Do smrti zbývají čtyři minuty života

V americkém Dallasu se od roku 1966 jednou za pět až sedm let koná mezinárodní konference International Consensus on ECC & CPR, která hodnotí znalosti z resuscitace a akutní srdeční péče. Letos se jí zúčastnilo tři sta padesát špičkových kardiologů, anesteziologů, pohotovostních lékařů a pediatrů z celého světa. Poprvé byl mezi nimi i český lékař MUDr. VÍT MAREČEK (42), předseda České rady pro resuscitaci a člen výkonného výboru Evropské rady pro resuscitaci.

Resuscitace je jednou z mála oblastí medicíny, kde dochází v globálním měřítku k hledání shody v léčebných postupech. Jak se konkrétně dotýká obyvatel České republiky?
Resuscitovat znamená oživovat. Jedná se o soubor znalostí a dovedností, které dávají lidem se zástavou dechu a krevního oběhu šanci žít. Odhaduje se, že pokud by byla účinná resuscitace poskytnuta laiky včas, tedy do příjezdu zdravotnické záchranné služby, mohl by být zachráněn v České republice ročně život zhruba 20 000 obyvatel, to je jedno malé okresní město! Bohužel u nás umí dávat efektivní první pomoc jen minimum lidí. Asi dvě procenta, což je více než tragické zjištění.
Pokud přesvědčíme obyvatele, že by měli zvládnout alespoň základy první pomoci, že několika vcelku jednoduchými úkony mohou zachránit a zároveň být i zachráněni, teprve pak začneme být vyspělou zemí.
Myslíte si, že část prostředků vynaložených na rozvoj profesionálního záchranného systému by mohla být mnohem lépe a s vyšším efektem využita, vloží-li se do výuky laiků?
Určitě. Pokud u člověka dojde k srdeční zástavě, pak má dotyčný bez účinné pomoci zhruba čtyři minuty života. A je naprosto nereálné, aby zdravotnická záchranná služba, i kdyby měla sebelepší dojezdové časy, dostihla člověka s náhlou srdeční zástavou do tří až pěti minut, což představuje mezní hranici pro jeho úplné uzdravení.
Jak lze definovat zástavu srdce a jaké jsou její nejčastější příčiny?
Jde o kompletní ztrátu mechanické funkce srdce. Srdce se přestane pravidelně stahovat, obvykle v důsledku abnormálního srdečního rytmu, zvaného komorová fibrilace. Srdeční zástava se většinou projeví jako náhlá ztráta vědomí (kolaps) postiženého, který nemá hmatný puls a nedýchá. Okamžitá srdeční masáž a umělé dýchání jsou nezbytné. Komorová fibrilace je rychlý, chaotický a smrtelný srdeční rytmus. Za tohoto stavu není srdce schopné pumpovat krev a zajistit dodávku kyslíku do mozku a do dalších životně důležitých orgánů. Smrt nastává během několika minut, pokud není normální srdeční rytmus obnoven defibrilací, přiložením dvou širokých elektrod na hrudník postiženého a dodáním elektrického výboje.
Laik sice může po určitou dobu krevní oběh udržovat a okysličovat nepřímou masáží srdce a umělým dýcháním, defibrilaci ale neprovede.
To už naštěstí neplatí. Dnes máme k dispozici dva typy defibrilátorů. Manuální, které se stále používají v nemocnicích a na záchranných službách, a automatizované. Jsou to malé, bezpečné, jednoduché a lehké přístroje se dvěma nalepovacími elektrodami. Vedou zachránce krok za krokem pomocí zvukových a obrazových povelů podle naprogramovaného protokolu. Zaznamenávají a analyzují srdeční rytmus a dávají pokyn zachránci, zda má podat elektrický výboj. Tím se minimalizuje jakékoliv riziko, že by pacientovi mohl být podán elektrický výboj neoprávněně. Tyto přístroje je schopen bezpečně a efektivně použít kdokoliv, kdo je patřičně vyškolen. Nejen ve Spojených státech je jejich použití na mnoha místech již naprosto běžnou záležitostí.
Předpokládám, že ten, kdo automatizovaný defibrilátor obsluhuje, je vycvičen i v první pomoci?
Musí zvládat alespoň umělé dýchání a nepřímou srdeční masáž, umět v základech rozpoznat příznaky infarktu myokardu, mozkové mrtvice a srdeční zástavy. Pokud uvážíme, že k osmdesáti procentům srdečních zástav dochází doma, a až k šedesáti procentům z nich před svědky, pak musíme soustavně pracovat na tom, aby automatizované defibrilátory byly k dispozici nejen v sídlech velkých společností, na letištích nebo na úřadech, ale především v domácnostech rizikových osob. Zatím se ceny automatizovaných defibrilátorů pohybují okolo jednoho sta tisíce korun. Odhaduji, že za pár let budou cenově daleko přístupnější i široké veřejnosti.
„Z bývalého východního bloku jsem byl na konferenci jediný, což je pocta, hlavně pro Českou republiku. V praxi pak jde o možnost podílet se od této chvíle na celém procesu hodnocení a formulování nových doporučení a pravidel pro resuscitaci na celém světě,“ říká Vít Mareček.

Jeroným Janíček, Reflex 07/2005