Rozhovor s autorem Jeronýmem Janíčkem, který pro naše nakladatelství připravil knihu rozhovorů s Cyrilem Höschlem.
Čím Vás osobnost Cyrila Höschla oslovila a jak se Vám spolupracovalo na přípravě knihy rozhovorů?
S panem profesorem se spolupracovalo báječně, a nemalou zásluhu na tom, že si Cyril Höschl dokázal najít ve svém nabitém programu čas na realizaci knižního rozhovoru má i jeho skvělá asistentka, nesmírně milá a vstřícná dáma, paní Jarošová. A osobnost Cyrila Höschla? Člověk, který nemá rád přetvářku, předstírání a především neupřímné výrazy nekritického obdivu, respektive servilitu. Domnívám se, že dokáže ocenit přímost, otevřenost a přiznání chyby. Dostat se Cyrilu Höschlovi “pod kůži” trvá dlouhou dobu a je otázkou, zda se mi to alespoň trošku podařilo, jestli to čtenář v knize pozná. Höschl mne oslovil ještě něčím. Svým akademickým šarmem, který jsem zažil jen u profesora Rudolfa Zahradníka. Často jsem na čestného předsedu Akademie věd v průběhu rozhovorů s profesorem Höschlem vzpomínal.
Co vše se čtenář dozví a pro koho je kniha určena?
Kniha je určena pro všechny, které zajímá osobnost Cyrila Höschla. Ale to není zdaleka jediná cílová skupina čtenářů. Byl bych moc rád, kdyby se knižní rozhovor dostal do rukou medikům, lékařům a zdravotnickému personálu nepsychiatrických oborů (ti svým přístupem často nevědomě duševně trpícím zcela zbytečně ubližují), dále všem laickým zájemcům o psychiatrii a psychologii a v neposlední řadě také těm, kteří sami trpí. Ta kniha je věnována vlastně těm, kteří si den co den procházejí peklem vnitřního utrpení a jsou v něm a s ním sami. Nebo zůstávají nepochopeni, jsou odmítáni, uráženi, ponižováni a stigmatizováni. A co se čtenář dozví? Kromě tradičního vhledu do Höschlova osobního a profesního života, řadu dalších zajímavých faktů. V knize najdete skromný výlet do dějin péče o duševně nemocné, snažíme se v ní také zbořit několik velkých mýtů o psychiatrii (nebo na jejich nesmyslnost alespoň upozornit) a často se v průběhu hovorů dostáváme k mé oblíbené disciplíně - psychoterapii.
Co Vás při rozhovoru s Cyrilem Höschlem zaujalo nebo překvapilo?
Naše rozhovory mně tu a tam připomínaly psychoterapeutická sezení. Ale jen vzdáleně…Možná, že mi v osobě pana profesora “zrcadlil” někdo blízký, kdo mi kdysi hodně scházel. Ale to se v životě stává zcela běžně. A tak jsem své odchody z jeho pracovny různě oddaloval a používal k tomuto účelu nejrůznějších “odborných záminek”, protože mi s bylo s panem profesorem dobře a chtěl jsem v jeho přítomnosti setrvat co možná nejdéle. Překvapila mne i jeho schopnost odpovídat na otázky bez jediného zaváhání. Navíc jsem měl tu a tam pocit, že mne zkouší, takže jsem přitom hodně bojoval sám se sebou a se svou omezenou sumou znalostí z oblasti psychiatrie. A ještě něco. Pan profesor miluje černorybízový džus. To je myslím pro veřejnost zcela zásadní informace.
Cyril Höschl je známý český popularizátor psychiatrie, jak Vás osobně zajímá tento obor spojený s “léčením lidských duší”
Na základě zkušenosti s předešlým knižním rozhovorem, který jsem vedl se současným panem prezidentem, jsem se rozhodl, že mé další knihy budou výhradně souviset s mou profesní orientací. Mám na mysli knihy rozhovorů, nikoli beletrii. Zažil jsem totiž řadu mediálně poměrně zlých reakcí na adresu předchozího knižního rozhovoru, kdy si například pan Slomek z Lidových novin řešil skrze mou knihu s panem prezidentem, jakési své “dlouhodobé trauma z Klause”, namísto toho, aby se pokusil o seriozní literární kritiku. A takových pánů Slomků se našlo bohužel více. Mimochodem, s Václavem Klausem se na knize spolupracovalo skvěle, Klaus je výtečný rétor, vzdělaný a velmi společenský člověk, ačkoli jeho osobnost média ještě před nedávnem spojovala s arogancí. Nepamatuji se, že by se tak někdy vůči mně pan prezident zachoval, a to jsme se několikrát dostali do poměrně ostrých názorových střetů. Jenomže mnohé stále baví spřádat konspirativní teorie a tak jsem se od jednoho kolegy-novináře dokonce dozvěděl, že autorem knižního rozhovoru s panem prezidentem nejsem údajně já, ale někdo úplně jiný. A to už Vám začne být trochu smutno, zvláště když si vzpomenete na stovky hodin, strávených přípravami na rozhovor. Svou první “rozhovorovou knihu” mám opravdu rád a jsem za ni Václavu Klausovi dodnes vděčný. Ale zpět k Vaší otázce. Především mne fascinuje psychoterapie, kterou “trénuji” sám na sobě již čtvrtým rokem. Ve chvíli, kdy jsem vstoupil do terapeutického procesu, začal se ve mně postupně probouzet zájem o psychologii a psychiatrii, což je také vcelku běžná věc. Následně jsem absolvoval roční e-learningový kurs psychoterapie, který vedl úžasný psychoterapeut, pan doktor Vybíral, kterého mnozí čtenáři Portálu jistě důvěrně znají. Zprostředkoval mi pohled na psychoterapii z úplně jiného úhlu. Pana doktora Vybírala si skutečně vážím a to nejen pro jeho hluboké vzdělání, ale především pro cit, kterým dokáže vnímat a vyhodnocovat neviditelné duševní procesy, probíhající “kdesi uvnitř” lidských bytostí. V létě tohoto roku jsem prožil také několik báječných (a též báječně placených) služeb, coby ošetřovatel v Psychiatrickém centru Praha, jehož je pan profesor Höschl ředitelem. Potřeboval jsem se kvůli chystanému knižnímu rozhovoru dostat do užšího kontaktu s pacienty. Za těch pár služeb jsem stačil několikrát vytřít chodbu na uzavřeném oddělení, vynést pár pytlů odpadků, rozdat desítky snídaní, obědů a večeří a zhruba stokrát změřit teplotu pacientům. Pro mě osobně byly lidsky nejpříjemnější vycházky s pacienty, kde se dokonale stíraly ,na oddělení jinak viditelné, hranice mezi mnou a pacienty. Byli jsme spolu, byli jsme partnery a akorát jsem tu a tam musel dávat pozor na to, aby někoho z nich (včetně mne) nepřejelo auto. Teprve v Bohnicích mi došlo, jak si společnost “váží” práce sester a nižšího zdravotnického personálu. Od srdce bych přál paní ministryni zdravotnictví, podobně jako celé naší vládě (včetně ministerských úředníků), aby si zkusili uživit rodinu za plat ošetřovatele nebo sestry. Je malým zázrakem, že v našem zdravotnickém “systému” tu a tam narazíme na ochotný střední a nižší zdravotnický personál, který je nám schopen pomáhat. Společnost si bohužel těchto lidí začne všímat teprve ve chvíli, kdy je sama potřebuje a pak se náramně diví, jak je možné, že jsou tak mizerně ohodnoceni.
Jeroným Janíček
za rozhovor děkuje Veronika Vašková, Portál