Podle Höschla se farmako-přístup a psychoterapie v psychiatrii sbližují
PhDr. Zbyněk Vybíral - Konfrontace č. 3/2005
Höschl, C., Janíček, J.: Kde bydlí lidské duše. Praha, Portál 2004. Stran 173. Cena 209 Kč.
Psát o knižním rozhovoru Jeronýma Janíčka s psychiatrem Cyrilem Höschlem v časopise pro psychoterapii musí mít nějaký důvod. Ten důvod je prostý: kniha je poučná právě i pro psychoterapeuty… Jednak zastáním se psychoterapie, jednak některými spornými, až pochybnými výroky. Když k tomu přičtete živou a lidskou zpověď známého psychiatra (o rodu, rodině, dospívání, vzdělání, pacientech), a výborné, zasvěcené otázky a podněty Jeronýma Janíčka – máte před sebou knihu čtenářsky poutavou.
Co nás zajímá, jsou Höschlovy postoje k psychoterapii. Zdánlivě to vypadá a na některých stranách tak působí, že ji Höschl bere „pod křídla“. Několikrát připomene, že psychoterapie může mít dopad na nervový systém, na léčbu a úzdravu – srovnatelný s léky („Mechanismus účinků léků, například… antidepresiv, spočívá v tom, že odbrzdí geny pro růstové nervové faktory, které působí zlepšení synaptické plasticity, výživy, košatění a hustoty synaptických spojů, čili působí neurotrofně. Pointa je v tom, že téhož lze dosáhnout dobře zvolenou psychoterapií, i když zpravidla v menší míře a obtížněji.“ – s.65; srov. rovněž výroky na s. 42-43); vypadá to tak, že Höschl se zastává jak farmako-péče, tak psychoterapie. Janíček s Höschlem krouží hlavně kolem péče o druhé lidi, kolem terapeutů, kolem psychiatrie, moci nad pacienty, uspokojení lékařů, kolem depresí, nemocí, kontaktů s pacienty, kolem neuróz, slov blázen a šílenství, ale kolem „kvality“ terapeutů, kolem jednotlivých psychoterapeutických přístupů… Takže komentáře k psychoterapii najdeme leckde. Drobný problém vyvstane, když se těmto pozitivním zmínkám o psychoterapii podíváme blíže „na zoubek“ (za klišé se omlouvám).
Záhy po vyzdvižení psychoterapie totiž následuje např. zmínka o „psychologických tricích“ nebo přirovnání psychoterapie k tomu, že chirurg vysvětlí svému pacientovi, proč ho musí operovat (s. 64-65). Když si k tomu přidáte tvrzení, že psychoterapií lze pacienta poškodit ještě brutálněji než léky (s. 47), zaváháte. Neváhám nad tím, jestli se Höschl vyjadřuje o psychoterapii kladně – to vidím a čtu (a s úvahou o občasném poškození psychoterapií souhlasím), váhám nad tím, jestli není psychoterapie v Höschlově podání zjednodušena a její obrázek podáván mírně zkresleně. Ovšem – každý, kdo „podává obraz“, ho subjektivně zkreslí… Na stranách, kde komentování psychoterapie vrcholí (viz především 64-65 a pasáže ze stran 101-111), se např. ve sporu s Janíčkem dovolává pasivních pacientů, jimž vyhovuje lékař – vůdce a neměli by trpělivost s psychoterapií; dovolává se i toho, že psychoterapie (explicitně psychoanalýza) by mohla být kontraproduktivní u těch, kdo se už nahloubali dost atd. Lékař Höschl, poučený o účinnosti psychoterapie, se opírá o důkazy z výzkumů, ale novináři svěří i svou vlastní inklinaci – ano, i on by v případě vlastní deprese psychoterapeuta vyhledal. Léčil by se samozřejmě i léky, ale umí si představit situaci, v níž by dal přednost psychoterapii. Stránky věnované psychoterapii jsou jednoznačně velmi inspirativní.
Höschlův styl odpovídání a rozmluvy je rozšafný, vzdělaný, filosofující, ovšem také často definiční, vymezující. Přestože „definiční purismus“ odmítá (s. 22), často až definičně vykládá: vzdělání je…, poznání je…, antika byla… Mnohá tvrzení v Höschlových odpovědích jsou velmi jednoznačná: Člověk se děsí toho, co nezná (s. 125), vžívat se je užitečné jen do určité míry (s. 44). Sympatický je Höschl v sebereflexi – píše, že mu psychoterapie s pacienty pomohla k náhledu na vlastní narcismus, na vlastní touhu po odměně… Poučná bude pro řadu čtenářů 5. kapitola věnovaná léčivým silám v psychiatrii (probrána je především KBT, ale i vzájemné doplňování se psychoterapie a léků); kapitola šestá (nazvaná shodně jako celá kniha) i 7. kapitola o mýtech a předsudcích spojených s psychiatrií. Zaujmout mohou odstavce věnované např. sebevražednosti nebo pokrytí území psychiatrickou péčí; anebo velmi konkrétní probrání lidí z týmu v Psychiatrickém centru v Praze, jehož je Höschl ředitelem. Ze stránek knihy vyvstane obraz pražské psychiatrie (počínaje érou prof. Hanzlíčka, konče soudobou érou dejme tomu Praškovou). Kde se ocitá Höschl na tenkém ledě, tam bruslí trochu zmateně – snad aby se rychle dostal k bezpečnému břehu: Psychoanalýza je dobrá, skoro až nutná, je však prakticky k ničemu – píše na s. 46. Takže je dobrá, nebo ne?
Höschlovi bych vytkl nálepkování lidí. Někdy bere na lidi ne antidepresivum, ale lopatu: pěkně zhurta a přímočaře použije např. výrazu „sociální hovada“, „sociální debilové“, „ta dáma byla neurotička“, „pavlačové drbny“, „všechny holky“ apod. Janíček ho za ta slova povětšinou chytá a psychiatrovi „to“ nedaruje. Takže i v tomto ohledu zajímavá debata.
Knižní partner Cyrila Höschla, novinář Jeroným Janíček (známý i ze stránek Konfrontací – viz osobní článek v tomto čísle), se na rozhovor připravoval mimo jiné zaměstnáním se v Psychiatrické léčebně v Praze Bohnicích – nastoupil na čas mezi středně zdravotnický personál. Další erudicí Janíčka je umění klást nejen otázky, ale formulovat delší a velmi zasvěcené nahrávky. Slovo „nahrávka“ přitom není přesné, protože jde často o drobné, ale sebevědomé polemiky, o podněty, o konfrontace. Přitom novinář neprezentuje exhibičně sám sebe, nezabírá místo zpovídanému. Rozhovor je veden zvídavě. Pozornému čtenáři dojde hlavně jedno, že se novinář na rozhovor bezvadně připravil (viz otázky, neotázky, nesouhlasy, konfrontace např. na s. 44, 50, 64, 105, 107, 109 a jinde). Stal se Cyrilu Höschlovi partnerem, který si zasluhuje úctu (tak působil Janíček i v nedávném knižním rozhovoru s Václavem Klausem).
Takto vznikají dobré rozhovorové knihy – s odborníkem hovoří neodbytný člověk, který se na rozhovor řadu týdnů připravoval, umí se ptát, přít, umí naslouchat, ale i stát si za dotazem a sledovat nit hovoru. Interview je v tématech a záběru místy rozmáchlé (Höschl působí někdy jako post-renesanční filosof), ale Janíček má knihu „pevně ve svých rukou“. Nit se odvíjí, výsledek je krásně sevřený a soudržný – a smysl knížky nezpochybnitelný: je to kniha, ve které se téměř všude uvažuje o soužití s druhými, o komunikaci a o pomoci psychicky nemocným.
Dobrá kniha 2004
Celkem devět titulů z loňské produkce Portálu se objevilo v anketě Dobrá kniha 2004, kterou uspořádal Katolický týdeník. Dotázal se 100 českých osobností, které knihy je v loňském roce nejvíce zaujaly. Třikrát se v hlasování objevila kniha Jaroslava Meda Spisovatelé ve stínu. Portál se tak po Karmelitánském nakladatelství stal druhým nejvíce ceněným nakladatelem. Dobrou knihou roku 2004 zvolili respondenti titul “Kdo chodí tmami” z nakladatelství Torst.
Další portálové tituly, které se v anketě objevily, jsou:
Jeroným Janíček: Cyril Höschl - Kde bydlí lidské duše
Irvin D. Yalom: Láska a její kat
Prokop Remeš, Alena Halamová: Nahá žena na střeše
Victor Malka: Mistři židovské moudrosti
Jan Sokol: Člověk a náboženství
Daniel Lifschnitz: Úsměvné židovské historky
Petr Šmolka: Muž a žena - návod k použití
Bruno Ferrero: Vánoční příběhy pro potěchu duše
David Hertl, Český rozhlas Sever, 3.2.2005
Profesora Cyrila Höschla není třeba posluchačům nijak zvlášť představovat. Jeho pravidelné pořady na vlnách Českého rozhlasu 2 mají velký okruh stálých posluchačů. Ti všichni určitě přivítali, že koncem roku vyšla knížka Kde bydlí lidské duše, v níž scénárista a moderátor Jeroným Janíček představuje Cyrila Höschla z mnoha pohledů a v mnoha rolích. Jako lékaře, filozofa, popularizátora vědy, ale také otce či manžela. Do knížky nahlížel David Hertl.
Vlastně ani nevím, kde začít. Snad konstatováním, že knížka Kde bydlí lidské duše za přečtení rozhodně stojí. Připravte se ale na to, že nepůjde o čtení, kterým byste mohli bez problémů vyplňovat jízdu autobusem. Více než sto šedesát stran textu připraví totiž každému dostatečně náročný materiál na přemýšlení.
Časopisecká forma rozhovoru jakoby knížce místy trochu škodila. To když jsem měl pocit, že by Cyril Höschl dokázal říci o nějakém problému víc, ale nikdo se ho neptá. Ale platí to i naopak – je dost možné, že nakonec musel náš přední psychiatr odpovídat i na to, o čem by sám nezačal.
Knížka je rozdělena do devíti kapitol. Přestože mají jasné ohraničení, obsahově se místy prolínají. A tak Cyril Höschl přiblíží rodinu, ze které vzešel, studii i svoji práci. Všechno se točí kolem psychiatrie, zejména pak druhá poloviny knížky. Dozvíte se nejen o nejčastějších duševních onemocněních, o předsudcích, které psychiatrii provázejí, o její historii, o tom, proč se bojíme nadpřirozených jevů, o pohledu Cyrila Höschla na takzvanou alternativní medicínu. Samotného mne zaujaly Höschlovo porovnání našeho a třeba amerického zdravotnictví. Vyplývá z něj, že odborníky máme srovnatelné, jen toho pacienta neberou naše nemocnice moc jako zákazníka. Z mimořádně zajímavé knížky, která vám ani na chvíli nedovolí vypnout přemýšlení, mne upoutala i Höschlova odpověď na otázku, co dělat, když se přes veškerou snahu nedaří pacientovi pomoci: Tam, kde Bůh mlčí, musím zůstat optimistou, odpovídá Cyril Höschl.
I když jde o podrobný rozhovor s Cyrilem Höschlem, jakoby tím hlavním, kolem čeho se knížka točí, byl člověk a jeho obyčejné starosti. A tak jen s malou trochou nadsázky lze říci, že chcete-li se o době dozvědět víc, zeptejte se spolu s Jeronýmem Janíčkem Cyrila Höschla, kde bydlí lidské duše. Knížku vydalo pražské nakladatelství Portál.