Fenomén Paroubek

Při pravidelném sledování celostátních médií by se mohlo zdát, že premiér Jiří Paroubek je v posledních měsících jediným politikem u nás, který „má občanům co říci a také jim to říká“. Schopnost Jiřího Paroubka uchvátit nevídaný mediální prostor je jistě obdivuhodná, ale čím dál tím silněji se ukazuje, jak diskutabilní je obsah, kterým premiér tento prostor plní. Česká republika má tedy nově premiéra - glosátora, který mnohdy veřejnost informuje o věcech, jimž sice absolutně nerozumí a tudíž je ani nemůže efektivně řešit, nicméně o nich dokáže poměrně hlasitě hovořit. Jakou kvalitu mají Paroubkova veřejná vystoupení? A jaké je kouzlo velmi nadhodnocených Paroubkových mediálních schopností? Proč sympatie podstatné části české veřejnosti získává muž, který svým zevnějškem i jednáním připomíná ponejvíce bodrého funkcionáře bývalé KSČ?

Jiří Paroubek dokáže v nejrůznějších debatách a duelech velmi tvrdě a nefér způsobem útočit na své oponenty, což může imponovat řadě slabých, frustrovaných a nesebevědomých. Paroubek často napadá diskutéry teatrálními výkřiky typu „nelžete tady lidem“. Premiérovy věty bývají velmi stručné, jako by hovořil v heslech a používal přitom slovní loga. V divákovi tak probouzí dojem názorové ucelenosti, narozdíl od protistrany, která se mnohdy snaží o skutečnou argumentaci. V momentě, kdy Paroubkův oponent začne „dokazovat“, vytáhne předseda vlády svou další zbraň. Hulvátské skákání do řeči. Není-li protiřečník aktuálně uzavřen ve vakuu, nemá šanci svou myšlenku dokončit. A pakliže se tak stane, bývá odpověď roztrhaná a neúplná a divák či posluchač slyší jen nepříliš důvěryhodně znějící fragment jakési teze. V kontextu probíhající diskuse s premiérem působí slušnost bohužel jako slabost. Další účinnou mediální zbraní Jiřího Paroubka je přímá řeč k divákům, občanům, ale především k potenciálním voličům ČSSD. U televizních a rozhlasových debat s předsedou vlády není podstatný obsah, nýbrž forma. Ta určuje směr i výsledek diskuse. Mediální síla předsedy vlády tkví z části v jeho schopnosti sebeprosazení. A to za i cenu četných faulů. Ale právě na ně se mnozí diváci s chutí podívají. Namísto červené karty, signalizující vyloučení z diskuse, se premiérovi dostane potlesku v podobě diváckých sympatií. Hrubost je v Paroubkově případě zaměňována za sílu a demagogie za přímost. Duely, debaty či diskuse s Paroubkem se přitom čím dál tím více podobají nevydařeným scénkám z laciných televizních estrád. Dlužno dodat, že tyto estrády mají v našich končinách nejen hlubokou tradici, ale těší se i značné popularitě.

Zaměříme-li se na obsah veřejných vystoupení Jiřího Paroubka, nalezneme v nich několik zásadních proudů či tendencí. Současný premiér si vytváří image silného a neohroženého muže tím, že systematicky napadá prezidenta republiky. Premiér dobře ví, že je Václav Klaus širokou veřejností vnímán jako nesmírně obratný a nekompromisní diskutér, pro něhož je ovšem velmi složité (ne-li přímo vyloučené) z podstaty jeho funkce přistoupit na ryze politickou konfrontační diskusi s předsedou vlády. Právě na to Jiří Paroubek ve své bezbřehé drzosti sází. Prezidentovi by návštěva restaurace čtvrté cenové skupiny nijak na osobním šarmu neubrala. Ne tak hrubá debata o současné politické situaci, vedená s jedním z místních štamgastů a přenášená do našich domovů v přímém televizním přenosu. Jiří Paroubek si navíc plete diskusi s boxerským zápasem, když říká: „Já to opakuju znova, pane prezidente, pojďme diskutovat před lidmi o evropské ústavě. Uvidíme, jestli to vyhrajete vy nebo jestli lidé dají přednost mému názoru.“ Premiér dále k veřejnosti vysílá stále dokola zlovolný signál, že Václav Klaus je především čestným předsedou občanských demokratů, a vzdáleně možná i prezidentem republiky. Tuto tezi lze snadno dokladovat na následujícím a nikoli ojedinělém tvrzení Jiřího Paroubka: „…pan prezident se tak trošku chová jako čestný předseda ODS, v poslední době trochu supluje pozici pana předsedy Topolánka“. Prezident republiky je naprosto logicky svázán s Občanskou demokratickou stranou, sám se k ní jako její zakladatel hlásí a nikdo by nejspíše Klausovi nevěřil, že jej osud ODS nezajímá. To ovšem vůbec neznamená, že se Klaus se současnou politikou ODS implicitně ztotožňuje a že ze své pozice občanské demokraty ovlivňuje či dokonce zvýhodňuje. Premiérova urputná snaha vyrovnat se prezidentovým politickým schopnostem (nebo se s nimi alespoň „utkat“) je natolik zoufalá, že ji mezi řádky našich novin musí odhalit i ten nejméně pozorný čtenář. Paroubkova chuť “zaboxovat si s prezidentem” neopadla ani po společném Novoročním obědě v Lánech.

Další nepřehlédnutelnou rovinou Paroubkova mediálního působení je jeho zdánlivá snaha „řešit problémy“. Proč zdánlivá? Předseda vlády navštíví louku v Mlýnci na Tachovsku, na níž se v minulém roce konala technoparty CzechTek, aby „se seznámil se situací přímo na místě a mohl ji řešit“. Neřeší ovšem nic, jen v médiích popisuje fakt, že byl na místě (již „uklizeném“), na „němž řádili posedlí lidé s anarchistickými sklony“. Sešel se s šéfem tachovské policie, prohodil pár slov se starosty okolních obcí a vyslechl několik místních obyvatel. Reálná hodnota tohoto aktu je z hlediska řešení oprávněnosti či neoprávněnosti policejního zásahu proti účastníkům technoparty ve skutečnosti nulová a stojí navíc daňové poplatníky zbytečné peníze. O necelých dvaatřiceti milionech korun, investovaných do policejní megaakce na tachovsku, ani nemluvě. Pokud by Paroubek situaci opravdu řešil, nezasadil by se spíše o prošetření okolností provázející zásah Policie České republiky a to prostřednictvím ministerstva vnitra, tedy aparátu, který má ve své výkonné moci? Nebo byla angažovaná návštěva předsedy vlády v tachovských lesích nezbytná a rozhodujícím způsobem přispěla k vyřešení celé situace, na jejímž konci není dosud žádný potrestaný policista, jen stíhaný občan, který si na tiskové konferenci MV ČR dovolil položit jednu “nevhodnou” otázku… Můžeme jmenovat i zbytečná „setkání na efekt“ za přítomnosti televizních kamer, která premiér Paroubek inicioval, nebo se jich osobně zúčastnil: s lékaři (zdravotnictví potřebuje další finanční zdroje), zástupci kulturní obce (potřebovali jsme nového ministra kultury), stomatology (potřebujeme více zubařů) atd. atd. atd. A že něco nejde? Je to tak jednoduché: Paroubek to přece zařídí! Výsledek je podle mého názoru ovšem pokaždé stejný. Źádný. Žádný ve smyslu konkrétních pozitivních důsledků jeho kroků. Ne tak pro něj a pro ČSSD. Nedělá Jiří Paroubek především mediální politiku, která končí za prahem televizních a rozhlasových studií? A nevěnuje se o mnoho méně té reálné? Přesně to může jemu a ČSSD před blížícími se volbami přinášet body, o něž jeho stranu připravil mediálně laxní Špidla spolu s poněkud přehnaně ambiciózním Grossem.

Premiér si je dobře vědom síly jednoduchých propagandistických hesel, která se neustálým opakováním dostávají lidem pod kůži. A tak od předsedy vlády slýcháme i čteme věty typu: „Zákon musí dodržovat každý“, „…budeme investovat do budoucnosti naší země“, „…nebojím se nikoho“, „…svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého“, „do odpovědných funkcí budu prosazovat nezávislé, vyspělé a vůči korupci odolné a pevné, kompetentní odborníky. A já to budu uplatňovat naprosto nekompromisně.“ a tak dále. Slovník českého premiéra nás v mnohém nutí, abychom jej vnímali jako ozvěnu doby nedávno minulé. Jak jinak chápat pojmy jako „zběsilost mladých anarchistů“ či „podivný živel“? Řada znovu téměř nepublikovatelných vět z premiérových článků a veřejných vystoupení jakoby volala po zavedení starých „dobrých“ pořádků, po předepsané zábavě i zevnějšku, a v neposlední řadě i po znovuobnovení iluzorního pocitu bezpečí. Takové je denní menu, které svým voličům, občanům České republiky, nabízí již řadu měsíců Paroubkova ČSSD.

Jiří Paroubek působí tak, že za každým rozsáhlejším komentářem, který se kriticky vyjadřuje k jeho osobě či práci, vidí spiknutí ODS, s ní údajně spřízněných mediálních agentur a „pravicových médií“. Pokračuje tím v Grossem rozehrané partii obviňování neexistujících vlivových skupin z konspirací a vedení účelových kampaní proti ČSSD. Vinou těchto politiků zapouští své kořeny v České republice nová tradice. Pokud je politik podezřelý z korupce, nebo nedokáže věrohodně vysvětlit původ svého majetku, případně svou práci neodvádí kvalitně, pak se podle své interpretace s největší pravděpodobností stal obětí štvavé kampaně, vydatně saturované zlými novináři, píšícími na objednávku. V momentě medializace takovýchto kauz, je již místním standardem odvádět pozornost od skutečné podstaty problému směrem k tomu, kdo celou věc zveřejnil. Vše je následně rozmělněno v prázdných, zato nesmírně hlasitých polemikách nad tím, kdo a proč tak nejspíše učinil. A tak se ptám premiéra, jaké konkrétní mediální agentury pracují podle jeho zjištění pro ODS a která média jsou ODS nakloněna? Když už je Paroubek premiérem, tu a tam si o sobě myslí, že je chytrý (což sám o sobě prohlásil) a dodržování zákonů v této zemi mu tolik leží na srdci, je jeho povinností veřejnosti na tuto otázku naprosto přesně odpovědět. A nikoli jen té veřejnosti, která má „ráda pivo a knedlíky a vepřovou se zelím“.

Jeroným Janíček, leden 2006
Foto: Jeroným Janíček