Dlouho jsem váhal, zda přikročit k napsání komentáře k Czechovu Smyslu života a strachu, ke stati o neurózách, otištěné v minulých Konfrontacích. Váhal jsem především proto, že sám nejsem psychiatrem ani psychologem, což ovšem není ani pan Czech. Váhal jsem i proto, že sám trpím úzkostmi, po czechovsku podělaností a nedostatkem zmužilosti. Záhy mne ovšem uklidnila autorova domněnka, že nejde o nemoc, takže se cítím hned o něco lépe a mohu zcela svobodně, nesvázán strachem a úzkostí, začít s psaním. Názory Jana Czecha nejsou podle mne provokativní, jak podotýká Zbyněk Vybíral v předposledním editorialu, ale chtějí jimi nejspíše být.

Rozsáhlá Czechova stať o neurotických obtížích vykazuje sama o sobě jisté neurotické symptomy, ponejvíce roztěkanost. To když Czech popisuje generalizovanou úzkostnou poruchu a než se něco podstatného stačím dozvědět, už jsem unášen proudem slov k (neurotické?) megalomanii, přes obsese až k exogenní depresi. Místy na mne úvaha Jana Czecha působí jako součást jakési tajné nauky, které porozumí jen zasvěcení. Trocha psychologie a psychiatrie, okořeněná špetkou filozofie a teologie, vytváří po prvním přečtení dojem odbornosti. Jenomže Czech opakovaně chybuje. Strach a úzkost jsou pro Czecha v podstatě jedno a totéž. V souvislosti s neurotickými obtížemi není údajně „relevantní oba pojmy pečlivě rozlišovat“. Opak je podle mého názoru pravdou. Volně plynoucí obavy a napětí bez konkrétního obsahu, tedy úzkost, jsou tím, co lze označit za společného jmenovatele většiny neurotických obtíží. Nikoli strach. Ten má svůj konkrétní obsah, svou náplň, a pakliže se zamyslím nad Czechovým tvrzením o úzkém propojení strachu, přesněji úzkosti, s veškerými neurotickými obtížemi, neobjevuji v něm tedy pranic nového. Celý článek »