Počátky soustavného zájmu o duševní choroby se datují do období vrcholného středověku. Katolická církev tehdy přijala nauku o “démonománii”, podle níž byly duševní poruchy pokládány za důsledek posedlosti ďáblem. Duševně nemocní byli odesíláni ke kněžím, nikoli k městským lékařům. “Terapie” se odehrávala výhradně formou modlitby, zaklínáním satana a náboženskými obřady v izolaci vězení. Hrůzný inkviziční spis známý jako “Kladivo na čarodějnice” znamenal pro tisíce duševně nemocných těžko uvěřitelná muka fyzického týrání a umírání v plamenech. Obvyklou formou mučení “posedlých ďáblem” bylo natahování “vyšetřovaného” na válcový žebřík. Ruce se přitom běžně vykloubily v ramenou. Pokud ani tato “terapie” nevedla ke “zdárnému” konci, přistoupil kat k pálení duševně nemocného svazkem svíček na prsou a na zádech. Spousta lidí tak zemřela přímo na mučidlech. V některých státech středověké Evropy byli duševně choří umísťováni do lesních rezervací, kde je mohl kdokoli beztrestně zabíjet jako “vlkodlaky”. U nás se ještě v osmnáctém století duševně choří “ukazovali” za úplatu měšťanům, když fenomén “šílenství” posloužil coby lákavá atrakce pro oko nejednoho českého diváka. Teprve osvícenský lékař francouzského původu Phillippe Pinel položil skutečný základ lůžkové a nemocniční péči o duševně choré. O schizofrenii se začalo v odborných kruzích hovořit až počátkem minulého století. Celý článek »