XXIX. Konference sociální psychiatrie (Pořadatel: Výbor sekce sociální psychiatrie PS ČLS JEP, Datum a místo konání: 30.11.-2.12.2006, Poděbrady)

„Stigma je především „znamením hanby“ a „symbolem utrpení“, které mnohé z nás – pro „nejpodivnější nemoci ze všech“ - doprovází téměř po celý život. Odmítám věřit tomu, že stigma duševně nemocného ze mě (za mě) sejme někdo jiný, silnější a zdravější. Ostatní mně mohou bezpochyby výrazně pomoci, ale to nejdůležitější chci udělat já sám. Pokud svou odpovědnost za duševní nemoc převedu na jiné (ať už se mně zdá „přidaná hodnota“ v podobě stigmatu jakkoli nespravedlivá), potvrdím a posílím tím celospolečensky rozšířené teze o své nesvéprávnosti a neschopnosti vyřešit cokoli samostatně, a v souladu s obecně uznávanými zákony logiky. Zůstanu tak navěky bláznem, kterého je v moderní době zapotřebí především chránit… Pokud mne má nemoc nepřemůže, neparalyzuje a nezbaví vůle k životu, pak je pro mne tento zápas nejen výzvou, ale i každodenní povinností.“ J. Janíček, 2006

Stigmatizace či nálepkování duševně nemocných je v první řadě následkem necitlivého nebo neodborného zacházení s psychiatrickými termíny, které mohou pacienta v průběhu terapeutického procesu zranit nebo zbytečně zatížit. A pokud se člověk pro léčbu duševního onemocnění teprve rozhoduje, může mu setkání se stigmatizačními stereotypy cestu k odborné péči značně znepříjemnit a ztížit. Nejen zneužívání a nadužívání pojmů z psychiatrie, ale také řada vžitých mýtů a předsudků o psychiatrii a psychických poruchách, může vést k mnoha zbytečným vnitřním zraněním pacienta. Ačkoli dnes již nejsou duševně nemocní upalováni, mučeni nebo jinak fyzicky trýzněni pro „posedlost ďáblem“ nebo „stižení zlým duchem či démonem“, stále bývají jako nositelé určitého potenciálního „nebezpečí“, „nespolehlivosti“ a „nevypočítatelnosti“ diskriminováni ve všech oblastech lidské činnosti, pokud se ke své nemoci přiznají, či jsou k tomu donuceni vnějšími okolnostmi. Svou nemoc dokonce přiznat nesmějí, pokud jsou zaměstnáni u velkých nadnárodních společností, protože by tak riskovali ztrátu prestiže a možnost kariérního růstu. Být duševně nemocným je stále do určité míry důvod ke studu a již jen samotné zjištění psychické poruchy může být pro jejího nositele velmi silným stresorem. Člověk, trpící duševní poruchou, bývá také nepřímo obviňován z toho, že si svou nemoc „vyrobil“, „vymyslel“, případně „že si za ni může sám“, což je dáno pravděpodobně historicky, neboť dříve byli za svou nemoc činěni odpovědnými duševně nemocní společně s těmi, kteří onemocněli leprou nebo tuberkulózou. Symptomy duševních nemocí bývají nezřídka těžko verbálně popsatelné (vysvětlitelné), takže se pacient v případě propuknutí akutních obtíží (hlavně u úzkostných poruch) raději uchýlí k sociálně přijatelné lži („najednou mi klesl tlak“, „snědl jsem asi něco špatného“, „moc jsem toho nenaspal“, „mám potíže se zažíváním“, „trpím arytmiemi“). Přímým důsledkem stigmatizace může být tedy nejen vyloučení nemocného na okraj společnosti a jeho sociální izolace, která průběh většiny nemocí jen zhoršuje, ale také tlak okolí (většiny) na nemocného, aby o své nemoci lhal a násilně se tak „asimiloval“. Dosažení „korektní mezilidské komunikace“ znamená v tomto ohledu jen dílčí změnu, nikoli však zanedbatelnou. Stigma duševně nemocného vymizí, nebo začne výrazně slábnout teprve ve chvíli, kdy se změní myšlení většiny a s tím i její postoje směrem k psychiatrii jako takové. Změnu lze tedy očekávat v okamžiku zrovnoprávnění psychiatrie s ostatními medicínskými obory v očích laické i odborné veřejnosti, což je úkol jak pro psychiatry a psychology, tak i pro samotné pacienty. Stigmatizována je totiž i psychiatrie. K léčbě nemocí, které jsou už tak ztěží představitelné, používá psychiatrie podle mnohých „záhadné preparáty měnící osobnost“, „pouští do lidí elektrické výboje“ a „zavírá za trest pacienty do klecí“. Co se děje „za zdmi“ léčeben je pro mnoho lidí dosud tajemstvím. A tam, kde je příliš mnoho tajemství, bývá stejně (ne-li více) realitě vzdálených představ. Celý článek »