Na téma úzkostných poruch a jejich léčby u nás už vyšla celá řada knih. V čem se liší ta vaše od těch ostatních?
Především v přístupu k tématu, o němž je opticky velmi složité napsat cokoli nového. Narozdíl od většiny autorů podobných knih mám „výhodu“ v tom, že jsem pocítil bolest chorobné úzkosti na vlastní kůži. Znám důvěrně její psychické i fyzické projevy, léčbu, nejrůznější záludnosti a její negativní dopady na kvalitu života. Vzhledem k mé profesi novináře byl už jen krůček k tomu, abych téma úzkostí zpracoval knižně… Ale k tomu bylo zapotřebí ujít velký kus cesty, abych se na nemoc mohl podívat s určitým odstupem, což nebylo a není snadné. Při samotném psaní mi velmi pomohla – na laika relativně slušná - orientace ve světě medicíny, přátelství s řadou vynikajících českých lékařů a základní znalost systému českého zdravotnictví. Zužitkoval jsem i zkušenost s přípravou a realizací knihy rozhovorů s psychiatrem profesorem Höschlem, který mi před třemi lety umožnil pár týdnů pracovat v Psychiatrickém centru Praha v Bohnicích a vidět svět duševních nemocí pohledem ošetřovatele. Svět lidí trpících závažnými psychiatrickými poruchami, které jsou svou hloubkou, intenzitou a dopady nesrovnatelně bolestnější než jakákoli existující neuróza.
Mít osobní zkušenost s jednou z úzkostných poruch asi nestačí na napsání knihy, která si klade za cíl pomáhat ostatním, kteří trpí obdobně…
Pokud se ptáte na impulsy, které mě vedly k napsání knihy, tak těch je opravdu více. Jedním z nich byly ohlasy na články, které jsem napsal o svých „setkáních“ s úzkostí do Konfrontací (dnes časopis Psychoterapie – pozn. autora). Lidé mi ve svých reakcích zpětně psali o tom, že se v článcích našli, že trpí podobně nebo stejně, takže jsem získal určitou jistotu, že mé postřehy nejsou mimoběžné a mohly by v knižní podobě někomu dalšímu pomoci. Ale tím hlavním impulsem k napsání nové knihy o úzkostných poruchách bylo opakované zjištění, že u nás chybí publikace, v níž by někdo laickým jazykem popsal, jak vypadá komplexní psychiatrické a psychologické vyšetření, jak si najít toho pravého psychoterapeuta, na jaká konkrétní pracoviště se můžeme v psychické krizi obrátit, nebo čím nám může při záchvatu masivní úzkosti pomoci zdravotnická záchranná služba. A také, že existuje i jiný účinný druh léčby úzkostných poruch, než jen vydatně protěžovaná kognitivně-behaviorální terapie. O úzkostných poruchách se navíc stále hovoří nebo přesněji píše jako o nemocech, které jsou dobře léčitelné a nejsou život ohrožující. A to pokládám také za velkou chybu.
Podle vás jsou úzkostné poruchy život ohrožující?
Samozřejmě. Podobně jako kterákoli jiná nemoc, například chřipka. Neznamená to, že záchvat masivní úzkosti musí nutně signalizovat infarkt srdce, jak se mnohdy mylně domníváme. Ale může. Jenomže to jsou velmi nepopulární věty, které nechce slyšet většina z nás, která zná dobře bolest úzkosti. Život je prostě plný nejistot, což některé z nás zneklidňuje více, než ty druhé. Zaregistroval jsem názor, že tímto způsobem podaná pravda je spíše kontraproduktivní a při léčbě působí demotivačně. Tento názor rozhodně nesdílím. V určité fázi nemoci máme na výběr. Buď se budeme do smrti trápit myšlenkami na smrt, nebo budeme žít a něco pro sebe dělat. Druhá varianta vyžaduje tvrdou práci na sobě a nikoli jen pasivní braní léků a podstupování psychoterapie. Nejsem v tomto ohledu vzorovým bojovníkem. Ale snažím se nepodléhat.
Co je podle vás na zvládání úzkostí nejtěžší?
To je stejně individuální, jako úzkost sama, a tak mohu hovořit opět jen sám za sebe. Nejhůře jsem se asi vyrovnával s tím, jak špatně chorobná úzkost a zaplavení masivní úzkostí vysvětluje druhým. Ať už je naslouchajícím lékař záchranné služby nebo kamarád. Představte si, že k vám přijede výjezdová skupina zdravotnické záchranné služby s lékařem, a ve chvíli, kdy je uvidíte ve svém zorném poli, veškerá úzkost opadne. To jsou mimořádně nepříjemné situace. Na otázku „Kde vás to bolí?“ nemáte najednou žádnou pravdivou odpověď. Máte v sobě jen doznívající strach ze smrti a později i výčitky z toho, že jste zalarmovali kompletní posádku záchranky. Nebo se úzkost naopak s příjezdem záchranky neumenší, ale vzroste, protože vaše příznaky připadají zasahujícímu lékaři přinejmenším divné a neví si s nimi rady, podobně jako jeho kolega na interním příjmu. Právě proto jsem do knihy zařadil kapitolu o zdravotnické záchranné službě, která přichází do kontaktu s lidmi prožívajícími záchvaty silné úzkosti možná nejčastěji. Jinak je na zvládání úzkostí asi nejtěžší samotné zvládání úzkostí.
V nové knize se věnujete i tématu stigmatizace duševně nemocných. Proč?
Nejprve chci odlišit stigma, které si s sebou nesou životem lidé, trpící závažnými duševními poruchami a ti, kteří mají neurotické obtíže. To jsou podle mne dva naprosto odlišné světy, ačkoli se tu a tam protnou. Stigma člověka, který je sužován například schizoafektivní poruchou má úplně jinou kvalitu, je pravděpodobně o mnoho hlubší a bolestivější, než u úzkostí. Takový člověk je daleko více zranitelný. Kapitola o stigmatizaci je v knize záměrně. Zlobí mě totiž relativně nové pojmy jako klient nebo uživatel psychiatrické péče, které by měly vést k destigmatizaci. Jenomže pokud nebudeme sami schopni přijmout fakt, že jsme psychiatrickými pacienty, pokud se na psychiatrii léčíme, mnoho se toho nezmění. Jsem zastáncem cesty, na níž se tyto pojmy alibisticky nezměkčují a neobcházejí, ačkoli se mi už párkrát v životě stalo, že mě samotného zranily. Navíc to, že někdo z duševně nemocného oficiálně udělá uživatele psychiatrické péče, není zárukou jakékoli změny k lepšímu v pohledu na duševně nemocné. Skutečná změna by se měla odehrát v hlavách lidí, kteří stigmatizují a to se nestane ustavením jakéhosi pseudokorektního jazyka. Změna je během na dlouhou trať, na níž běží společně s psychiatry a psychology i novináři a samozřejmě ti, kteří pomoc potřebují. Mnohdy stigmatizujeme samotnou psychiatrii, a to tím, že se stydíme za skutečnost, že jsme navštívili nebo navštěvujeme psychiatra. Jakmile se psychiatrie stane oborem oproštěným od neúnavně šířených nesmyslů a mýtů, a promění se v prestižní medicínský obor, stigma duševně nemocného, jako někoho, kdo vraždí na potkání, velmi rychle zeslábne až zmizí. Určitou naději v posunu k lepšímu vidím také v neustálém opakování základů psychiatrie skrze média, což se u nás vcelku úspěšně daří.
Jak vlastně kniha vznikala?
Nejprve jsem si sám pro sebe definoval témata, která mi v jiných knihách o úzkostných poruchách scházela a jejichž poznání by mi před lety usnadnilo celý proces hledání a nastoupení optimální léčby. Následoval výběr odborných spolupracovníků z oblastí psychiatrie, psychologie, interního lékařství, fyziologie, farmakologie a urgentní medicíny. Do všech těchto oborů, ale i do řady dalších, totiž úzkostné poruchy přesahují a prolínají se s nimi. S hledáním poradců mi významně pomohl ředitel Všeobecné fakultní nemocnice MUDr. Bříza, bez jehož pomoci a svolení bych nemohl využít potenciálu, kterým nemocnice disponuje. Začal jsem vést rozhovory s našimi předními lékaři, abych čtenářům mohl nabídnout více, než jen výčet tělesných projevů masivní úzkosti.
Například?
V knize najdete poměrně rozsáhlou kapitolu pojednávající o mozku, nebo o srdci. Důvod je prostý. Když trpíme chorobnou úzkostí, která se projevuje ve fyzické rovině, obáváme se často infarktu srdce nebo mozkové mrtvice. Jenomže mnohdy nemáme ani ponětí, jak srdce pracuje. Poznání těchto základních mechanismů nám může pomoci v tom, abychom se báli smrti méně, nebo alespoň přiměřeně. Ale vrátím se ještě ke vzniku knihy. Každá z kapitol je lektorována odborníkem na danou oblast. A knize jako celku poskytla záštitu Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN, respektive její přednosta, pan profesor Raboch. Pro mě osobně to znamená velmi mnoho, ale ještě více by to mohlo znamenat pro čtenáře. Je tu totiž jistá záruka, že se v knize neobjeví neověřené nebo zavádějící informace, ačkoli jsem musel na mnoha místech velmi výrazně zjednodušovat získaná fakta, což je vždy svým způsobem riskantní operace.
Jazyk, kterým je kniha psána, je také poměrně neobvyklý.
Nechtěl jsem, aby téma, které je samo o sobě velmi bolestné, bylo podáno jazykem, který tento nepříjemný fakt ještě umocní. Proto jsem si tu a tam dovolil lehkou nadsázku. Když jste v zajetí úzkostí, strachu ze smrti a neustálých obav o zdraví, může lehce ironizující styl zapůsobit pozitivně. Alespoň v to doufám. I přesto, nebo právě proto, jsem se snažil být při psaní knihy co možná nejcitlivější, protože jsem nezapomněl na chvíle, kdy mi sebemenší zmínka o smrti, ve spojení s úzkostmi, naháněla děs a hrůzu.
Která z kapitol je nejvíce subjektivní?
Nejspíše ta o úzkosti, kde se snažím popsat její proměnlivost a neuchopitelnost, ačkoli to může znít jako protimluv. Nemálo subjektivního najde čtenář i v kapitole o komunikaci se zdravotnickým personálem nepsychiatrických oborů a také v kapitole o psychoterapii. Právě v posledně jmenované kapitole jsem čerpal výhradně z vlastních zkušeností. Ale všechny subjektivní kapitoly byly stejně ve finále „usměrněny“ asistentem Andersem z Psychiatrické kliniky VFN a 1.LF UK, který věnoval knize velmi mnoho svého času a úsilí. Na rozdíl ode mne viděl asistent Anders stovky pacientů a řadu z nich léčil a léčí, takže je tu určitá garance, že kniha nebude příběhem jednoho úzkostného muže, ale dobrým pomocníkem pro mnoho tisíc (nejen) úzkostných žen a mužů. V populaci se totiž vyskytuje 18% lidí, kteří trpí jednou z úzkostných poruch, což je naprosto šokující číslo, přičemž až 33% populace má lehčí neurotické obtíže.
Takže vaše kniha je určena především těm, kteří trpí jednou z úzkostných poruch?
Ne tak docela. Logicky kniha cílí na ty, kteří se ještě nerozhodli vyhledat adekvátní odbornou pomoc a nechtějí nebo neumějí slyšet a číst slova o tom, že příčina jejich obtíží může být psychického rázu, ale tak trochu to už tuší. Dalšími adresáty knihy jsou příbuzní, partneři a přátelé těch, kteří silnými úzkostmi trpí. Velmi významnou cílovou skupinou, pro níž je kniha psána, jsou medici, lékaři a střední zdravotnický personál nepsychiatrických oborů. Právě tito odborníci mohou významně přispět k umenšení utrpení, které sebou prožívání masivní úzkosti nese.
Praha, duben 2008
Zdroj: Nakladatelství Portál