka je, že mezi ně patří i lékaři. I když nebývají pravoplatnými členy, protože neprošli čekatelstvím, přísným výběrovým řízením ani horolezeckým a lyžařským výcvikem. „Slouží společně s našimi členy v okrscích, ale nezasahují v terénu při transportu zraněných. Ošetřují buď tady, na stanici, nebo jsou převáženi do terénu k úrazu. U nás v Krušných horách máme šest lékařů, kteří ovšem našimi členy už jsou,“ říkal náčelník Chlad. Lékař, jenž tu zrovna sloužil, byl atestovaný ortoped. Pro úrazy v horském terénu ideální specializace. Ptal jsem se na výši odměny. „Ani korunu. Dělají to proto, že je to baví,“ zdůraznil Chlad. Nejčastější zranění? Především zlomeniny horních končetin a dlouhých kostí, včetně páteře, a také úrazy hlavy. „V poslední době dochází ke srážkám lyžařů i snowboardistů ve vysokých rychlostech. Takové střety končívají těžkými poraněními podobně jako jízda mimo vyznačené a upravené tratě. A v létě je charakter úrazů podobný, jenomže se jich většina stane na horských kolech. V předešlém roce skončilo na našich horách smrtí sedmnáct úrazů.“ Zajištěný rozpočet, uniformy se jmenovkou, lepší výbava a spolupráce s lékaři. To jsou ty pozitivní novinky. Co tedy vlastně chybí?

ZÁKON JE ZÁKON

O jednoduchém zákonu, který by vymezil práva a povinnosti státem zřizované Horské služby, se mezi politiky diskutuje neuvěřitelných patnáct let. Bez něj ale nebude Horská služba plnohodnotnou součástí Integrovaného záchranného systému ČR jako hasiči, policie nebo záchranná služba, ale pořád jen spolkem dobrovolných obecně prospěšných horalů. „Nemůžeme nikomu nic přikazovat nebo zakazovat. Nevymáháme ani finanční náhradu za plané akce, protože to není nijak legislativně ošetřeno. Jsme pouze doporučujícím orgánem,“ komentuje Rudolf Chlad. „Veřejnost víceméně respektuje snad jen uzavírání lavinových svahů pomocí výstražných cedulí, pokud hrozí lavinové nebezpečí. Nicméně zakázat přístup do vyloženě nebezpečných míst a ochránit tak přímo zdraví lidí nemůžeme. Na druhou stranu je pravda, že nestojíme o to, být policií našich hor.“ Nový zákon, který by Horské službě umožňoval například uzavřít zledovatělou sjezdovku, kde se ten den zranilo už několik lidí, případně nebezpečné běžecké tratě a lavinové terény, neexistuje mimo jiné i proto, že by narazil na zájmy vlekařské lobby. Dnes je to tak, že úrazy vlekaře příliš nezajímají, je na Horské službě, aby se o zraněné postarala. Náčelník Horské služby ČR Jiří Brožek vysvětluje: „Zákon se připravuje, snaží se vycházet i ze zákonů v okolních státech. Narážíme ale na neustálé problémy, protože většina pojmů u nás existuje historicky bez jakéhokoli podkladu. Například pojem sjezdová trať. Každý ho zná, ale nikde není popsán. Jak tedy potom stanovit pravidla pro chování na sjezdových tratích!” Zásadní problém je i to, že nejsou ničím stanoveny povinnosti a práva pracovníků Horské služby, provozovatelů lyžařských areálů či návštěvníků hor. Jenže zákon není jen v zájmu Horské služby, ale i jejích klientů. Neexistují vlastně žádné standardy, podle nichž by byla poskytována horoslužebníky první pomoc, a z nich odvozená odpovědnost. Takže musíme spoléhat na to, že na svahu zasáhnou profesionálně. Stěžovat bychom si totiž mohli stejně málo, jako kdyby nám špatně poskytl pomoc kterýkoli z okolních lyžařů. Červené bundy Horské služby mají u leckoho autoritu, ale v zákoně a na sjezdovkách se to zatím neprojevuje. Opravdu se k jejím členům chováme spíš jako k obecně prospěšným dobrovolníkům. Možná by pro zvýšení respektu pomohlo několik citací z ceníku činností, které účtuje Horská služba cizincům. Peníze v nás obvykle vzbuzují více respektu než obětavé dobrovolnictví. Tady jsou: Běžné ošetření 26 eur Ošetření a transport z terénu (do 3 km) 128 eur Ošetření a transport po nehodě na nedostupném místě 320 eur Pátrací akce - základní sazba 665 eur Vyproštění a transport zemřelého z nepřístupného terénu 358 eur Jen tak mimochodem, cizinci prý většinou platí bez odmlouvání.

Jeroným Janíček, Reflex 11/2006
Fotografie k reportáži o Horské službě najdete ve Fotogalerii