Dlouho jsem váhal, zda přikročit k napsání komentáře k Czechovu Smyslu života a strachu, ke stati o neurózách, otištěné v minulých Konfrontacích. Váhal jsem především proto, že sám nejsem psychiatrem ani psychologem, což ovšem není ani pan Czech. Váhal jsem i proto, že sám trpím úzkostmi, po czechovsku podělaností a nedostatkem zmužilosti. Záhy mne ovšem uklidnila autorova domněnka, že nejde o nemoc, takže se cítím hned o něco lépe a mohu zcela svobodně, nesvázán strachem a úzkostí, začít s psaním. Názory Jana Czecha nejsou podle mne provokativní, jak podotýká Zbyněk Vybíral v předposledním editorialu, ale chtějí jimi nejspíše být.
Rozsáhlá Czechova stať o neurotických obtížích vykazuje sama o sobě jisté neurotické symptomy, ponejvíce roztěkanost. To když Czech popisuje generalizovanou úzkostnou poruchu a než se něco podstatného stačím dozvědět, už jsem unášen proudem slov k (neurotické?) megalomanii, přes obsese až k exogenní depresi. Místy na mne úvaha Jana Czecha působí jako součást jakési tajné nauky, které porozumí jen zasvěcení. Trocha psychologie a psychiatrie, okořeněná špetkou filozofie a teologie, vytváří po prvním přečtení dojem odbornosti. Jenomže Czech opakovaně chybuje. Strach a úzkost jsou pro Czecha v podstatě jedno a totéž. V souvislosti s neurotickými obtížemi není údajně „relevantní oba pojmy pečlivě rozlišovat“. Opak je podle mého názoru pravdou. Volně plynoucí obavy a napětí bez konkrétního obsahu, tedy úzkost, jsou tím, co lze označit za společného jmenovatele většiny neurotických obtíží. Nikoli strach. Ten má svůj konkrétní obsah, svou náplň, a pakliže se zamyslím nad Czechovým tvrzením o úzkém propojení strachu, přesněji úzkosti, s veškerými neurotickými obtížemi, neobjevuji v něm tedy pranic nového. Celý článek »
Naposledy se o Horské službě a jejím financování mluvilo před rokem a půl. Dlouhá zima a metrové závěje i v očích veřejnosti tématu přidaly na důležitosti. Co se vlastně změnilo? HORSKÁ SLUŽBA změnila status, patří pod jiné ministerstvo a má víc peněz. Ostatní problémy zůstaly. Horští záchranáři dodnes nemají svůj zákon a jasná pravidla pro práci. Nemělo by to vadit jenom jim, ale i nám, potenciálním uživatelům jejich služeb.
Pane prezidente, můj nejlepší přítel je gay. A nejen on. Ve svém životě jsem potkal a potkávám celou řadu lidí s touto pro ně – bohužel menšinovou – citovou a sexuální orientací. Rozhodl jsem se proto zcela veřejně lobbovat za rovnoprávné postavení (nejen) svého nejlepšího přítele. Přiměl mne k tomu rozhovor s prezidentem Klausem, otištěný 
Při pravidelném sledování celostátních médií by se mohlo zdát, že premiér Jiří Paroubek je v posledních měsících jediným politikem u nás, který „má občanům co říci a také jim to říká“. Schopnost Jiřího Paroubka uchvátit nevídaný mediální prostor je jistě obdivuhodná, ale čím dál tím silněji se ukazuje, jak diskutabilní je obsah, kterým premiér tento prostor plní. Česká republika má tedy nově premiéra - glosátora, který mnohdy veřejnost informuje o věcech, jimž sice absolutně nerozumí a tudíž je ani nemůže efektivně řešit, nicméně o nich dokáže poměrně hlasitě hovořit. Jakou kvalitu mají Paroubkova veřejná vystoupení? 
Ředitelka Českého výboru UNICEF Pavla Gomba měla jednoduchý nápad. Chtěla zjistit, jak se liší základní hodnoty dětí na různých místech světa. Vybrala tři kluky ze tří světů: z africké Rwandy, asijského Bhútánu a od nás. Všem je zhruba stejně (jedenáct až dvanáct let), pocházejí z různých sociálních podmínek, které se ovšem příliš nevymykají místním průměrům. Všichni tři dostali stejné otázky, aniž by věděli, že budou kladeny dalším dětem. Jistě lze právem namítnout, že takový rozhovor by měl být veden se stovkami dětí, abychom mohli hovořit o objektivním srovnání hodnot a pohledů na svět.