Hledáte svého psychoterapeuta ?

Psychoterapie bývá často zaměňována za psychoanalýzu, jejímž duchovním otcem je Sigmund Freud. Psychoterapeutických směrů je ale dnes více a při hledání toho „svého“ psychoterapeuta je dobré vědět, co od něj můžeme očekávat. Kvalifikovaným průvodcem po neznámém světě psychoterapie je docent ZBYNĚK VYBÍRAL (45) z brněnské Masarykovy univerzity. Čím tedy psychoterapie obvykle je a čím rozhodně není?

Jaký je rozdíl mezi psychoanalýzou a psychoterapií?

Nejprve byla psychoanalýza, pak teprve - v opozici k ní - vzniklo několik set dalších psychoterapií. Zatímco psychoanalytik dodnes rozebírá člověka anebo mu slouží svými otázkami a komentáři k tomu, že se pod jeho „dohledem“ rozebírá sám, ostatní psychoterapeutické směry jsou zaměřeny odlišně. Jedno ale mají společné: jde o setkávání s druhým člověkem, kterému nabídneme takový vztah, jaký mu často nikdo jiný nenabízí: velmi otevřený a upřímný, s respektem, trpělivostí.

Psychoterapeutických směrů jsou dnes stovky. Které z nich patří mezi nejrozšířenější?

Ve zdravotnictví určitě kognitivně behaviorální směr. Máte-li depresi, kognitivní terapeut s vámi probírá (dnes často i podle manuálu, jenž ho „vede“) vaše myšlenky, kterými si tu depresi udržujete a posilujete. A zkouší je s vámi měnit. Mění vaše přesvědčení o vás samotných, jež tu nemoc udržuje. Více behaviorální terapeut s vámi bude nacvičovat, co a jak druhým lidem říct, jak se u toho tvářit; vyzkoušíte si to s ním, třeba i natrénujete. Mimo zdravotnictví převažuje gestalt terapie, rogersovský přístup a systemický přístup. Takzvaný gestalt terapeut bude pátrat po tom, co je pro vás ve vaší depresi „to hlavní“, co nejvíce cítíte - bude pracovat pomaleji, emočně vás podpoří. Rogerián zas založí vztah s vámi na přitakání, vřelosti, bude vás podporovat, abyste byl sám sebou a sebe samého přijal. Systemický terapeut bude zvláštně konverzovat a posilovat vaši zodpovědnost za změnu. Jsou to jen hrubé zkratky, ale snad naznačují různé jiné způsoby, než je jen psychoanalyzování. Šíří se obliba rodinné terapie, i když ji pohříchu málo terapeutů dělá, snad proto, že je velmi pracná. Velkou tradici má skupinová terapie. Nejrozšířenější je to, že jsou terapeuti „eklektiky“ -vybírají, co se právě hodí. Myslím si, že je správné vybírat neboli „šít na míru“ konkrétnímu člověku. Vyžaduje to od terapeutů, aby neuměli jen „to své“, jenom jeden přístup. V Evropě se postupně prosazuje, aby uměli dobře minimálně dva přístupy. Velmi často je jedním z nich psychoanalytická terapie a druhý směr si pak volí z více možností.

Převládá názor, že psychoterapie je určena jen pro bohaté a znuděné životem. Je to tak, nebo může pomoci všem, kdo o ni projeví zájem?

Slovo „všem“ je moc odvážné. Pomůže těm, kdo si sami opravdu pomoci chtějí a k tomu si najdou terapeuta, jenž jim sedne. Jsou lidé, kteří k terapeutům docházejí kvůli kultivaci sebe samého (tak trochu z „rozmaru“). Možná jim vztah s terapeutem nahrazuje jiné vztahy, jež jim scházejí. Řada lidí řeší u terapeutů manželské problémy nebo zdánlivě jiné problémy, které však nejde oddělit od jejich manželství, rodičovství, exmanželství, sexu, schopnosti či neschopnosti komunikovat v partnerských vztazích. Opravdu hodně lidí potřebuje pomoc, aby mohli jakž takž - anebo líp - žít v partnerství. Psychoterapeut léčí především svým profesionálním vztahem. Tím, že mezi ním a člověkem vznikne důvěra k tomu, bavit se doslova o čemkoli. A tato potřeba se týká jak těch, kdo chtějí terapii použít ke změně něčeho na první pohled detailního nebo nepatrného (třeba že se stydí otevřít ústa a mluvit, protože jim mezerou mezi předními zuby prohvizduje), tak těch, kdo smrtelně vážně trpí třeba depresí nebo příznaky schizofrenie. Mnoha lidem stačí navštívit terapeuta méně než šestkrát - a dojde u nich ke změně k lepšímu. Po čase třeba potřebují takovou dávku zase, ale to není nic špatného. Dlouhodobou psychoterapii potřebují především ti lidé, kteří měli vážně pochroumaný vztah s matkou nebo otcem či oběma. Terapeutka či terapeut jim vlastně dodávají něco z toho nejzákladnějšího, co jim v životě scházelo nebo co bylo pokažené.

Co psychoterapeut dodává pacientům, jejichž nemoc vyžaduje dlouhodobou terapii?

Na prvním místě naději. Nadopuje ho opatrným optimismem, povzbudí ho, uklidní, umenšuje jeho komplexy, umenšuje mnohé jeho iracionální a sebepodrážející myšlenky. Ale hlavní je naděje, že bude líp. Možná to vyznívá úplně triviálně, ale je to tak. Toto očekávání, že bude líp, se mimochodem samo o sobě z mnoha procent podílí na efektu psychoterapie. Naděje je někdy silná jako několik balení antidepresív.

Kdy podle vás nastává ten správný čas pro vyhledání psychoterapeutické pomoci?

Těžko říct. Máte-li kolem sebe neterapeuty, se kterými můžete své problémy rozebrat a máte zkušenost, že vám pomohli, že umějí poslouchat a hned vám neradí nebo neskáčou do řeči, nemusíte za psychoterapeutem. Jsou ovšem vážnější příznaky toho, že se děje něco, co nezvládne kamarád: nenadálá silná úzkost, blud, chuť zemřít, upadání do těžší a těžší deprese - pak bych neoddaloval návštěvu odborníka ani o týden.

Jak poznáme toho pravého psychoterapeuta?

Pocítíme k tomu člověku důvěru. Ověřujeme ji z různých stran, různými fintami, zkusíme na něj být třeba odměření nebo drzí, a když terapeut vydrží naše provokace a testy, je náš.

A jak poznáme ten pravý psychoterapeutický směr?

Přístup nebo směr je pro řadu lidí stále vedlejší. I když někteří nechtějí pohybovat po stole kameny a nazývat je jmény příbuzných, jiní nechtějí tančit nebo zařvat zplna hrdla, když jim terapeutka zavelí. Ostatně „ten pravý“ terapeut vás nikdy nebude do ničeho nutit. Pokud vám něco z jeho stylu nebude vyhovovat, přizpůsobí se on vám. Nebude přizpůsobení chtít po vás.

Tvrdíte, že na zvolené psychoterapeutické metodě příliš nezáleží. Jaké jsou tedy univerzální cíle psychoterapeutické práce?

Cíl si stanovuje člověk, který terapii vyhledá. Až na výjimky to platí. Málokdy stanoví cíl terapeut - snad u některých z těch lidí, kdo jsou do terapie posláni. Takže není univerzálních cílů, jsou vždy subjektivně jiné. Ale většina lidí se nechce už trápit, chce, aby jim bylo líp, chce lépe fungovat. Těm, kteří by chtěli „opravit“ hlavně partnera, terapeut jejich cíl samozřejmě posune k realitě nebo ho nepřijme. Obecně platí, že na nerealistické velké cíle by seriózní terapeut neměl přikývnout. Může se snažit trochu pomoci. To stačí. Dalším dobrým cílem je stanovit si, aby můj pacient v dohledné době psychoterapeuta (a tedy mě) nepotřeboval. Což neznamená chtít se ho zbavit, ale učit ho, aby si poradil sám.

Ve společnosti je stále rozšířená představa o psychoterapeutech, kteří svým pacientům v terapii radí, co mají dělat, jak se chovat, rozhodovat, jednat.

Učit někoho něčemu nemusí být špatně. Role rádce a aktivního průvodce může být jednou z možností. Důležité je myslet na to, abychom neřešili problémy za pacienta, nesnímali z něj zodpovědnost, ale naopak ho uschopňovali pro život. On ho žije mimo naši ordinaci, ne v ní! Nejsem zásadně proti radám. Vždycky budou lidé, již budou chtít poradit, a lidé, kteří budou chtít jen vyslechnout a nenásilně doprovázet životem. Je regulérní být někdy učitelem a někdy zase spolupoutníkem kráčejícím po boku druhého. Záleží na tom, co potřebuje pacient. Ne na tom, co si myslí odborník, že pacient potřebuje.

Akceptuji rady, o nichž jste už hovořil. Rady, jak si poradit sám. Dál už bych se bál jít.

Je pravda, že direktivní vedení pacientů ve smyslu: Po sezení oslovte na ulici prvního a třetího a sedmého člověka, kterého potkáte, a vždy ho požádejte o kapesník, vyzkoušejte si pocit trapnosti, oslavte, že jste to dokázala, a uvidíte, že se váš stav zlepší - takový styl práce patří víc do historie psychoterapie než do terapie současné. V té historické, rané a někdy direktivní terapii často rádci zneužívali auru vytvořenou už kolem jejich jména. Byli to zakladatelé směrů, mysleli si, že si mohou dovolit radit „natvrdo“. Dnes jsou těchto jejich rad plné regály knih, ale často to k ničemu není. Lidé jsou různí, je potřeba pro ně eventuální radu hledat, ne jim nějakou hotovou dávat.

Psychoterapeutický proces mívá i své vedlejší účinky. Jaké jsou ty nejčastější?

Přenos nereálných očekávání na terapeuta. Pacient si třeba myslí, že terapeut, ten si umí se vším poradit. Závislost na něm. Nejrůznější zkreslení osoby terapeuta: idealizace, zavržení. Za nejzávažnější vedlejší účinky ovšem považuji to, že terapie má dopad i na lidi, s nimiž pacient žije. I když je v léčbě jen on sám, má to dopad na jeho partnerku, děti, rodiče. Když se psychoterapie nepodaří, a bohužel se tak každá desátá nepodaří, může dojít i ke zhoršení duševního či psychického stavu pacienta, může dojít k poškození jeho vztahů. Nechci házet nezdary na naše pacienty, ale i ti sehrají roli v tom, jestli něco vyjde, nebo ne. Málokdo je v pravém slova smyslu nevinnou obětí terapeutova packalství nebo nemorálního chování.

Jaké atributy mívá nepodařená terapie?

Psychoterapie se nepodaří, jestliže má nulový efekt. A uškodí tehdy, kdy má podíl na zhoršení pacientovy situace. V USA byly publikovány odhady, že ve dvou až 20 procentech terapií dochází k nezvládnutí erotiky, k fl irtu nebo sexuálnímu kontaktu. Nezvládnutí vidím i tam, kde se psychoterapeut na svého pacienta oboří, rozzlobí, zatíží ho výčitkami. Od toho své pacienty nemáme! Nebo ho obereme o optimismus či něco, co mu fungovalo, v dobré víře, že ho zbavujeme naivity nebo psychické obrany.

Ve své poslední knize, Psychologie jinak, píšete, že v budoucí psychoterapii bude vykladačem i expertem na obsah terapie sám pacient. Psychoterapeuty budoucnosti vidíte jako pomocníky těchto expertů.

Úkolem terapeuta není aplikovat teorii. Vždy je sporné postupovat podle manuálu! A tohoto praktikování ve světě přibývá. Zapomeňme, jak se postupuje s těmi a těmi „typy“ pacientů. Vůbec není správné uvažovat o typech lidí! Každý člověk je originál. A teprve až ho začneme poznávat, ukáže nám cestu. Pokud nám bude důvěřovat. Jestliže uznávám, že expertem na svůj život je on, pak si teprve s ním vytvářím hypotézy, s ním si je ověřuji, to jest on je může poopravit, prostě - spolupracujeme spolu. Je to náročnější směr než opřít se o teorii, o interpretace, o sled kroků, podle něhož nejdřív s pacientem uděláte tohle, pak tohle. Vidím psychoterapii jako velkou improvizaci.

Kladete nemalé nároky na osobnostní výbavu těch, kteří praktikují psychoterapii. Jste obdobně přísný i sám k sobě?

Po čtrnácti letech si dávám -a to už čtvrtým rokem - pauzu od poradenské psychoterapie, jíž jsem se věnoval. Věnuji se psychoterapii publikačně, edituji časopis, dělám něco jako diplomacii kolem oboru, probírám se výzkumy účinnosti, přednáším. Připravil jsem s několika dalšími kolegy nový univerzitní obor. Už tím se psychoterapii dostává samostatnosti a prestiže. Mimochodem od praktikování psychoterapie jsem odešel v době, kdy jsem si přiznal, že jsem jako praktik vyhořel. Terapie mě, oproti oněm jiným činnostem, přestala bavit. Myslím, že jsem to vyhodnotil přísně sám k sobě.
_

Doc. PhDr. ZBYNĚK VYBÍRAL, PhD., se narodil 3. října 1961 v Uherském Hradišti. Vystudoval češtinu a psychologii na FF UK v Praze. Obor klinická psychologie absolvoval na FF UP v Olomouci. Stal se docentem v sociální psychologii. Patnáct let pracoval jako praktický psycholog - poradenský psychoterapeut. Vedl také manželskou a rodinnou poradnu. Má výcvik v psychodynamickém výcviku typu SUR a výcvik v manželské a rodinné terapii. V současnosti je vedoucím katedry psychologie na fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, na níž se letos otevírá magisterský obor psychoterapie. Byl pět let zástupcem ČR v Evropské psychoterapeutické asociaci. Nyní zastupuje ČR v pracovní skupině pro psychoterapii Evropské federace psychologických asociací a působí také jako šéfredaktor odborného časopisu Psychoterapie. Je autorem knih Vymoderovaný svět (1997), Vyšokovaný svět (2003), Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci (2003), Psychologie komunikace (2005) a Psychologie jinak (2006).

Jeroným Janíček, Reflex 15/2007
Foto: Tomáš Tichý

Kompletní znění rozhovoru naleznete na adrese:
http://psych.fss.muni.cz/vybiral/download.php?sekce=3