Jaký je rozdíl mezi psychoanalýzou a psychoterapií?

Nejprve byla psychoanalýza, pak teprve - v opozici k ní - vzniklo několik set dalších psychoterapií. Zatímco psychoanalytik dodnes rozebírá člověka anebo mu slouží svými otázkami a komentáři k tomu, že se pod jeho „dohledem“ rozebírá sám, ostatní psychoterapeutické směry jsou zaměřeny odlišně. Jedno ale mají společné: jde o setkávání s druhým člověkem, kterému nabídneme takový vztah, jaký mu často nikdo jiný nenabízí: velmi otevřený a upřímný, s respektem, trpělivostí.

Psychoterapeutických směrů jsou dnes stovky. Které z nich patří mezi nejrozšířenější?

Ve zdravotnictví určitě kognitivně behaviorální směr. Máte-li depresi, kognitivní terapeut s vámi probírá (dnes často i podle manuálu, jenž ho „vede“) vaše myšlenky, kterými si tu depresi udržujete a posilujete. A zkouší je s vámi měnit. Mění vaše přesvědčení o vás samotných, jež tu nemoc udržuje. Více behaviorální terapeut s vámi bude nacvičovat, co a jak druhým lidem říct, jak se u toho tvářit; vyzkoušíte si to s ním, třeba i natrénujete. Mimo zdravotnictví převažuje gestalt terapie, rogersovský přístup a systemický přístup. Takzvaný gestalt terapeut bude pátrat po tom, co je pro vás ve vaší depresi „to hlavní“, co nejvíce cítíte - bude pracovat pomaleji, emočně vás podpoří. Rogerián zas založí vztah s vámi na přitakání, vřelosti, bude vás podporovat, abyste byl sám sebou a sebe samého přijal. Systemický terapeut bude zvláštně konverzovat a posilovat vaši zodpovědnost za změnu. Jsou to jen hrubé zkratky, ale snad naznačují různé jiné způsoby, než je jen psychoanalyzování. Šíří se obliba rodinné terapie, i když ji pohříchu málo terapeutů dělá, snad proto, že je velmi pracná. Velkou tradici má skupinová terapie. Nejrozšířenější je to, že jsou terapeuti „eklektiky“ -vybírají, co se právě hodí. Myslím si, že je správné vybírat neboli „šít na míru“ konkrétnímu člověku. Vyžaduje to od terapeutů, aby neuměli jen „to své“, jenom jeden přístup. V Evropě se postupně prosazuje, aby uměli dobře minimálně dva přístupy. Velmi často je jedním z nich psychoanalytická terapie a druhý směr si pak volí z více možností.

Převládá názor, že psychoterapie je určena jen pro bohaté a znuděné životem. Je to tak, nebo může pomoci všem, kdo o ni projeví zájem?

Slovo „všem“ je moc odvážné. Pomůže těm, kdo si sami opravdu pomoci chtějí a k tomu si najdou terapeuta, jenž jim sedne. Jsou lidé, kteří k terapeutům docházejí kvůli kultivaci sebe samého (tak trochu z „rozmaru“). Možná jim vztah s terapeutem nahrazuje jiné vztahy, jež jim scházejí. Řada lidí řeší u terapeutů manželské problémy nebo zdánlivě jiné problémy, které však nejde oddělit od jejich manželství, rodičovství, exmanželství, sexu, schopnosti či neschopnosti komunikovat v partnerských vztazích. Opravdu hodně lidí potřebuje pomoc, aby mohli jakž takž - anebo líp - žít v partnerství. Psychoterapeut léčí především svým profesionálním vztahem. Tím, že mezi ním a člověkem vznikne důvěra k tomu, bavit se doslova o čemkoli. A tato potřeba se týká jak těch, kdo chtějí terapii použít ke změně něčeho na první pohled detailního nebo nepatrného (třeba že se stydí otevřít ústa a mluvit, protože jim mezerou mezi předními zuby prohvizduje), tak těch, kdo smrtelně vážně trpí třeba depresí nebo příznaky schizofrenie. Mnoha lidem stačí navštívit terapeuta méně než šestkrát - a dojde u nich ke změně k lepšímu. Po čase třeba potřebují takovou dávku zase, ale to není nic špatného. Dlouhodobou psychoterapii potřebují především ti lidé, kteří měli vážně pochroumaný vztah s matkou nebo otcem či oběma. Terapeutka či terapeut jim vlastně dodávají něco z toho nejzákladnějšího, co jim v životě scházelo nebo co bylo pokažené.
(more…)

Nejen podle Richarda Lehnera, tiskového mluvčího vládní MDA, patří mezi „problémové země“, které by mohly na USA a Evropu zaútočit, především Írán a Severní Korea. Írán, jak se píše v dokumentu zveřejněném na webových stránkách velvyslanectví Spojených států v Praze, prudce zvyšuje dosah a technickou kvalitu svých balistických střel, a navíc urychleně buduje jaderná zařízení, jež dramatickým způsobem zvyšují ohrožení celé Evropy. Na jakých konkrétních důkazech stojí tak zásadní prohlášení? „Stačí si jen přečíst noviny, abychom viděli, že Írán pokračuje ve vývoji jaderných zbraní a útočného systému ve formě balistických raket,“ argumentuje Richard Lehner. Při podrobnějším zkoumání vlivných amerických médií lze opravdu zjistit, že americká veřejnost je od 11. září 2001 udržována ve strachu z terorismu, který vylučuje hlubší kritiku politických prohlášení o tom, že teroristé jsou pro Spojené státy existenční hrozbou, nebo dokonce nebezpečím pro celou západní civilizaci.

NATO. NA CO?

Informace o systému protiraketové obrany zveřejněné na webových stránkách velvyslanectví USA v Praze uvádějí, že se nepředpokládá úplná integrace amerického sy stému a systému NATO. Navíc uvnitř Severoatlantické aliance neexistuje shoda ohledně jednotného postupu a vybudování protiraketové obrany. Na otázku, zda nejde o vytvoření zbytečného paralelního systému, odpověděla MDA: „Navrhovaný systém protiraketové obrany není propojen s protiraketovou obranou NATO, neboť technologie týkající se navrhovaného rozmístění v Evropě představují záchytný systém, rakety nenesou jaderné hlavice, likvidují útočné balistické střely pouze silou vlastního nárazu.“ Častým argumentem proti vybudovaní radarové základny je zkušenost, že se radary stávají jedním z prvních cílů, které je nutné zlikvidovat. MDA riziko zásahu zpochybňuje.

„Je nepravděpodobné, že se samotná protiraketová základna (včetně radaru – pozn. autora) stane cílem balistické střely dlouhého dosahu kvůli přesnosti potřebné pro zásah takto relativně malého cíle ze vzdálenosti tisíců kilometrů. A také proto, že záchytné rakety dlouhého dosahu budou schopny bránit základny proti útoku raketami dlouhého dosahu,“ vysvětluje Lehner. Z veřejně přístupných armádních zdrojů je ovšem možné vyčíst, že balistická raketa je schopna dopravit bojovou hlavici, vybavenou většinou jadernou náloží, do vzdálenosti převyšující pět tisíc kilometrů a s přesností zhruba pět set metrů. Na otázku, zda se nemůžeme jako potenciální hostitelská země stát terčem útoku teroristů, nebyl ochoten odpovědět ani kontaktovaný americký vládní úředník. Podobně si nevěděl rady s upřesněním proklamovaného zvýšení naší národní bezpečnosti. Ptal jsem se, o co více je chráněno například území Dánského království, které už americký radar na svém území má. Vládní úředník odepsal: „Spojené státy určily, že rozmístění prostředků protiraketové obrany v Evropě poskytne významnou schopnost chránit evropské spojence i Spojené státy před vyvíjející se hrozbou balistických raket ze Středního východu.“ Tečka.

ČESKÁ OTÁZKA

Velvyslanectví Spojených států v Praze tvrdí, že to byla Česká republika podobně jako několik dalších evropských zemí, kdo vyjádřil zájem o umístění zařízení protiraketové obrany na svém území. Předseda vlády Mirek Topolánek ale radar obhajuje především novými pracovními příležitostmi pro české dodavatelské firmy i vědce a nepřímo i zrušením vízové povinnosti. Pokud by měl americký radar skutečně zesílit bezpečnost Evropy, pak jde o přízemní kupčení a lacinou propagandu. Nebo bychom nesnesli prohlášení, že je naší morální povinností participovat na obraně významné části světa? Jenže bez ohledu na postoje vlády máme právo znát i negativa projektu. Na „radarovou smlouvu“ s Američany lze oprávněně pohlížet jako na další krok k rozšíření jejich geopolitického vlivu, ať už jej vnímáme pozitivně, či negativně. Je zcela legitimní říci ANO i NE protiraketové základně. Zatím považujeme odpůrce radaru za levicové radikály, primitivní antiamerikanisty nebo zbabělce. Jeho příznivce pro změnu za zmanipulované, nemyslící nebo jedince přímo placené vládou Spojených států amerických. A to je pro hlubší a seriózní diskusi pohříchu málo.

Jeroným Janíček

Reflex 08/2007

„Stigma je především „znamením hanby“ a „symbolem utrpení“, které mnohé z nás – pro „nejpodivnější nemoci ze všech“ - doprovází téměř po celý život. Odmítám věřit tomu, že stigma duševně nemocného ze mě (za mě) sejme někdo jiný, silnější a zdravější. Ostatní mně mohou bezpochyby výrazně pomoci, ale to nejdůležitější chci udělat já sám. Pokud svou odpovědnost za duševní nemoc převedu na jiné (ať už se mně zdá „přidaná hodnota“ v podobě stigmatu jakkoli nespravedlivá), potvrdím a posílím tím celospolečensky rozšířené teze o své nesvéprávnosti a neschopnosti vyřešit cokoli samostatně, a v souladu s obecně uznávanými zákony logiky. Zůstanu tak navěky bláznem, kterého je v moderní době zapotřebí především chránit… Pokud mne má nemoc nepřemůže, neparalyzuje a nezbaví vůle k životu, pak je pro mne tento zápas nejen výzvou, ale i každodenní povinností.“ J. Janíček, 2006

Stigmatizace či nálepkování duševně nemocných je v první řadě následkem necitlivého nebo neodborného zacházení s psychiatrickými termíny, které mohou pacienta v průběhu terapeutického procesu zranit nebo zbytečně zatížit. A pokud se člověk pro léčbu duševního onemocnění teprve rozhoduje, může mu setkání se stigmatizačními stereotypy cestu k odborné péči značně znepříjemnit a ztížit. Nejen zneužívání a nadužívání pojmů z psychiatrie, ale také řada vžitých mýtů a předsudků o psychiatrii a psychických poruchách, může vést k mnoha zbytečným vnitřním zraněním pacienta. Ačkoli dnes již nejsou duševně nemocní upalováni, mučeni nebo jinak fyzicky trýzněni pro „posedlost ďáblem“ nebo „stižení zlým duchem či démonem“, stále bývají jako nositelé určitého potenciálního „nebezpečí“, „nespolehlivosti“ a „nevypočítatelnosti“ diskriminováni ve všech oblastech lidské činnosti, pokud se ke své nemoci přiznají, či jsou k tomu donuceni vnějšími okolnostmi. Svou nemoc dokonce přiznat nesmějí, pokud jsou zaměstnáni u velkých nadnárodních společností, protože by tak riskovali ztrátu prestiže a možnost kariérního růstu. Být duševně nemocným je stále do určité míry důvod ke studu a již jen samotné zjištění psychické poruchy může být pro jejího nositele velmi silným stresorem. Člověk, trpící duševní poruchou, bývá také nepřímo obviňován z toho, že si svou nemoc „vyrobil“, „vymyslel“, případně „že si za ni může sám“, což je dáno pravděpodobně historicky, neboť dříve byli za svou nemoc činěni odpovědnými duševně nemocní společně s těmi, kteří onemocněli leprou nebo tuberkulózou. Symptomy duševních nemocí bývají nezřídka těžko verbálně popsatelné (vysvětlitelné), takže se pacient v případě propuknutí akutních obtíží (hlavně u úzkostných poruch) raději uchýlí k sociálně přijatelné lži („najednou mi klesl tlak“, „snědl jsem asi něco špatného“, „moc jsem toho nenaspal“, „mám potíže se zažíváním“, „trpím arytmiemi“). Přímým důsledkem stigmatizace může být tedy nejen vyloučení nemocného na okraj společnosti a jeho sociální izolace, která průběh většiny nemocí jen zhoršuje, ale také tlak okolí (většiny) na nemocného, aby o své nemoci lhal a násilně se tak „asimiloval“. Dosažení „korektní mezilidské komunikace“ znamená v tomto ohledu jen dílčí změnu, nikoli však zanedbatelnou. Stigma duševně nemocného vymizí, nebo začne výrazně slábnout teprve ve chvíli, kdy se změní myšlení většiny a s tím i její postoje směrem k psychiatrii jako takové. Změnu lze tedy očekávat v okamžiku zrovnoprávnění psychiatrie s ostatními medicínskými obory v očích laické i odborné veřejnosti, což je úkol jak pro psychiatry a psychology, tak i pro samotné pacienty. Stigmatizována je totiž i psychiatrie. K léčbě nemocí, které jsou už tak ztěží představitelné, používá psychiatrie podle mnohých „záhadné preparáty měnící osobnost“, „pouští do lidí elektrické výboje“ a „zavírá za trest pacienty do klecí“. Co se děje „za zdmi“ léčeben je pro mnoho lidí dosud tajemstvím. A tam, kde je příliš mnoho tajemství, bývá stejně (ne-li více) realitě vzdálených představ. (more…)

Když někdo nebo něco schází

Nejrozšířenějším mýtem mezi laiky bývá přesvědčení, že u každého zásahu záchranné služby musí být přítomen lékař.Vysvětlovat přímo na místě, že posádka vozu rychlé zdravotnické pomoci dokáže pacientovi poskytnout dostatečně kvalifikovanou pomoc vzhledem k charakteru jeho onemocnění nebo zranění, a že se tak děje na základě diferencované péče, je poněkud pošetilé. A svým způsobem i nebezpečné. Každý z nás chce pro sebe logicky to nejlepší, což v okamžicích zdravotních obtíží znamená většinou pomoc lékaře. Jedná se o první moment, kdy se záchranáři mohou setkat nejen s nepochopením pacienta a jeho bezprostředního okolí, ale také s fenoménem agresivity. Bezmoc, jinými slovy frustrace z neschopnosti podat účinnou laickou první pomoc, může agresivitu ještě umocnit. Ve chvílích čekání na příjezd záchranky se postiženému člověku, vystavenému mnohdy nemalé bolesti a stresu, může měnit vnímání času. Minuta se dokáže přetavit do téměř neohraničeného časového úseku. Za předpokladu, že se do této krizové situace vmísí alkohol, nebo jiné návykové látky, může jedno jediné špatně zvolené slovo ze strany posádky zdravotnické záchranné služby, vyřčené v přítomnosti těch, kteří očekávají jejich pomoc, znamenat katastrofu. Spouštěčem agresivity pacienta či jeho příbuzných může být také „dobře míněný vtip“ některého z přítomných záchranářů, přehlížení a nadřazenost nebo dokonce vyložená hrubost. Komunikovat znamená především vysvětlovat, tlumit emoce, tišit a naslouchat. Laik si může velmi snadno splést oxymetr s jakýmsi zastaralým přístrojem na měření tepové frekvence. Laik může mít také pocit, že pokud mu nejsou okamžitě podány léky, je záchranáři nedostatečně ošetřen. Laik si může myslet, že delší setrvávání na místě zásahu znamená neodbornost posádky, která si s pacientem neví rady. Laik si může myslet cokoli, ale pokud se s ním záchranář pustí do ostré polemiky, nebo mu nenaslouchá a ignoruje jeho dotazy, může se dopracovat až k ráně pěstí. (more…)

Rozsáhlá Czechova stať o neurotických obtížích vykazuje sama o sobě jisté neurotické symptomy, ponejvíce roztěkanost. To když Czech popisuje generalizovanou úzkostnou poruchu a než se něco podstatného stačím dozvědět, už jsem unášen proudem slov k (neurotické?) megalomanii, přes obsese až k exogenní depresi. Místy na mne úvaha Jana Czecha působí jako součást jakési tajné nauky, které porozumí jen zasvěcení. Trocha psychologie a psychiatrie, okořeněná špetkou filozofie a teologie, vytváří po prvním přečtení dojem odbornosti. Jenomže Czech opakovaně chybuje. Strach a úzkost jsou pro Czecha v podstatě jedno a totéž. V souvislosti s neurotickými obtížemi není údajně „relevantní oba pojmy pečlivě rozlišovat“. Opak je podle mého názoru pravdou. Volně plynoucí obavy a napětí bez konkrétního obsahu, tedy úzkost, jsou tím, co lze označit za společného jmenovatele většiny neurotických obtíží. Nikoli strach. Ten má svůj konkrétní obsah, svou náplň, a pakliže se zamyslím nad Czechovým tvrzením o úzkém propojení strachu, přesněji úzkosti, s veškerými neurotickými obtížemi, neobjevuji v něm tedy pranic nového. (more…)

Seděl jsem ve stanici Horské služby na Božím Daru a hlášení bylo stručné: „Páteř na Neklidu.“ Popadl jsem bundu, seběhl po strmých schodech dolů před stanici. Ve vteřině jsem seděl na skútru za záchranářem Šafaříkem, který si s sebou jako obvykle bral batoh se zdravotnickým materiálem. Dlahy, krční límec, ruční křísicí vak a obvazy. Nově disponují horalé i automatizovaným defibrilátorem, což je elektrické zařízení, které může pomoci při zástavě srdce. (more…)