Psychoterapie bývá často zaměňována za psychoanalýzu, jejímž duchovním otcem je Sigmund Freud. Psychoterapeutických směrů je ale dnes více a při hledání toho „svého“ psychoterapeuta je dobré vědět, co od něj můžeme očekávat. Kvalifikovaným průvodcem po neznámém světě psychoterapie je docent ZBYNĚK VYBÍRAL (45) z brněnské Masarykovy univerzity. Čím tedy psychoterapie obvykle je a čím rozhodně není?

Jaký je rozdíl mezi psychoanalýzou a psychoterapií?

Nejprve byla psychoanalýza, pak teprve - v opozici k ní - vzniklo několik set dalších psychoterapií. Zatímco psychoanalytik dodnes rozebírá člověka anebo mu slouží svými otázkami a komentáři k tomu, že se pod jeho „dohledem“ rozebírá sám, ostatní psychoterapeutické směry jsou zaměřeny odlišně. Jedno ale mají společné: jde o setkávání s druhým člověkem, kterému nabídneme takový vztah, jaký mu často nikdo jiný nenabízí: velmi otevřený a upřímný, s respektem, trpělivostí.

Psychoterapeutických směrů jsou dnes stovky. Které z nich patří mezi nejrozšířenější?

Ve zdravotnictví určitě kognitivně behaviorální směr. Máte-li depresi, kognitivní terapeut s vámi probírá (dnes často i podle manuálu, jenž ho „vede“) vaše myšlenky, kterými si tu depresi udržujete a posilujete. A zkouší je s vámi měnit. Mění vaše přesvědčení o vás samotných, jež tu nemoc udržuje. Více behaviorální terapeut s vámi bude nacvičovat, co a jak druhým lidem říct, jak se u toho tvářit; vyzkoušíte si to s ním, třeba i natrénujete. Mimo zdravotnictví převažuje gestalt terapie, rogersovský přístup a systemický přístup. Takzvaný gestalt terapeut bude pátrat po tom, co je pro vás ve vaší depresi „to hlavní“, co nejvíce cítíte - bude pracovat pomaleji, emočně vás podpoří. Rogerián zas založí vztah s vámi na přitakání, vřelosti, bude vás podporovat, abyste byl sám sebou a sebe samého přijal. Systemický terapeut bude zvláštně konverzovat a posilovat vaši zodpovědnost za změnu. Jsou to jen hrubé zkratky, ale snad naznačují různé jiné způsoby, než je jen psychoanalyzování. Šíří se obliba rodinné terapie, i když ji pohříchu málo terapeutů dělá, snad proto, že je velmi pracná. Velkou tradici má skupinová terapie. Nejrozšířenější je to, že jsou terapeuti „eklektiky“ -vybírají, co se právě hodí. Myslím si, že je správné vybírat neboli „šít na míru“ konkrétnímu člověku. Vyžaduje to od terapeutů, aby neuměli jen „to své“, jenom jeden přístup. V Evropě se postupně prosazuje, aby uměli dobře minimálně dva přístupy. Velmi často je jedním z nich psychoanalytická terapie a druhý směr si pak volí z více možností.

Převládá názor, že psychoterapie je určena jen pro bohaté a znuděné životem. Je to tak, nebo může pomoci všem, kdo o ni projeví zájem?

Slovo „všem“ je moc odvážné. Pomůže těm, kdo si sami opravdu pomoci chtějí a k tomu si najdou terapeuta, jenž jim sedne. Jsou lidé, kteří k terapeutům docházejí kvůli kultivaci sebe samého (tak trochu z „rozmaru“). Možná jim vztah s terapeutem nahrazuje jiné vztahy, jež jim scházejí. Řada lidí řeší u terapeutů manželské problémy nebo zdánlivě jiné problémy, které však nejde oddělit od jejich manželství, rodičovství, exmanželství, sexu, schopnosti či neschopnosti komunikovat v partnerských vztazích. Opravdu hodně lidí potřebuje pomoc, aby mohli jakž takž - anebo líp - žít v partnerství. Psychoterapeut léčí především svým profesionálním vztahem. Tím, že mezi ním a člověkem vznikne důvěra k tomu, bavit se doslova o čemkoli. A tato potřeba se týká jak těch, kdo chtějí terapii použít ke změně něčeho na první pohled detailního nebo nepatrného (třeba že se stydí otevřít ústa a mluvit, protože jim mezerou mezi předními zuby prohvizduje), tak těch, kdo smrtelně vážně trpí třeba depresí nebo příznaky schizofrenie. Mnoha lidem stačí navštívit terapeuta méně než šestkrát - a dojde u nich ke změně k lepšímu. Po čase třeba potřebují takovou dávku zase, ale to není nic špatného. Dlouhodobou psychoterapii potřebují především ti lidé, kteří měli vážně pochroumaný vztah s matkou nebo otcem či oběma. Terapeutka či terapeut jim vlastně dodávají něco z toho nejzákladnějšího, co jim v životě scházelo nebo co bylo pokažené.
Celý článek »

Případná existence amerického radarového zařízení na našem území zlobí nezanedbatelnou část národa podobně jako ruského prezidenta Putina. Obrátil jsem se přímo na MDA (Missile Defense Agency), americký Úřad pro protiraketovou obranu, který má vývoj a výzkum systému na starost, a některé informace o protiraketové obraně BMDS (Ballistic Missile Defense System), již premiér Mirek Topolánek nazval „systémem pro rozumný svět“, jsem získal také od ministerstva zahraničí USA.

Nejen podle Richarda Lehnera, tiskového mluvčího vládní MDA, patří mezi „problémové země“, které by mohly na USA a Evropu zaútočit, především Írán a Severní Korea. Írán, jak se píše v dokumentu zveřejněném na webových stránkách velvyslanectví Spojených států v Praze, prudce zvyšuje dosah a technickou kvalitu svých balistických střel, a navíc urychleně buduje jaderná zařízení, jež dramatickým způsobem zvyšují ohrožení celé Evropy. Na jakých konkrétních důkazech stojí tak zásadní prohlášení? „Stačí si jen přečíst noviny, abychom viděli, že Írán pokračuje ve vývoji jaderných zbraní a útočného systému ve formě balistických raket,“ argumentuje Richard Lehner. Při podrobnějším zkoumání vlivných amerických médií lze opravdu zjistit, že americká veřejnost je od 11. září 2001 udržována ve strachu z terorismu, který vylučuje hlubší kritiku politických prohlášení o tom, že teroristé jsou pro Spojené státy existenční hrozbou, nebo dokonce nebezpečím pro celou západní civilizaci.

NATO. NA CO?

Informace o systému protiraketové obrany zveřejněné na webových stránkách velvyslanectví USA v Praze uvádějí, že se nepředpokládá úplná integrace amerického sy stému a systému NATO. Navíc uvnitř Severoatlantické aliance neexistuje shoda ohledně jednotného postupu a vybudování protiraketové obrany. Na otázku, zda nejde o vytvoření zbytečného paralelního systému, odpověděla MDA: „Navrhovaný systém protiraketové obrany není propojen s protiraketovou obranou NATO, neboť technologie týkající se navrhovaného rozmístění v Evropě představují záchytný systém, rakety nenesou jaderné hlavice, likvidují útočné balistické střely pouze silou vlastního nárazu.“ Častým argumentem proti vybudovaní radarové základny je zkušenost, že se radary stávají jedním z prvních cílů, které je nutné zlikvidovat. MDA riziko zásahu zpochybňuje.

„Je nepravděpodobné, že se samotná protiraketová základna (včetně radaru – pozn. autora) stane cílem balistické střely dlouhého dosahu kvůli přesnosti potřebné pro zásah takto relativně malého cíle ze vzdálenosti tisíců kilometrů. A také proto, že záchytné rakety dlouhého dosahu budou schopny bránit základny proti útoku raketami dlouhého dosahu,“ vysvětluje Lehner. Z veřejně přístupných armádních zdrojů je ovšem možné vyčíst, že balistická raketa je schopna dopravit bojovou hlavici, vybavenou většinou jadernou náloží, do vzdálenosti převyšující pět tisíc kilometrů a s přesností zhruba pět set metrů. Na otázku, zda se nemůžeme jako potenciální hostitelská země stát terčem útoku teroristů, nebyl ochoten odpovědět ani kontaktovaný americký vládní úředník. Podobně si nevěděl rady s upřesněním proklamovaného zvýšení naší národní bezpečnosti. Ptal jsem se, o co více je chráněno například území Dánského království, které už americký radar na svém území má. Vládní úředník odepsal: „Spojené státy určily, že rozmístění prostředků protiraketové obrany v Evropě poskytne významnou schopnost chránit evropské spojence i Spojené státy před vyvíjející se hrozbou balistických raket ze Středního východu.“ Tečka.

ČESKÁ OTÁZKA

Velvyslanectví Spojených států v Praze tvrdí, že to byla Česká republika podobně jako několik dalších evropských zemí, kdo vyjádřil zájem o umístění zařízení protiraketové obrany na svém území. Předseda vlády Mirek Topolánek ale radar obhajuje především novými pracovními příležitostmi pro české dodavatelské firmy i vědce a nepřímo i zrušením vízové povinnosti. Pokud by měl americký radar skutečně zesílit bezpečnost Evropy, pak jde o přízemní kupčení a lacinou propagandu. Nebo bychom nesnesli prohlášení, že je naší morální povinností participovat na obraně významné části světa? Jenže bez ohledu na postoje vlády máme právo znát i negativa projektu. Na „radarovou smlouvu“ s Američany lze oprávněně pohlížet jako na další krok k rozšíření jejich geopolitického vlivu, ať už jej vnímáme pozitivně, či negativně. Je zcela legitimní říci ANO i NE protiraketové základně. Zatím považujeme odpůrce radaru za levicové radikály, primitivní antiamerikanisty nebo zbabělce. Jeho příznivce pro změnu za zmanipulované, nemyslící nebo jedince přímo placené vládou Spojených států amerických. A to je pro hlubší a seriózní diskusi pohříchu málo.

Jeroným Janíček

Reflex 08/2007

Pokud vám jméno ROSSE (ROSTISLAVA) HEDVÍČKA nic neříká, pak nejspíše nepoužíváte přiliš často český Internet. Nebo patříte do skupiny šťastných uživatelů sítě, které ještě nestačil zhruba pětapadesátiletý americký „znalec moderní české historie“ zpravit o tom, že jste „zpitomělí obyvatelé české kotliny s největším komplexem méněcennosti na světě“, jejichž současný prezident Klaus je „jasný komunistický prominent“. Nekonečně dlouhé kritiky českých poměrů tohoto „kalifornského softwaru českého původu“, rozesílajícího vytrvale nevyžádanou poštu do mnoha (set) tisíc našich e-mailových schránek, mě přivedly až k jeho virtuálním dveřím. Náš rozhovor probíhal přes ICQ celou noc. Celý článek »

Naposledy se o Horské službě a jejím financování mluvilo před rokem a půl. Dlouhá zima a metrové závěje i v očích veřejnosti tématu přidaly na důležitosti. Co se vlastně změnilo? HORSKÁ SLUŽBA změnila status, patří pod jiné ministerstvo a má víc peněz. Ostatní problémy zůstaly. Horští záchranáři dodnes nemají svůj zákon a jasná pravidla pro práci. Nemělo by to vadit jenom jim, ale i nám, potenciálním uživatelům jejich služeb.

Seděl jsem ve stanici Horské služby na Božím Daru a hlášení bylo stručné: „Páteř na Neklidu.“ Popadl jsem bundu, seběhl po strmých schodech dolů před stanici. Ve vteřině jsem seděl na skútru za záchranářem Šafaříkem, který si s sebou jako obvykle bral batoh se zdravotnickým materiálem. Dlahy, krční límec, ruční křísicí vak a obvazy. Nově disponují horalé i automatizovaným defibrilátorem, což je elektrické zařízení, které může pomoci při zástavě srdce. Celý článek »

Ředitelka Českého výboru UNICEF Pavla Gomba měla jednoduchý nápad. Chtěla zjistit, jak se liší základní hodnoty dětí na různých místech světa. Vybrala tři kluky ze tří světů: z africké Rwandy, asijského Bhútánu a od nás. Všem je zhruba stejně (jedenáct až dvanáct let), pocházejí z různých sociálních podmínek, které se ovšem příliš nevymykají místním průměrům. Všichni tři dostali stejné otázky, aniž by věděli, že budou kladeny dalším dětem. Jistě lze právem namítnout, že takový rozhovor by měl být veden se stovkami dětí, abychom mohli hovořit o objektivním srovnání hodnot a pohledů na svět. Celý článek »