SCHWARZ NA VLASTNÍ OČI POPRVÉ
MUDr. Zdeněk Schwarz nastoupil do funkce ředitele Zdravotnické záchranné služby Praha v listopadu 1998. Tehdy měl ještě širokou podporu svých zaměstnanců. Věřili mu. Na záchrance předtím pracoval jako lékař. Profesi zdědil po otci, jenž na pražské záchrance působil po mnoho let. O doktoru Schwarzovi jsem se dozvěděl náhodou v létě minulého roku od svého dlouholetého známého, který propadl kouzlu záchranky v době, kdy současný ředitel metropolitní záchranné služby ještě navštěvoval střední školu. Pozdní léto 2001 znamenalo pro mého přítele nucený odchod z řad lékařů Letecké záchranné služby. Neměl jsem nejmenší důvod nevěřit jeho slovům o Schwarzově negativnímu vztahu k jakékoli kritice a o šikaně vedení vůči mnoha podřízeným. Důsledkem působení ředitele Schwarze byly odchody řady zkušených a vysoce kvalifikovaných lékařů a záchranářů v průběhu roku 1999 a 2000. Pokud měl zaměstnanec jiný názor než ředitel, nepatřil na záchranku, i když jeho odchod znamenal pro organizaci ztrátu. Tyto informace byly prvním malým střípkem vloženým do mozaiky špinavých praktik MUDr. Schwarze. Dozvěděl jsem se zároveň, že přednemocniční neodkladnou péči na pražské záchranné službě poskytují i zaměstnanci, nesplňující předepsanou kvalifikaci. Jinými slovy, stalo se i to, že k umírajícímu člověku přijela posádka ve složení řidič-medik. V době, kdy ke mně přicházely první informace o osobě Zdeňka Schwarze, jsem začal s prací reportéra pořadu Na vlastní oči. Na první poradě jsem prosadil natáčení reportáže o profesních pochybeních současného ředitele pražské záchranky. Radek John mě nechal vypovídat a záhy se zeptal: “Umřel kvůli průšvihům na záchrance někdo?” Z telefonátu, který jsem o pár minut později realizoval na chodbě Novy s jedním z bývalých zaměstnanců záchranky vyplynulo, že ano. Vinou špatně zvoleného softwaru, umístěného na operační středisko pražské záchranky. Software byl mimo záruky poskytované řešiteli Jednotného bezpečnostního systému a nikdo jej v simultálním provozu nevyzkoušel. Schwarz jednoduše dopustil, aby byl v Praze spuštěn software, určený pro menší města. 28. února 2000 se měla ztratit v počítačovém systému pražské záchranky Dispečer tísňová zpráva. Toho dne v 6. 56 vytočila poprvé linku 155 paní Dolečková z Prahy 9. Její syn právě umíral. Z pusy mu začala téct krev, postupně ztrácel vědomí. Krátce před čtvrt na osm se na pražskou záchranku paní Dolečková obrátila znovu. Právě vypršel limit patnácti minut, kdy musí záchranka podle vyhlášky dojet k postiženému pacientovi. Po půl osmé paní Dolečková volala potřetí. To už byl její syn po smrti. Lékař mohl po čtyřiceti minutách od nahlášení případu pouze konstatovat smrt. Třiatřicetiletý muž z Prahy 9 možná mohl žít. Každopádně jeho matka nemusela bezmocně přihlížet tomu, jak její syn ztrácí šanci na přežití. Možnost žít se každou vteřinou bez kvalifikované první pomoci zmenšovala. Doktor Schwarz ovšem svůj podíl viny na případu popírá. Selhal lidský faktor a ” o softwaru nesmí být řeč”. Navíc se měl doktor Schwarz dopustit pochybení ještě coby řadový lékař v roce 1995. Tehdy údajně neposkytl pomoc stavebnímu dělníkovi v Roháčově ulici v Praze, který si pádem do světlíku přivodil zlomeninu patní kosti. Později vyšlo na světlo, že zlomenina byla jeho nejlehčím zraněním. Scházel ovšem důkaz. Ten měl teprve přijít a s ním i řada problémů, předznamenávajících konec mé spolupráce s televizní stanicí Nova.
SCHWARZ NA VLASTNÍ OČI PODRUHÉ
V září minulého roku jsem se začal seznamovat s lidmi, kteří byli pro doktora Schwarze nebezpeční. Vykazovali nemalou dávku osobní odvahy, nebáli se hovořit o zákulisí “černé záchranky” a když se ujistili, že skutečně reportáž vznikne, přicházeli s důkazi. Jeden z bývalých lékařů pražské záchranky sehnal za dva tisíce korun kopii videokazety, na níž je zachycen doktor Schwarz při zásahu v Roháčově ulici. Nahrávka vznikla náhodou, přičiněním jednoho z pražských hasičů, který na Schwarze dostal při zásahu vztek. Mé dojmy z první projekce byly velmi silné. Ještě černovlasý doktor Schwarz postával spolu se svými záchranáři na střeše domu v Roháčově. Ruce si střídavě skládal na prsa a strkal do kapsy. Ve světlíku zatím ležel muž, který se evidentně nemohl hýbat. Hasiči vyzvali doktora, aby se šel na zraněného dělníka alespoň podívat. Garantovali mu přitom bezpečnost transportu k pacientovi. Schwarz odmítl. Když byl dělník vytažen ve skořepině na střechu, současný ředitel záchranky opět nereagoval. To už psychicky nevydržel tehdejší velitel zásahu z řad hasičů a Schwarzovi vmetl do tváře větu: “S takovým doktorem, jako jste vy, jsem ještě spolupráci neměl.” Schwarz se ohradil slovy o tom, že nikdy žádné problémy nebyly. Zraněnému dělníkovi poskytl pomoc až v sanitě. V klidu odkráčel ze střechy k vozu, jakoby “o nic nešlo”. Už vůbec ne o zraněného člověka. Nechal za sebe pracovat hasiče. Zraněný stavební dělník se stal prvním symbolem mé zaujatosti pro práci na celém případu. O co větší bylo mé zděšení, když mi pan Horáček po šesti letech od pádu do “jámy” přišel otevřít o berlích. Od kotníků dolů byl ochrnutý následkem nedobrovolného “skoku do prázdna”. Dopadl na paty a odnesla to páteř. Nevydržel jeden z obratlů, který se roztříštil. Pan Horáček se od února 1995 nepostavil na nohy. Bylo by falešné spekulovat nad tím, zda mu mohl tehdy v únoru doktor Schwarz opravdu pomoci. Bylo by zároveň falešné předstírat, že šlo o “banalitu”, jež se dala zvládnout s rukama v kapsách.
A tak vzniku reportáže už nic nebránilo. Se štábem TV Nova jsem navšívil prvního října minulého roku ředitele Schwarze v sídle pražské záchranky v Korunní. Večer předtím jsem se sešel s Radkem Slánským, dramaturgem pořadu “Na vlastní oči”, abychom probrali strategii rozhovoru s ředitelem pražských záchranářů. Mé otázky připadaly Slánskému příliš “rozhlasové”, “diskusní” a “málo razantní”. Měl jsem přitvrdit a tak jsem den na to skutečně přitvrdil. Konfrontační rozhovor s doktorem Schwarzem skončil stížností, v níž doktor Schwarz doslova uvedl:”Celé jeho chování na mě a přítomné dělalo dojem, jako bych byl na výslechu u gestapa nebo StB. Takovéto chování redaktora mi připomínalo scénky z válečných nebo současných akčních filmů”. Ředitel pražské záchranky se ve stížnosti odvolával na mou “neobjektivnost” a “zaujatost”. Na Nově mi začali říkat “gestapo”. Přišlo mi to přinejmenším trochu hloupé. Měl jsem za sebou mnoho desítek rozhvorů s předními osobnostmi českého kulturního života, z nichž někteří jsou dodnes mými přáteli. Začal jsem pochybovat nejen o své práci na Nově, ale také o smyslu lokálně pojaté investigativní quasižurnalistiky. Ostrá konfrontace zřejmě znamenala zlom v nazírání na novináře ze strany ředitele pražské záchranné služby. Byl zvyklý podávat novinářům přátelskou ruku. Pokud někdo z mých kolegů nesouhlasil s jeho tvrzeními nebo se “špinavě otřel o pražskou záchranku” a svou oponenturu neváhal zveřejnit, Schwarz zareagoval podáním trestního oznámení. V březnu minulého roku podal MUDr. Zdeněk Schwarz trestní oznámení na Janu Doležalovou, redaktorku týdeníku Reflex, za šíření poplašné zprávy. Její “hanebný” článek s názvem “Tunelovaná záchranka?” byl pro ředitele pravděpodobně prvním signálem, že i média mají svůj vlastní mozek. Ve stejném období se Schwarz vydal za “spravedlností” znovu. Podal trestní oznámení za pomluvu a šíření poplašné zprávy na účastníky “přímého vysílání” Radiožurnálu, v němž se hovořilo o záchrance poněkud kriticky. Březen minulého roku byl na trestní oznámení ze strany doktora Schwarze skutečně plodný. Stačil ještě podat trestní oznámení na časopis Ring pro trestné činy šíření poplašné zprávy a pomluvy. Ostatně právě “poplašná zpráva” a “pomluva” se pro Schwarze stala “privátním koníčkem”, podobně jako “obsesivní” záliba ve vedení “nekonečné stěžovatelské korespondence”.
Rozhovor, který mezi námi proběhl na pražské záchrance v prvním říjnovém dni, měl zůstat nezveřejněn. Proto jsem se rozhodl pro jeho doslovný přepis. Audiovizuální záznam zůstal uzamčen “v depozitáři” TV Nova. Dříve, než jsem realizoval rozhovor v sídle pražské záchranky, proběhl mezi mnou a ředitelem Schwarzem kuriozní telefonický hovor, z něhož jsem “vytrhl” drobnou ukázku.
Ještě jedna otázka předtím, než se sejdeme osobně, pane doktore. Je pravda, že jste řekl, že “lidé jsou svině a je třeba si na ně dávat pozor”?
Neřekl.
Ale soud potvrdil, že jste tuto větu řekl.
To není pravda.
Vy teď odpovídáte v rozporu s rozsudkem.
Já ten rozsudek neobdržel.
Asi proto, že jste nebyl obžalován. Vy jste vypovídal pouze jako svědek.
Tak vám nemůžu říkat, co v tom rozsudku je, že jo
Já jen říkám, k čemu dospěl soud, že jste vy, jako ředitel Zdravotnické záchranné služby Praha řekl, že “lidi jsou svině a je potřeba si na ně dávat pozor”.
Neřekl. A soud to určitě neřekl. Soud k tomu dospěl na základě svědeckých výpovědí několika svědků. To znamená, že když já teď řeknu, že jste o mně něco řekl a seženu si na to šest svědků, tak jste to řekl.
Poslední věta ředitele Schwarze mě vyděsila. Ne proto, že by v ní zapochyboval o nezávislosti našich soudů. Ostatně soud, o němž úmyslně pojednám později, jasně konstatoval, že z provedeného dokazování vyplývá, že větu “o sviních” MUDr. Zdeněk Schwarz skutečně řekl, což je věrohodným způsobem důkazně doloženo. Vyděsil mě především směr, jakým současný ředitel pražské záchranky uvažuje. “Stačí si sehnat svědky a můžete obvinit kde koho z kde čeho.” V tu chvíli jsem pochopil, s kým hovořím. Nebo jsem to alespoň začal tušit. Mé nedobré tušení se o den později proměnilo v realitu.
1.10.2001- 9.00 - Sídlo Zdravotnické záchranné služby Praha.
Komentovaný přepis zásadních částí rozhovoru s ředitelem MUDr. Zdeňkem Schwarzem.
Pane řediteli. Já bych se rád vrátil k 22. únoru 1995, kdy jste vyjížděl do Roháčovi ulice, tehdy coby řadový lékař záchranné služby. Vy jste tvrdil, že jste nikdy potrestán nebyl za žádný výjezd, coby lékař. Je to pravda?
Ano, je to pravda.
Vy jste také říkal, že máte omluvný dopis od ředitele Getlíka, ředitele tehdejší záchranné služby. Za co se vám tedy omlouval, když jste nebyl potrestán?
Šestého června mne pan ředitel upozornil, že celou věc předává Lékařské komoře…
A ještě předtím s vámi byla zahájena disciplinární komise.
Ne.
Ano.
Nebyla.
Byl tam doktor Štěch, doktor Getlík…
To nebyla disciplinární komise.
Co to bylo?
To bylo jednání.
Jaké jednání?
Jednání s panem ředitelem.
O čem?
Na to, na co jste se ptal.
No ne, o čem, řekněte mi to vy.
Vždyť vám to říkám. Týkající se toho zásahu z dvaadvacátého.
Když tedy nebyl žádný problém, proč jste o tom jednali?
No prostě jsme o tom jednali. Pan ředitel o tom chtěl jednat.
Z jakého důvodu?
To se musíte zeptat pana ředitele.
Já se chci zeptat vás. Vy jste byl přítomen
Jednali jsme o tom případu.
Z jakého důvodu?
Z jakého důvodu? On se mě ptal co bylo a já jsem mu řekl co bylo.
Dobře, já se budu ptát co bylo. Proč jste nesešel do té šachty ke zraněnému?
Protože tam bylo rizikové pracoviště.
Opravdu? On ten hasič říkal, že tam není vůbec žádné riziko. Takže vy nevěříte hasiči, který je velitelem zásahu, že tam není žádné riziko?
Já jsem tam v tom místě byl, vy jste tam nebyl.
Já jsem to viděl. Ten hasič vám říkal, že tam není žádné riziko. Vy jste se bál, nebo jste nevěděl jak postupovat?
Ano, měl jsem pocit, že se to propadne, tak jak mi to říkali všichni ti řemeslníci, co byli kolem.
Tam byli dva řemeslníci.
To byla celá stavba řemeslníků.
Ti, co se vyskytovali bezprostředně vás, byli dva. Vy jste tam stál se založenýma rukama, neřekl jste ani slovo, proč?
Řekl jsem.
Myslíte si, že to je etické?
Řekl jsem.
Myslíte si, že to je etické, stát u zásahu se založenýma rukama a dívat se na to, jak se hasiči na sto procent snaží?
Čekal jsem, až hasiči vyprostí pacienta.
V této poloze?
Třeba v této poloze.
A s rukama v kapsách?
A kam jsem je měl dát?
No ne, já se ptám
Byla zima.
Ona byla zima?
V únoru byla zima.
Na ruce vám byla zima?
Ano.
Dobře. Proč jste se nepodílel na koordinaci celé akce?
Já jsem se podílel na koordinaci celé akce.
Ne nepodílel jste se. Ten hasič říkal, že záchranná služba, včetně doktora, odmítá spolupracovat.
To byl pocit velitele zásahu hasičů.
Proč jste nekoordinoval s touto složkou?
Já jsem řekl, co se má s pacientem udělat a čekal jsem, až hasiči pacienta vyprostí.
Dobře, co jste tedy řekl?
Já si nepamatuju co jsem doslova řekl.
Přibližně.
Aby ho vyprostili a jakým způsobem a co pacientovi je.
Jakým způsobem a jak jste zjistil, co pacientovi je? To jste se podíval do té šachty a řekl jste: aha!
Než přijeli hasiči, tak jsem, ano, věděl, co pacientovi je.
Jak jste to zjistil?
Protože jsem s pacientem hovořil.
Takže na základě komunikace s pacientem jste na to přišel?
Ano. Diagnóza se stanovuje na osmdesáti procentech odebrání anamnézy.
Ten člověk evidentně trpěl, proč jste mu nepomohl?
Pacient netrpěl, neměl bolesti.
Neměl vůbec žádné bolesti, takže nebylo zapotřebí mu podat vůbec žádná analgetika.
Ne.
Ne? Proč jste ho neošetřil, když ho hasiči vytáhli z té šachty?
Já jsem ho ošetřil v místě, které bylo bezpečné pro mě a pro posádku.
To znamená?
Mimo stavbu a mimo rizikové místo.
Aha. Takže vám přišlo nebezpečné i to místo, které už bylo zcela zajištěné. Proč jste se nad pacienta nesehnul a …
To tvrdíte vy, že bylo zcela zajištěné.
To říkal i velitel zásahu hasičů. V čem vám připadalo nebezpečné to místo?
Protože tam hrozilo nebezpečí, že se propadne v jiném místě, tak jak se propadlo v místě, kde se propadlo.
Proč jste tam stál celou dobu se založenýma rukama a díval se okolo.
Já jsem stál v místě, které bylo pro mě bezpečné.
A když na to místo, které bylo pro vás bezpečné, přinesli toho člověka, toho zraněného, proč jste mu nepodal první pomoc?
V tom místě?
Ano.
Vždyť jsem vám to odpověděl.
Neodpověděl.
Odpověděl.
Vy jste říkal: “Stál jsem v místě, které bylo bezpečné”. Proč jste tomu člověku nepodal první pomoc v místě, které bylo bezpečné?
Já jsem vám odpověděl.
Vy jste ho nevyšetřil. Proč jste ho nevyšetřil?
Já jsem ho vyšetřil. Odebral jsem anamnézu.
To znamená jenom na základě toho, co jste zjistil verbálně, ústně?
Ano.
Vy jste s ním mluvil a to vám stačilo.
Ano.
Vy jste nepotřeboval zjistit jeho tepovou frekvenci, jeho tlak. Vy jste mu odepřel první pomoc.
Já jsem mu neodepřel první pomoc a pacient byl se mnou v kontaktu.
Z čeho tak soudíte, že jste mu neodepřel první pomoc?
Já jsem s pacientem hovořil, než tam byl záběr hasičů.
Ale vy jste mu nepomohl, vy jste ho nevyšetřil.
Vy nevíte asi kdy a jak se má pomoct.
Já se vás ptám, proč jste pacienta nevyšetřil?
U tohoto pacienta jsem splnil všechno, co jsem splnit měl. Posoudila to tak i Lékařská komora a to vy nejste.
Já vím, že to já nejsem. To znamená, že vy takhle pracujete běžně, že neposkytujete první pomoc svým pacientům?
Pane redaktore, já poskytuju první pomoc všem pacientům, které ošetřím.
Já se ptám, jestli takhle postupujete běžně?
Poskytuju pomoc všem pacientům.
Vy jste mu ale neposkytl první pomoc.
Poskytl.
Jak?
To není pravda, co tvrdíte.
Jak? Tím, že jste si s ním povídal?
Poskytl jsem mu adekvátní pomoc, která odpovídala jeho zdravotnímu stavu.
Aha, takže tím, že jste si s ním povídal, to byla prvním pomoc?
Ne.
V čem tkvěla první pomoc?
První pomoc jsem mu poskytl tam, kde to bylo bezpečné.
Vy jste mu bezprostředně odepřel právo na první pomoc. Když tvrdíte, že jste mu ji poskytl, ptám se, kde jste mu ji poskytl a jakým způsobem. Vteřiny a minuty ubíhaly. Vy jste si toho pacienta vůbec nevšiml.
Pane redaktore, zranění toho pacienta dostalo to, co dostat mělo.
To znamená?
Vše jsem udělal, jak jsem udlělat měl.
To znamená?
Že jsem udělal všechno, jak jsem udělat měl.
To znamená?
Nebudu se opakovat.
Mně zajímá konkrétně, co jste udělal.
Už jsem vám to řekl.
Neřekl. Vy jste mluvil obecně, že jste udělal všechno, co jste udělat měl.
Ničeho jsem se nedopustil.
Mě by zajímalo, pane doktore, proč jste mu neposkytl první pomoc.
Já jsem mu ji poskytl.
Jak?
Poskytl jsem mu ji.
Jak?
Poskytl jsem mu první pomoc.
Můžete mi popsat jak?
Už jsem vám to řekl.
Neřekl.
Řekl.
Jak jste poskytl první pomoc tomu člověku? Jinak, jak jste ho tedy vyšetřil jinak, než že jste se ho dotazoval?
Vše jsem provedl v místě pro mne bezpečném a pro posádku.
Změřil jste mu tepovou frekvenci?
Ano.
Kdy?
V místě pro mne bezpečném.
Kde? V sanitním voze?
Ne.
Kde?
Před sanitním vozidlem.
Kolik minut poté, co jste opustil stavbu?
Já jsem vám na to odpověděl.
Neodpověděl. Kolik minut poté?
Pane redaktore, odpověděl jsem vám na vaši otázku.
Ne, neodpověděl. Vám nevadilo, že ten zraněný mohl utrpět šok? Že třeba na ten šok mohl zemřít?
Pane redaktore, vy jste na tom místě nebyl, já ano.
Já jsem to viděl. Máme to tady. Můžeme si to pustit. Pustíme si to?
Klidně.
“Nechtěl se na mě jít dolů podívat. Tomu hasiči odpověděl, že se na mě podívá až nahoře, až mě vytáhnou, to si pamatuju.” poznamenal bývalý stavební dělník Horáček, dnes invalidní důchodce, a mávl rukou. Věděl, že čas se nedá vrátit. A vzpomínky? Ty mu možnost znovu chodit nevrátí. Nechtěl vzpomínat.
Rozhovor s doktorem Schwarzem připomínal v této fázi poněkud delší ukázku z absurdního dramatu. Z velice dobře napsaného absurdního dramatu, nutno dodat. Bohužel šlo o ryzí realitu. Občas jsem měl nutkání doktora Schwarze konfrontovat s nějakým všeobecně známým jevem, abych se přesvědčil, zda dokáže zformulovat také něco jiného, než frázi. V zádech jsem měl poněkud nervózní štáb Novy a naproti mně seděl v “bojovné pozici” MUDr. Jaroslav Valášek. Náměstek ředitele, který rozhovor nahrával na diktafon. Pozorně naslouchal a snažil se mě vyprovokovat k emotivnímu výpadu prostřednictvím svých omezených neverbálních dovedností. Usmíval se. V jeho úsměvu bylo cosi zlého, co jsem nedokázal a ani nechtěl analyzovat. Pravděpodobně mne začínal nenávidět. Konečně došlo na přímou konfrontaci MUDr. Schwarze v roce 2001 s MUDr. Schwarzem v roce 1995. “Soukromá” videoprojekce mohla začít…
Tak pojďme do toho. Já bych chtěl vidět vaši reakci na to, jestli to všechno bylo vpořádku.Vidíte, pane doktore…jestli bych mohl požádat o zastavení…tady on (hasič) říká, kde je lékař, támhle je v rohu, potřeboval bych ho naložit, není to žádné riziko, vy jste tam nešel, proč?
Já jsem stál v místě, které bylo pro mě bezpěčné a tak, abych nepřekážel.
Abyste nepřekážel? Vy jste nekoordinoval tu akci!
Koordinoval. Hasiči moc dobře vědí, co mají dělat.
Vy jste to odmítl.
Neodmítl. Hasiči vědí, co mají dělat a ještě jsem je před tím zásahem o to požádal a řekl jsem, co mají dělat.
To je zvláštní, že vy se díváte na to, jak jste neodborně prodvedl práci a že to s vámi lidsky vůbec ani nepohne.
To není pravda pane redaktore. Nemáte pravdu.V tomhle nemáte pravdu.
Na vašem místě by se leckdo tedy styděl.
To říkáte vy.
Ano, to říkám já a taky si za tím stojím. Podívejte se, tohle je etický postoj. Za sebou máte posádku, ruce hezky v kapsách, žádný problém?
Hasiči vyprošťují pacienta.
Ano, chtěli pomoct, vy jste to odmítl.
Vždycky to tak bývá, na tom nevidím nic nenormálního.
Ano, ale ve spolupráci se záchrannou službou.
Ano. Ale my nejsme určeni k vyprošťování pacientů. K tomu je tady určený Hasičský záchranný sbor.
Nemělo by smysl tuto část vzájemného “rozmlouvání bez obrazu” přepisovat dál. Došlo na promítání části zásahu pražské záchranky v Hotelu Olympik z května 1995. Požár, křik, umírání, srdeční masáže, kouř a několikavteřinový záběr na doktora Schwarze. Pokoušel se “zaintubovat” ležící ženu, která se evidentně dusila. Podle názoru současného doktora Schwarze se nedusila. Přetahovali jsme se o to, zda-li ji neměl “prodýchat ambuvakem” (ruční křísící přístroj). Jelikož jsem nestudoval medicínu, od sporu nad postupem při “stabilizaci” dusící se pacientky, jsem raději ustoupil. I když mi lékaři předtím přesně popsali, kde se stala chyba. Do diskuze vstoupil doktor Valášek. Nežádal jsem o rozhovor s náměstkem ředitele. Nepotřeboval jsem jeho stanovisko. On v Olympiku s doktorem Schwarzem dusící se ženu neošetřoval. Potřeboval mi jednoduše sdělit, že títmto způsobem se s panem ředitelem nejedná. Pochopil jsem, že kladení otázek, mimo rámec individuálních případně kolektivních úspěchů a osobních mimopracovních aktivit (pouze koníčky), znamená pro některé lidi nevýslovnou drzost. Zapomínají přitom na skutečnost, že veřejně exponovaná osobnost má daleko menší právo na soukromí, než kdokoli jiný a že novinář má právo se ptát. Doktor Valášek přesto přešel od neverbálního k verbálnímu.
Vy jste velmi neobjektivní teďko.
Z jakého důvodu?
Protože ten zásah u Olympiku…
…já se nebavím o Olympiku, pan ředitel se neumí zastávat sám sebe? On potřebuje obhájce?
Umí, bezvadně.
Prosím?
Umí se jistě bezvadně zastávat sám sebe, ale já bych chtěl dokreslit tu situaci u toho Olympiku.
Ale já jsem se vás neptal.
Tak jste se mě neptal, ale já vám to říkám, protože to nevíte, jak je vidět. Vy jste sem přišel pro informace zejména a doufám, že pro objektivní informace.
Já ty objektivní informace už také do jisté míry mám. Já chci vyjádření pana ředitele.
Jde o to, do jaký míry jsou objektivní. Já si myslim, že nejsou. (smích)
Vám přijde k smíchu, když vidíte člověka, kterému nebyla podaná první pomoc?
Prosím vás, já se vůbec nesměju, to je velmi účelové. Já se směju spíš tomu, jakým způsobem vedete ten rozhovor.
Do toho vám ale vůbec nic není.
Ale je, pane redaktore.
Vy jste novinář?
Ne nejsem, já jsem lékář a pobuřuje mě jakým způsobem vy vedete ten rozhovor, protože si myslím, že je to velice tendenční a že to není objektivní.
Jak se chováte vy ke svým podřízeným?
V rámci pracovního zákoníku a svých kompetencí.
Ano?
Ano.
Co třeba vaše věta o tom, že dobrou metodou řízení podniku je osvícený terorismus.
To není moje věta.
Vy popíráte to, co soud určil jako “platnou větu”?
Nastala paradoxní situace. Doktor Schwarz převzal na moment roli obhájce “svého náměstka”.
Pan doktor Valášek řekl podle soudu osvícený absolutismus nikoli terorismus.
Terorismus.
Chcete vidět zápis z výpovědi…
Já vám ukážu rozsudek pane řediteli.
Nechtěl jsem nechat doktora Valáška dlouho přemýšlet. Ačkoli jsem věděl, že soud (iniciovaný trestním oznámením doktora Schwarze na své bývalé zaměstnance) v rosudku hovoří jednoznačně o tom, že MUDr. Valášek větu o terorismu “dokonce doznal jako své přeřeknutí”. Vrátil jsem se raději k původní diskusi o “podstatě” mé profese.
Můžete mi říct, pane doktore, z jakého důvodu vy soudíte mou práci? Vy jste novinář? Nebo máte praxi novináře?
Nemám, mám třeba příbuzný novináře.
Takže já taky můžu mít příbuzné lékaře a může se mi zdát, že ten zásah nebyl vpořádku?
Máte na to právo dozajista. Pak by bylo dobrý, kdyby to zkoumal lékař.
Ano, to on bude.
Tak pak je to vpořádku.
Máte ještě něco k tomu?
Nemám.
Doktor Valášek dokončil svou velmi slabě vedenou polemiku nad “postupem” žurnalisty Janíčka. Obrátil jsem se zpět na Schwarze.
Takže se budeme věnovat jinému případu. V únoru roku 2000 se vám v počítačovém systému ztratitila tísňová zpráva. To stálo jednoho člověka život, pane řediteli. Kolik jste za tento nový software zaplatil peněz?
Já o žádné takové informaci nic nevím.
Já se vás ptám, kolik jste za ten software zaplatili? Já vám pak můžu ukázat jak se vám ta zpráva ztratila a kdy.
Tak mi to ukažte.
Ale nejřív se vás ptám, kolik vás stál ten software peněz.
Já to nevím z hlavy.
Takže vy jste ho kupoval a nevíte za kolik?
Já ho nekupoval.
Takže vy jste nic nepodepisoval?
Kupovala ho záchranná služba.
Kdy?
Na základě výběrového řízení.
Kdy? Za vašeho působení?
Ano.
Takže vy jste ho nekupoval, kupovala ho záchranná služba.
Používá ho sedmdesát procent záchranných služeb v republice.
Ano, ale ty aglomerace nejsou tak velké jako Praha. Mě zajímá od koho jste ho koupili a za kolik peněz.
Já to nevím z hlavy kolik stál. To bych se musel jít podívat.
Proč jste nevyužili systém Avanti, který tady byl a který magistrát koupil za několik desítek milionů korun?
Systém Avanti nevyužívala žádná ze složek a nesplňoval naše požadavky.
Jaké požadavky?
Provozu.
Jaké konkrétní požadavky?
No nebyl použitelný v provozu.
Vám nevadilo, že se tím pádem vyhodilo několik desítek milionů korun?
Já jsem je nevyhodil.
Takže ten systém Avanti se nedal upravit?
Ten se upravoval dost dlouho a přesto nefungoval…
Vrátím se zpátky k tomu případu. Jak je možné, že se vám ztratil osmadvacátého února telefonát v tom počítačovém systému?
On se neztratil v počítačovém systému, byla to chyba operátorky.
Nemohla to být chyba operátorky, když to operátorka do počítače zapsala.
Byla to chyba operátorky.
Když jsme se štábem mířili z kanceláře ředitele k operačnímu středisku pražské záchranky, MUDr. Valášek chtěl za každou cenu “uzavřít” z jeho pohledu dopodud “neuzavřenou” panelovou diskusi. Chtěl “redaktora Janíčka” důrazně upozornit na nebezpečí potenciální srážky se zákony této země. Pravděpodobně se Valáškovo ego necítilo nejzdravěji a nehodlal svůj boj “za poslední významné slovo” vzdát. Začal vyhrožovat. Zapomněl na stále aktivní mikrofon připnutý k mé bundě…
Já si myslím, že když dojde k soudu, tak to bude porušení mých základních občanských práv.
Můžete to zopakovat ještě jednou, to co jste teď řekl?
Já myslím, že jste to slyšel dostatečně jasně.
To byla výhrůžka z vaší strany?
Valášek zmizel za zády ředitele. Na operačním středisku Zdravotnické záchranné služby Praha se nás ujal vedoucí lékař dispečinku MUDr. Franěk. Vysvětloval mechanismus, jakým došlo k opožděnému výjezdu posádky k umírajícímu synovi paní Dolečkové. MUDr. Franěk skutečně “blábolil”. Za sebou měl “svého ředitele” a tak se mu hovořilo pravděpodobně velmi obtížně. Simuloval jsem volání na tísňovou linku 155. Od chvíle, kdy doktor Franěk převzal od volajícího Janíčka tísňové volání, byla v jeho slovech cítit výrazná nejistota. Při přehrávání videozáznamu z dispečinku jsem konstatoval jediné. Doktor Franěk by brilantně zmátl svým obšírným popisem “průšvihu” i profesionála z oboru výpočetní techniky. Laik by měl takřka nulovou šanci na to, že z jeho slov pochopí “podstatu řešeného problému”. Obecně by mělo platit, že na žádném dispečinku jakékoli tísňové složky by neměl být umístěn software, který by umožnil nebo dovolil takový krok, že by se výzva ztratila. Vymazat zprávu dispečerka může. Připusťme situaci, kdy se nejedná o skutečnou tísňovou zprávu, ale o žert. Dispečerka začne zapisovat až dojde ke zlomu, kdy zjistí, že to jsou smějící se děti. Pak samozřejmě nemá smysl archivovat a zpracovávat výzvu. Dispečerka ji musí vědomě smazat. “Smazání” je ovšem u podstatně jednodušších programů poměrně nesnadné. Program se vás alespoň jednou, ne-li dvakrát zeptá, zda-li chcete něco opravdu smazat. Akt smazání se nemůže odehrát nahodile, pádem propisovačky na tlačítko escape. Ačkoli jsem nepochopil, co dispečerka udělala špatně, přesto jsem se snažil otevřít tuto tématiku “selhání lidského faktoru” znovu, tentokrát s doktorem Schwarzem.
Pochybení je to tedy čí, pane řediteli?
Já už jsem vám řekl, že operátorky a že za to byla potrestána.
Jak?
Bylo jí odebráno osobní ohodnocení, tak, jak mi to zákoník práce umožňuje.
Za smrt pacienta jí bylo odebráno osobní ohodnocení?
Ten pacient nezemřel její chybou.
Takže vy když přijedete pozdě k případu, skoro po třičtvrtěhodině, a ten pacient je mrtvý, tak vy potom odeberete tomu, kdo za to může, kdo vlastně selhal v té první fázi, vy mu odeberete pouze osobní ohodnocení?
Tak to nebylo.
Lidský život má cenu jednoho osobního ohodnocení?
Tak to nebylo.
Tak já se vás ptám jak to bylo?
Bylo to jinak.
Jak to bylo?
Já nejsem povinnen vám sdělovat zdravotní stav pacienta.
Já se neptám na zdravotní stav pacienta.
Ptáte se. Bavíte se o pacientovi.
Ten pacient zemřel.
To já nevím. To víte vy.
Vy jste se o to ani nezajímal?
Já jsem se o to zajímal, samozřejmě.
Já se ptám znovu, jestli vám to přijde adekvátní, strhnout někomu část ze mzdy za to, že někdo zemřel? To je cena za život?
To je váš výklad.
Já se vás ptám, to je cena za život?
To je váš výklad. Bylo to jinak.
Jak to bylo?
No, bylo to jinak.
Jak tedy, prosím pěkně?
Záchranná služba nevyjela, jak víte podle těch záznamů. Byla to chyba dispečerky a dispečerku jsem za to v souladu se zákoníkem práce potrestal.
Tím, že jste jí srazil nějaké peníze ze mzdy.
Byla přeřazena na jiné místo, kde není na tísňové lince.
Takže to je cena za život. Přeřazení plus…
Ale vy se tady nebavíte o příčině smrti toho pacienta.
Takže vám nic neříká pojem “platinové vteřiny”?
Říká, samozřejmě.
Jako člověku, který má atestaci z urgentní medicíny.
Ja vím, co je to platinová vteřina.
Co je to platinová vteřina?
O tom se tady nebavíme, bavíme se o pacientovi…
Já se vás ptám, co je to platinová vteřina?
Bavíme se o pacientovi, který zemřel podle vás tím, že záchranná služba nepřijela včas.
Já jsem netvrdil, že zemřel, protože nepřijela včas.
To jste tvrdil. Záchranná služba přijela opožděně a jestli to bylo příčinnou úmrtí pacienta, to nevím já ani vy.
Vy máte zákonný limit patnáct minut na příjezd k pacientovi.
Ano. Já jsem vám řekl, že tady došlo k chybě dispečerky.
A za to, že tam na konci někdo zemřel, že mu nebyla dána šance, tak vy jste pouze strhl nějaké finance?
Potrestal jsem dispečerku v souladu se zákoníkem práce.
Já se zeptám na ty platinové vteřiny.
O tom tady není řeč.
Já se vás ptám, co je to platinová vteřina?
Vy tady nejste od toho, aby jste mě zkoušel.
Já vás nezkouším, já se slušně ptám, jestli víte jako ředitel Záchranné služby Praha a dále pak jako lékař, který má atestaci v oboru urgentní medicína, co je to platinová vteřina pro pacienta?
Máte ještě nějaké otázky?
Ptám se vás…
Máte ještě nějaké otázky?
Mám otázek víc, samozřejmě.
Tak mi je položte.
Já se vás ale ptám a chci znát odpověď.
Nejsem u atestace.
Já vám neříkám, že jste u atestace. Mě zajímá, co je to platinová vteřina. Vysvětlete mi to jako laikovi.
Nejsme u atestace pane…redaktore.
Co je to patinová vteřina? Vy to nevíte?
Já nejsem u zkoušky.
Vy to nevíte jako ředitel záchranné služby?
Já to vím.
Tak nám to povězte.
Máte ještě nějaké otázky?
Já se vás ptám…
Mějte se hezky, pane redaktore.
Proč nám nechcete odpovídat? Pane řediteli, můžete nám vysvětlit, proč nám nechcete odpovídat?
Doktor Schwarz zmizel za dveřmi s nápisem “únikový východ”. Vynikající záběr, smutný konec natáčení. Respektoval jsem “útěk” ředitele. Chtěl jsem pouze jasné a konkrétní “odpovědi”. Na mou poslední otázku existuje řada odpovědí, ale mezi záchranáři je rozšířenějším pojmem “platinová hodina”, tedy interval mezi vznikem závažného, život ohrožujícího stavu, nebo poranění a poskytnutím definitivní specializované zdravotní péče. Podle MUDr. Pavla Getlíka, bývalého ředitele Územního střediska záchranné služby Praha “z názvu vyplvývá, že tento interval musí být co nekratší. Nesmí být neodůvodněně delší. Zdravotnická záchranní služba musí být proto organizována tak, aby byla zásada platinové hodiny uplatňována a dodržována.” “Platinové vteřiny” jsou podle laika Janíčka nejvzácnějšími okamžiky, kdy se rozhodouje o životě a smrti pacienta. Čím více jich záchranářům a pacientovi “vyprchá”, tím menší šance “na úspěch” pro obě strany. Odchod ředitele z rozhovoru byl pro mne také odpovědí. MUDr. Schwarz se naštěstí po pár “platinových” minutách “uklidnil” a rozhovor mohl v poněkud “sedativním” duchu pokračovat. Faktem zůstává, že špatně zpracovaná tísňová výzva s konečným důsledkem nedobrým pro pacienta a nemusí to být nutně smrt, je stejně závažná jako pochybení lékaře nebo ošetřujícího vůbec. To, že jsou operátorky mimo přímý kontakt s pacientem ještě neznamená, že se takové chyby odpouštějí. Z rozhovoru s doktorem Schwarzem vyplynulo, že operátorka, “odpovědná” za pozdní výjezd posádky v únoru 2000, byla potrestána v souladu se zákoníkem práce. MUDr. Zdeněk Schwarz prokazatelně lhal, když tvrdil, že “dotyčná” již na tísňové lince 155 nepracuje. V době natáčení na lince 155 působila. Do chvíle, než MUDr. Schwarz zjistil, že známe jméno “domněle potrestané operátorky”. Vedení poté “učinilo potřebná opatření”, aby nikdo nemohl dokázat, že operátorka na lince 155 pracovala. Byla přeřazena na neakutní převozy. Právě tento fakt mne přivedl k bývalým zaměstnankyním dispečinku Zdravotnické záchranné služby Praha. Ptal jsem se stále stejně: nebyla chyba skutečně v softwaru? Shodně potvrdily, že problémy se softwarem trvaly na záchrance již delší dobu. Případ úmrtí syna paní Dolečkové byl “jen” vyvrcholením předchozího neustálého upravování počítačového systému za plného provozu, v němž zjednodušeně řečeno “mizeli pacienti”. Ale, dokažte to. Po návratu do pracovny ředitele proběhla drobná výměna názorů. Položil jsem otázku, zda-li je pravda, že ze záchranky muselo odejít mnoho vynikajících profesionálů v oboru Urgentní medicína a medicína katastrof. Doktor Schwarz opáčil, že “tehdy” takový obor ještě neexistoval, tudíž v něm nemohl být nikdo vynikající ani profesionál. Prezident České lékařské komory MUDr. David Rath později na kameru potvrdil, že obor Urgentní medicína se u nás začal vyvíjet v roce devadesát šest, tedy dva roky před nástupem Schwarze do funce ředitele pražské záchranky. Podle Schwarze odešli v době “zvýšené fluktuace zaměstnanců” dva vynikající lékaři. Malý políček těm ostatním.
Byli tam dva. Pan doktor Srb a pan doktor Pokorný.
A proč jste s nimi rozvázal pracovní poměr?
Sloužili dvě služby měsíčně.
To byl důvod?
Ano.
To znamená, že ani když sloužili dvě služby měsíčně, nemohli nikomu prospět svou vysoce profesionální péčí?
Samozřejmě mohli prospět, ale pro zajištění provozu je potřeba stabilizovaný tým lékařů, kteří pracují trvale na záchranné službě.
Mudr. Jan Srb si pražskou záchranku zamiloval již v roce osmdesátsedmém, tedy v době, kdy poprvé “nasedl do sanity jako lékař”. Podle mne vykazuje dodnes rysy workoholismu a přemrštěného puntičkářství, rysy tak signifikatní pro profesionální práci v oblasti přednemocniční neodkladné péče. Jeho oddanost práci na záchrance byla obdivuhodná. Miloval vrtulníky a dodnes jeho ordinaci zdobí pár amatérsky pořízených záběrů z výšky. Na mnohé pacienty, které zachránil, nebo jim pomohl, se chodil do nemocnic ptát. Zajímal ho jejich zdravotní stav. Nesnášel přetvářku a lež, i když by to nikdy nepřiznal. Možná nevěděl, kdy s prací přestat. Tělo mu to řeklo samo. Když nastoupil doktor Schwarz do funkce, sloužil doktor Srb u pražské záchranky na třetinový úvazek, což nejsou dvě služby měsíčně, jak tvrdil v rozhovoru pan ředitel. Jelikož externistům Schwarz jasně řekl, že je ve svém podniku trpět nebude, doktor Srb si zvýšil úvazek na poloviční. Po několika měsících musel přejít na dvě služby měsíčně. Nemohl dál. Pravda se dá formuovat různě. I prostřednictvím nehorázné lži. Pražská záchranka přišla o člověka, který se už nebude chtít nikdy vrátit. Raději řekne, že má “svá nejlepší léta už za sebou”. Nakonec dodá, že “už chtěl stejně pryč”. Ale když se mu podíváte zblízka do očí, zjistíte, že je to pouhá výmluva, že si musel najít logické zdůvodnění pro svůj odchod, aby “mohl žít dál”. Vídával jsem, jak mu při slovech o záchrance tečou neviditelné slzy vzteku a bezmoci po tvářích. Člověku, který léta zachraňoval, pomáhal a profesně rostl, poděkoval doktor Schwarz rozvázáním pracovního poměru.
Je pravda, že jste se dopustil někdy na svých zaměstnancích šikany?
Ne. Nikoliv.
Řidič-záchranář Jan Vaca by mohl o šikaně vedení vyprávět. V prosinci 2000, tři dny před štědrým dnem, byla na výjezdovém stanovišti v Modřanech kontrolována posádka Rychlé zdravotnické pomoci, k níž patřil i pan Vaca. Po příchodu k sanitce v časovém limitu byl náměstkem Valáškem osloven: “Serem tě, co?”. Pan Vaca odvětil náměstkovi a ve služebním autě sedícímu řediteli krátce:”Když nemáte nic lepšího na práci, chlapi.”. Tady by ilistrace “pozitivní motivace” zaměstnanců ze strany vedení mohla skončit. Kde kdo by si mohl pomyslet, že doktor Valášek a doktor Schwarz zkoušeli na svých zaměstnancích odolnost vůči různým formám stresu. Příběh ovšem pokračuje dál. Jan Vaca byl po novém roce přeřazen na neakutní převozy. Překvapený záchranář se obrátil velice korektním dopisem na ředitele. V dopise omylem počeštil jeho jméno (soud naprosto stejně přepsal jméno současného šéfa pražské záchranky mnohokrát), z čehož ředitel odvodil, že si z něj pana Vaca “dělá legraci” a “že jej chce ještě více zlobit”. Schwarz ve své odpovědi panu Vacovi doslova napsal: “Komolit mé jméno je nejen vrcholem neslušnosti, ale i obrazem postoje k mé osobě i k organizaci jejíž jsem ředitelem”. Obvodní soud pro Prahu 10, nazíráno očima Schwarze, je ve svém postoji také vrcholně neslušný. Soud ovšem pan ředitel nemůže řádně “zbuzerovat”. Schwarz ukončil dopis slovy o tom, že pokud někdo nectí vedoucí zaměstnance ani svého ředitele, tj. jeho osobu, nemá důvod se s ním scházet a řešit jeho problémy. Doktor Schwarz chtěl zřejmě panu Vacovi naznačit, že měl za sprostou urážku u sanitního vozu zdvořile poděkovat a popřát oběma vedoucím pracovníkům pěkné prožití Vánoc. Jan Vaca se ovšem nedal. Obrátil se písemně na “svého ředitele” znovu. Následovala výpověď. Odbory konstatovaly, že přeřazení pana Vacy bylo šikanou ze strany zaměstnavatele. Výpověď ze strany zaměstnance Vacy bez udání důvodu byla učiněna pod nátlakem. Podobně dopadla i paní Pižlová, dlouholetá vedoucí sestra dispečinku pražské záchranky. Ostrá, nekompromisní a profesionální sestra, která svou prací žila. Podobných případů se smutným koncem by skutečný investigativní “žurnalista-sebevrah” objevil více. Schwarz vytváří na pražské záchrance prostředí, v němž se velice obtížně pracuje. Sprostá slova a urážky jsou podle “těžko jmenovatelných” spolupracovníků doktora Schwarze na denním pořádku. Většina podřízených se bojí o místo, proto nikdo z nich nechce hovořit o “černé záchrance”. Navíc “většina” je pojmem takřka nespecifikovatelným. Deset, dvacet, sto? S jistotou lze říci, že jde o nadpoloviční většinu zaměstnanců, kteří novinářům budou shodně tvrdit, že pan ředitel je sice “trochu drsnější člověk”, ale “jinak je to docela fajn chlap”. “Fajn chlap”, který podle stejných zdrjů, finančně odměnil za “mlčenlivost” v průběhu natáčení reportáže pro Novu”své věrné”. Nedivím se nespokojeným zaměstnancům, že mají strach hovořit o praktikách doktora Schwarze a jeho podřízeného Valáška. Vsadil bych se, že tato “manažerská dvojice” by byla schopná své zaměstnance donutit i k masové obhajobě svých osobních zájmů. Vlastně jediného zájmu. Veškeré “negativní informace” pohřbít a tvářit se, že “všechno jde nadprůměrně dobře”. A že všechno funguje, to Vám potvrdí i na Magistrátu. Protože funguje pražská záchranka. Jakým způsobem, na tom už tolik nezáleží. Schwarz se v průběhu rozhovoru stále snažil vyvrátit skutečnost, že byl coby řadový lékař v roce 1995 potrestán. Neváhal zajít až k absurdnímu tvrzení, že případ zraněného stavebního dělníka Horáčka byl de facto chybou tehdejšího ředitele záchranky.
A v momentě, kdy pan ředitel Getlík odcházel z funkce, tak se mi veřejně před všemi lékaři omluvil, že lituje tohoto případu.
Vy jste nám ale do telefonu tvrdil, že máte dopis, ve kterém se vám tehdejší ředitel Getík omlouvá.
Já jsem myslel, že támhle v tom je jeho omluva. Ona tam není omluva, jenom informace o tom, že to předává lékařské komoře.
Takže žádná omluva…
Byla veřejná, ústní. Při odchodu z funkce.
Kdo by to mohl dokázat?
Lékaři, kteří byli přítomni.
To znamená?
Jo, to bohuže nevím, kdo tam byl přítomen. Ale není problém zjistit, kteří lékaři na záchranné službě pracovali v tu dobu.
Podle bývalého ředitele Územního střediska záchranné služby Praha MUDr. Pavla Getlíka “byly v tomto případě shledány vážné nedostatky. Celý případ byl řešen disciplinárně. MUDr. Schwarz byl potrestán dočasným odnětím mimotarifních platových složek a výtkou ředitele za nedodržení postupů, které obligatorně v rámci lékařské první pomoci a neodkladné zdravotní péče v přednomocniční fázi měly být.” Konec citátu. Jinými slovy. Doktor Schwarz dostal od svého tehdejšího ředitele “druhou” šanci. Dnes je jméno vynikajícího lékaře Pavla Getlíka spojováno s trestnou činností a v médiích je tato osobnost s “oblibou” kladena do zdánlivě nesmyslných souvislostí s MUDr. Schwarzem. Musel jsem v “černé záchrance” strávit téměř čtyři měsíce, abych pochopil, že jde o politickou hru Magistrátu hlavního města Prahy, Ministerstva zdravotnictví a několika “vlivných” jednotlivců. Přinejmenší “podivné” jsou okolnosti Schwarzova zvolení do funkce ředitele Zdravotnické záchranní služby hlavního města Prahy.
V jakém roce jste ukončil Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy?
V roce 1990.
V roce 1998 bylo tuším…
bylo výběrové řízení, na podzim.
Jednou z podmínek bylo deset let praxe. Kde jste těch deset let praxe vzal, když jste skončil s Lékařskou fakultou v roce…
pane redaktore, deset let praxe, není napsáno jaké praxe, to je jedna věc.
Na Magistrátu říkali, že je to jakákoli praxe, která běží od chvíle, kdy dokončíte vysokou školu.
To tam není uvedeno, v tom inzerátu.
Dobrá. Jakou jste měl tedy desetiletou praxi po škole?
Tam není uvedeno po škole, čili tam není uvedena praxe lékaře. Konckonců byste se měl ptát předsedy výběrové komise, jestli jsem splňoval všechny požadavky a ne mě. Já to neposuzoval. To posuzovali jiní.
Posuzoval především MUDr. Antonín Zatloukal, předseda zdravotního odboru Magistrátu. Ten doslova prohlásil: “Podmínka deseti let praxe byla od ukončení vysoké školy, pokud byl kandidát dobrý, přece nebudeme na těch deseti letech trvat.” Význam slova “dobrý” je nejen zavádějící a matoucí, ale především nehorázný v souvislosti s oficiáním výběrovým řízením na obsazení funkce ředitele Záchranné služby hlavního města Prahy. Proč tedy Magistrát vypisoval výběrové řízení, když jeho podmínky byly pouze “načrtnuty”? Potřebuje tato země tak “zbytečnou” věc jako jsou”zákony”, když je její volení zástupci ignorují, deformují a porušují? Ovšem na závěr návštěvy MUDr. Zdeňka Schwarze přišlo “to nejlepší”. Kameraman snímal “již jen němou dvojici předstírající dialog”. Pan ředitel přesto naposledy zabojoval. Následující slovní výměnu ponechávám raději bez komentáře.
Pane redaktore, vy jste přišel po mojí hlavě. Já vidím, že tady není snaha se domluvit, nebo objektivně posoudit situaci.
Jak to myslíte?
Abyste informace, které získáváte ode mě, akceptoval všechny. Berete pouze negativní informace.
Ale já nedělám profilový pořad o tom, jak je báječný ředitel pražské záchranky.
To já po vás nechci.
Od toho jsou jiní novináři…
Schwarz na vlastní oči potřetí
Rozhovor s ředitelem pražské záchranky skončil. Hovořili další. Prezident České lékařské komory MUDr. David Rath, který nás přijal velmi vstřícně, rozprávěl o urgentní medicíně, o záchranace, o svém současném působení na záchranné službě v Mělníku. O Schwarzovi se odmítl již dopředu bavit. Navštívili jsme i paní Dolečkovou, jejíž syn nedostal šanci žít, protože “pražská záchranka nevyjela tak, jak měla”. Byla vyděšená, zmatená a to, že “mluvila na kameru” byl malý zázrak. Měl jsem velmi špatný pocit, plynoucí ze skutečnosti, že individuální osudy této paní a jejího syna nikoho nezajímají. Pro diváka se měla stát výpověd jakési paní z Prahy 9 jen důkazem, že selhala pražská záchranka. Fyzicky se mi udělalo zle. Představoval jsem si, jak asi musela trpět, když jí syn umíral před očima. Paní Dolečková byla jen vhodným “kusem materiálu” pro média. Pár vteřin a konec. Videozáznam z roku 1995, na němž doktor Schwarz “nezasahuje” viděla a patřičně okomentovala primářka Drábková z Fakultní nemocnice Motol. Znalostí a zkušeností této dámy v oboru Urgentní medicína a medicína katastrof si váží většina profesionálů, spojená s prací v oblasti přednemocniční neodkladné péče. Konstatovala, že u Schwarze jde v tomto konkrétním případě spíše o problém psychologického rázu. Demotivoval svým postojem posádku. “V únoru 1995 byla prostě zima”, problesklo mi hlavou. Stále nám chyběl zraněný stavební dělník Horáček, který byl posledním klíčem k pochopení videozáznamu. Získaná dokumentace k případu hovořila o stavebním dělníkovi Horáčkovi ze Zruče nad Sázavou. Obtelefonoval jsem všechny žijící Horáčky ve Zruči. Nebylo jich mnoho, ale přesto do jedné “kandidátské” rodiny volal už předemnou “někdo” minimálně třikrát. Můj dobrý známý má příbuzného u policie. Přes složitě zjištěné rodné číslo ztraceného pana Horáčka, zjistil i jeho bydliště. Kvůli mylně uvedené adrese jsme skutečného stavebního dělníka Horáčka “vystopovali” jako první. Režisér pořadu Na vlastní oči Karel Snop byl po příjezdu do nevelkého města daleko za Prahou zklamaný. Pan Horáček “sice ochrnul”, “nemohl chodit” a “byl tudíž invalidní”, ale z jeho úst nepadlo jediné slovo “signalizující” fakt, že Schwarz udělal něco špatně. Pro mne byl pan Horáček symbolem pochybení a lepmlovství doktora Schwarze, pro Karla Snopa nikoli. V tom se náš pohled na kauzu “Schwarz” lišil. Pro Novu by bylo pravděpodobně poutavější, kdyby bývalý stavební dělník “hnil v nenávisti a odpadcích kdesi mezi bezdomovci” a jeho jediným tématem pro rozprávění by bylo “jak se na mě ten doktor kdysi vykašlal”, “jak jsem kvůli němu přišel o všechno”. Ale pan Horáček chtěl žít, i přesto “že mu nikdo dodnes nesehnal kvalitní vozík, který by mu ulehčil pohyb venku”. Posledním zásadním aktérem natáčení pořadu Na vlastní oči, který dostal pracovní název “Záchranka”, byl současný pražský primátor Jan Kasl. Když jsme se dopracovali k osobě ředitele Schwarze, pouze zdůrazňoval, že jde o člověka konfliktního, ale pracujícího s velkým nasazením. Primátor neměl dostatek informací o pražské záchrance, aby o ní mohl zasvěceně hovořit. Jana Kasla kdosi z podřízených “nedostatečně informoval” nebo spíš “vůbec”a jeho vztek vyvěrající z vlastní neschopnosti odpovídat jasně, nemusel být nutně jen mým subjektivním pocitem. Stal jsem se sběratelem “všeho”, co se týkalo osoby MUDr. Zdeňka Schwarze. Tedy “téměř všeho”. Pravděpodobně nejvíce mi v prvotní fázi pomohl Vít Mareček, bývalý lékař Zdravotnické záchranné služby Praha. Člověk, jehož nasazení pro práci přesahuje hranici sta procent. Pitbull. Přesně takhle pojmenoval “svůj odborový časopis”. A právě Záchranářský Pitbull přivedl MUDr. Víta Marečka a jeho kolegy před soud. Ředitel Schwarz podal dne 8.2. 2000 na Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 10 “oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu pomluvy v souvislosti s vydáním Zpravodaje odborů Zdravotnické záchranné služby Praha “Záchranářský pitbul”. Doktor Schwarz v průběhu roku 2000 postupně podal za ostatní jednotlivá čísla tohoto zpravodaje další trestní oznámení.
Jeroným Janíček